New York, březen 2005 Pro Afričanku jako já je strašlivá zima. Pořád běhám z místa na místo, celý život jsem to dělala, matka mě za to často kárala. „Proč věčně někde běháš? Zůstaň chvíli doma! Celá čtvrť tě zná!“ Občas narýsovala pomyslnou linii na práh dveří. „Vidíš tu čáru? Ode dneška ji nepřekročíš!“ Což jsem samozřejmě co nejdříve udělala, chtěla jsem si hrát s kamarádkami, jít pro vodu, procházet se po tržišti nebo jen tak pozorovat vojáky v krásných uniformách, kteří pochodovali za zdí kasáren. „Běhat sem tam“ znamenalo pro maminku, jak vyjádřit v jazyce Soninků, že jsem zkrátka všude, že jsem příliš zvědavá na svět, který mě obklopuje. Skutečně jsem v životě „doběhla“ nejdál, jak se dalo – dnes jsem v Curychu a pracuju pro Unicef, včera jsem se zúčastnila 49. valného shromáždění OSN věnovaného právům žen. Khady je v OSN! Bojovnice za ženská práva jménem Khady, bývalé děvče s „hladovým břichem“ jako všechny africké děti. Ta malá Khady, co cupitala pro vodu ke studni za babičkami a tetami v afrických tunikách, nesouc hrdě na hlavě nádobu s arašídy k semletí na moučku, Khady, která měla přenést neporušené krásné těsto jantarové barvy zalité olejem a najednou se zhrozila, když jí 9