Page 1

1) Lenobia Lenobia spala tak neklidně, že důvěrně známý sen začal působit skutečně. Překročil hranici nehmatatelné říše podvědomých úniků a fantazií a od samého začátku nabral bolestně reálnou podobu. Vše začalo vzpomínkou. Lenobia se vrátila o desítky, dokonce o stovky let zpět a stala se znovu mladou naivní dívkou v nákladovém prostoru lodi, jež ji přivezla z Francie do Ameriky – z jednoho světa do druhého. Během té cesty se setkala s Martinem, mužem, který se měl po dobu svého života stát jejím chotěm. Zemřel však příliš mladý a vzal si s sebou do hrobu i její lásku. Ve svém snu Lenobia cítila povlovné pohupování lodi a vůni koní, sena, moře a ryb – a Martina. Martin tam byl vždy. Stál před ní, pohlížel na ni olivově jantarovýma ustaranýma očima. Právě mu řekla, že ho miluje. „To nejde.“ Sen splynul se vzpomínkou, Martin se natáhl pro její ruku, uchopil ji a něžně zvedl. Pak k ní přiložil svou paži, až byly jedna vedle druhé. „Nevidíš ten rozdíl?“ Snící Lenobii unikl tichý bolestný výkřik beze slov. Jeho hlas! Ten výrazný kreolský přízvuk – hluboký, smyslný, jedinečný. Právě hořkosladký zvuk jeho hlasu a toho krás-

9


* ŠKOLA NOCI

10

*

ného přízvuku jí více než dvě staletí nedovolil, aby se vrátila do New Orleansu. „Ne,“ odpověděla tehdy a hleděla na jejich paže přitisknuté k sobě, jednu hnědou, druhou bílou. „Vidím pouze tebe.“ Lenobia, učitelka jezdectví na tulské Škole noci, se v hlubokém spánku nepokojně zavrtěla, jako by se její tělo pokoušelo probudit mysl. Dnes však mysl neposlechla. Dnes převládly sny a to, co mohlo být. Vzpomínky se promíchaly a vynořila se jiná scéna, opět v nákladovém prostoru téže lodi, opět s Martinem, ale o něco později. Podával jí dlouhý kožený řemínek, na němž byl přivázaný váček tmavě safírové barvy. Martin jí ho pověsil na krk se slovy: „Tohle gris-gris tě ochrání, chérie.“ V okamžiku vzpomínka zmizela a čas se posunul o sto let kupředu. Starší, moudřejší, cyničtější Lenobia držela v dlaních ztrouchnivělý kožený váček, který se roztrhl a odhalil svůj obsah – třináct předmětů, přesně jak Martin povídal – ale většina byla po sto letech, co váček nosila, k nepoznání. Vybavila si závan jalovce, hladký jílový oblázek, který se vzápětí rozpadl v prach, a holubičí pírko, které se jí rozdrolilo mezi prsty. Nejlépe se ale pamatovala na příval radosti, když v rozkládajících se památkách na Martinovu lásku a záštitu objevila něco, co čas nedokázal zničit. Byl to prstýnek, zlatý kroužek se smaragdem ve tvaru srdce obklopeným drobnými diamanty. „Srdce tvé matky – tvé – mé,“ zašeptala tenkrát a navlékla si ho na prsteníček. „Pořád mi scházíš, Martine. Nezapomínám. Tak jsem to slíbila.“ Potom se snové vzpomínky znovu převinuly a ona se ocitla opět s Martinem, ale tentokrát už nebyli na moři, v nákladovém prostoru, čerstvě zamilovaní. Tahle vzpomínka byla temná a hrozná. Dokonce i ve snu se jí přesně vybavilo místo a datum: New Orleans, 21. březen 1788, chvilku po západu slunce.

10


* SKRYTÁ *

Stáj pohltily plameny a Martin ji zachránil, vynesl ji z ohně. „Ach ne! Martine! Ne!“ křičela tenkrát. TeT zakňourala a snažila se probudit dřív, než si bude muset strašlivý závěr té scény znovu prožít. Neprobudila se. Slyšela svého milovaného zopakovat slova, která jí tehdy před dvěma sty lety zlomila srdce, opět tu bolest cítila, jako by byla rána ještě čerstvá. „Pozdě, chérie. Pro nás už je pozdě. Ale znovu se s tebou sejdu. Moje láska k tobě tímhle nekončí. Neskončí nikdy… Zas tě najdu, chérie. To slibuju.“ Martin chytil padoucha, který ji chtěl zotročit, a odtáhl ho do hořící stáje, zachránil Lenobii život. Teprve tehdy se učitelka dokázala probudit a z hrdla se jí vydral vzlyk. Posadila se v posteli a rozechvělou rukou si odhrnula z obličeje vlasy slepené potem. Její první bdělá myšlenka patřila její klisně. Díky duševnímu poutu, které sdílely, vycítila, že Mujaji je rozrušená, na hraně paniky. „Ššš, krasavice moje. Spi dál. Nic mi ne ní,“ promluvila nahlas a vyslala k černé klisně, s níž ji pojil zvláštní vztah, uklidňující pocity. Měla výčitky svědomí, že Mujaji znepokojila. Sklonila hlavu a začala točit smaragdovým prstenem, který nosila. „NebuT hloupá,“ pokárala přísně sebe samu. „Byl to jen sen. Nic mi nehrozí. Nejsem tam, kde tenkrát. To, co se tehdy stalo, mi už nemůže víc ublížit,“ nalhávala si. Ale může. Pokud se Martin vrátil – skutečně vrátil – může to mé srdce znovu zranit. Málem jí unikl další vzlyk, ale pevně stiskla rty a silou vůle emoce ovládla. On možná není Martin, řekla si s neoblomnou logikou. Travis Foster, ten nový člověk, kterého Neferet najala, aby jí pomáhal ve stájích, je zkrátka jen takové pohledné rozptýlení, on i jeho velká krásná peršeronská klisna. „A přesně o to zřejmě Neferet šlo, když ho najímala,“ zamumlala.

11


* ŠKOLA NOCI

10

*

„Rozptýlit moji pozornost. Ta peršeronka, to je jen zvláštní shoda náhod.“ Zavřela oči a zarazila tok vzpomínek, které se na ni valily z minulosti. Pak nahlas zopakovala: „Travis možná není Martinovo převtělení. Vím, že jsem na něj zareagovala neobyčejně silně, ale už je to dlouho, co jsem měla milence.“ Nikdy si nevybíráš za milence lidi – k tomu ses zavázala slibem, připomnělo jí svědomí. „To znamená, že je zkrátka nejvyšší čas, abych si aspoň nakrátko našla upířího milence. To bude rozptýlení, které mi prospěje.“ Pokusila se zaměstnat svou fantazii, zhodnotila a následně zavrhla řadu pohledných Erebových synů, ale vnitřním zrakem neviděla jejich silná svalnatá těla, místo toho se jí vtíral obraz očí hnědých jako whisky, s povědomými olivově zelenými flíčky, a pohotového úsměvu… „Ne!“ Nebude na to myslet. Nebude myslet na něj. Ale co kdyby se v Travisovi skutečně ukrývala Martinova duše? našeptávala jí svůdně neposlušná mysl. Dal mi slovo, že mě znovu najde. Třeba ho právě splnil. „A co s tím?“ Lenobia vstala a začala rozčileně přecházet sem a tam. „Až příliš dobře vím, jak jsou lidé křehcí. Je moc snadné je zabít a dnes je svět ještě nebezpečnější než v roce 1788. Moje láska už jednou skončila v plamenech a bolesti. Jedenkrát to stačilo.“ Zastavila se a zakryla si tvář dlaněmi, protože její srdce znalo pravdu a vysílalo ji do celého jejího těla a duše jako nepopiratelnou skutečnost. „Jsem zbabělá. Jestli Travis není Martin, nechci se mu otevřít, zariskovat a zamilovat se do dalšího člověka. A jestli to je Martin, jestli se ke mně vrátil, nedokážu se vyrovnat s tím, že ho nevyhnutelně znovu ztratím.“ Ztěžka se posadila do starého houpacího křesla u okna. Ráda si v něm četla, a když nemohla spát, okno nabízelo výhled na východní stranu, a tak mohla sledovat rozbřesk a dívat se na kus školního pozemku za stájemi. Ačkoli si byla dobře vědoma, jaká je to ironie, ranní světlo měla

12


* SKRYTÁ *

ráda. Upírka nebo ne, v jádru zůstane navždycky dívkou, která miluje rána a koně a vysokého lidského muže s pletí barvy cappuccina, který zemřel už dávno, když byla ještě příliš mladá. Svěsila ramena. Už desítky let se jí nestalo, aby myslela na Martina tak často. Vzpomínka na něj, která se znovu vynořila, byla dvousečná. Na jednu stranu jí působilo radost, když si vybavila jeho úsměv, vůni, dotek. Na druhou stranu si však opět uvědomila prázdnotu, která po něm zbyla. Už víc než dvě stě let Lenobia truchlila po ztracené příležitosti – zmařeném životu. „Naše budoucnost lehla popelem. Zničil ji plamen nenávisti, posedlosti a zla.“ Zavrtěla hlavou a otřela si oči. Musí své city ovládnout. Zlo dál ničí Světlo a dobro jako požár. Zhluboka, soustředěně se nadechla a obrátila myšlenky k tomu, co ji vždy dokázalo uklidnit bez ohledu na to, jaký zmatek právě vládl ve světě kolem – ke koním, jmenovitě k Mujaji. S pokojnějším srdcem teT znovu použila tu zvláštní část své duše, které se dotkla Nyx, když ji ve věku šestnácti let označila a obdařila nadáním pro koně. Snadno svou klisnu našla a hned pocítila výčitky svědomí, protože z Mujaji vyzařoval odraz jejího vlastního rozčilení. „Ššš,“ konejšila ji znovu a uklidňující slova, která ke klisně vysílala prostřednictvím jejich pouta, říkala i nahlas. „Jen se hloupě nimrám ve svém trápení. To přejde, slibuji, má zlatá.“ Soustředila na půlnočně černou klisnu vlnu tepla a lásky a Mujaji jako vždy získala zpět svůj obvyklý klid. Lenobia zavřela oči a dlouze vydechla. V duchu svou klisnu viděla, černou a nádhernou jako noc, jak se konečně upokojuje a s pokrčenou zadní nohou upadá do spánku beze snů. Učitelka se plně zaměřila na koně a vyhnala z hlavy zmatek, do něhož ji uvrhl příchod mladého kovboje. Zítra,

13


* ŠKOLA NOCI

10

*

slíbila si ospale, zítra dám Travisovi jasně najevo, že nikdy nebudeme víc než zaměstnanec a nadřízená. Barva jeho očí, pocity, které ve mně probouzí, to všechno na mě nebude tolik doléhat, když si od něj udržím odstup. Musí to tak být… musí… Konečně usnula.

Neferet Přestože k ní Stínovlase nic nepoutalo, ochotně přišel, když ho Neferet zavolala. Vyučování už pro ten den naštěstí skončilo, a tak za ní velký mainský mývalí kocour přiběhl do zšeřelé, prázdné sportovní haly – všichni studenti už odešli a nebyl tam ani Drak Lankford, ačkoli ten se mohl každou chvíli vrátit. Cestou sem Neferet potkala jen několik červených mláTat. Spokojeně se usmála při pomyšlení, jak přivedla do Školy noci červené odpadlíky. Báječně se hodili k rozpoutání chaosu, zvlášZ teT, když se postarala, aby Zoeyin kruh selhal. Přesně to se totiž stane, až se její nejlepší kamarádka Stevie Rae zhroutí v žalu nad ztrátou milého. Neferet nesmírně těšilo, že Zoey připravuje do budoucna bolest a utrpení, ale uměla se příliš dobře ovládat, než aby se bezhlavě radovala dřív, než dokončí magickou oběZ a zajistí, aby byly splněny její rozkazy. Ve škole vládlo nezvyklé ticho, skoro jako by tu nikdo nebyl, ale ve skutečnosti mohl do sportovní haly kdykoli někdo přijít. Musela provést svou práci rychle a nepozorovaně. Později bude mít fůru času vychutnat si naplno její plody. Jemně promluvila ke kocourovi, přilákala ho k sobě, a když byl dost blízko, klekla si k němu. Čekala, že vůči ní bude opatrný – kočky leccos vytuší. Dají se daleko hůř oklamat než lidé, mláTata, dokonce i dospělí upíři. Její

14


* SKRYTÁ *

vlastní kocour Skylar se odmítl přestěhovat do nového střešního apartmá v budově Mayo, raději se toulal stinnými zákoutími Školy noci a vědoucně ji pozoroval velkýma zelenýma očima. Stínovlas tak nedůvěřivý nebyl. Gestem ho přivábila ještě blíž. Stínovlas zvolna překonal mezeru mezi nimi. Nechoval se přátelsky, neotíral se o ni, aby ji na důkaz sympatií označil svým pachem, ale přišel. Jí však šlo jen o to, aby ji poslechl. Nestála o jeho lásku, chtěla jeho život. Někdejší velekněžka Školy noci, nyní Tsi Sgili a nesmrtelná družka Temnoty pocítila pouze stín lítosti, když levou rukou pohladila dlouhou srst na kocourově šedě tygrovaném hřbetě. Hebká, hustá srst kryla štíhlé svalnaté tělo. Stejně jako Drak Lankford, bojovník, kterého si vybral, byl Stínovlas silný a v rozkvětu života. Škoda že se musí stát obětí vyšších zájmů. Vznešenějších zájmů. Neferet možná cítila lítost, ale nezaváhala. Využila dar od bohyně, nadání pro kočky, a vyslala skrz svou dlaň do důvěřivého kocoura teplo a jistotu. Levou rukou ho hladila, až se nahrbil a začal příst, přitom nenápadně napřáhla pravačku a nabroušenou dýkou mu rychle a čistě podřízla krk. Velký kocour nevydal žádný zvuk. Cukl sebou, pokusil se jí vytrhnout, ale ona si ho za kožich přidržela u sebe, takže jí horká krev postříkala živůtek zelených sametových šatů. Vlákna Temnoty, která se stále držela v její blízkosti, se nedočkavě zachvěla. Ona si jich nevšímala. Kocour zemřel rychleji, než čekala, a za to byla ráda. Nenapadlo ji, že se na ni bude upřeně dívat, ale kočičí bojovník z ní nespustil zrak, ani když se svalil do písku na podlaze sportovní haly a už se jí dál nevzpíral. Jen ležel, mělce dýchal, mlčky sebou škubal a díval se.

15


* ŠKOLA NOCI

10

*

Neferet se dala do kouzlení, dokud ještě žil. Čepelí obřadní dýky nakreslila kolem Stínovlasova těla kruh tak, aby do žlábku stekla krev a vytvořil se miniaturní rudý příkop. Poté do čerstvé teplé krve namočila dlaň, narovnala se, zůstala stát těsně za hranicí kruhu, pozvedla paže – jednu ruku od krve, v druhé svírala zrudlou dýku – a zpěvavě zarecitovala: „S touto obětí povel dám Temnotě, kterou ovládám. Auroxi, můj rozkaz slyš! Refaima o život hned připravíš.“ Odmlčela se a dovolila lepkavým vláknům studené černoty, aby se jí dotkla a shromáždila se kolem kruhu. Vnímala jejich dychtivost, žádost, touhu, nebezpečí. Především ale cítila jejich moc. K dokončení kouzla namočila dýku do krve a přímo do písku napsala závěr zaklínadla: „Zaplatila jsem krvavou daň, schránko, mou zbraní se staň!“ V duchu si vybavila Auroxovu podobu, vstoupila do kruhu a vrazila čepel do Stínovlasova těla, až ho přišpendlila k zemi. Zároveň dala volnost chapadlům Temnoty a ta se vrhla na hojnost krve a bolesti. Když v kocourovi nezbyla ani kapka krve a byl úplně mrtvý, Neferet řekla: „Vykonala jsem oběZ. Seslala jsem kouzlo. Splňte mé rozkazy. PřinuZte Auroxe zabít Refaima. AZ Stevie Rae poruší kruh. AZ odhalovací kouzlo selže. Hned!“ Sluhové Temnoty se odplazili do noci jako hemžící se klubko hadů a rovnou od sportovní haly se pustili k levandulovému poli a rituálu, který tam právě probíhal.

16


* SKRYTÁ *

Neferet se za nimi dívala se spokojeným úsměvem. Jedno chapadlo Temnoty, silné jako její předloktí, proklouzlo otevřenými dveřmi mezi sportovní halou a stájemi. Neferet si toho všimla, protože zaslechla tlumený zvuk tříštícího se skla. Zvědavě se za ním vydala, vyhýbala se i sebemenšímu šramotu a zahalila se stínem. Nahlédla do stáje. Její smaragdové oči se rozšířily údivem a potěšením. Silný šlahoun Temnoty nešikovně srazil ze skoby jednu plynovou lampu, která visela jen kousek od uskladněného sena, které Lenobia vždy velice pečlivě vybírala pro svoje svěřence. Neferet fascinovaně sledovala, jak vzplálo nejprve jedno stéblo, zaprskalo, pak se rozhořelo žlutým plamenem a od něj s mocným zahučením chytila celá kupka. Neferet se rozhlédla po dlouhé řadě zavřených dřevěných stání. Rozeznala jen několik tmavých koňských siluet. Většina zvířat spala, některá líně žrala seno a teprve se chystala s blížícím se úsvitem uložit ke spánku a odpočinout si, než slunce zas zapadne a přijdou studenti v nekonečném koloběhu vyučovacích hodin. Zrak jí opět sklouzl k senu. TeT už hořel celý balík. Zavál k ní pach kouře a slyšela praskot, jak se oheň krmil a rostl jako obluda. Otočila se ke stájím zády a pečlivě zavřela silné dveře mezi nimi a sportovní halou. Vypadá to, že Stevie Rae nebude jediná, kdo bude po dnešní noci truchlit. To pomyšlení ji naplnilo radostí. Odešla ze sportovní haly a zanechala za sebou zkázu. Vůbec si nevšimla bílé kočičky, která přicupitala ke Stínovlasovu nehybnému tělu, stulila se k němu a zavřela oči.

17


* ŠKOLA NOCI

10

*

Lenobia Učitelka jezdectví se probudila s hrozným tušením. Zmateně si přejela dlaněmi obličej. Usnula v houpacím křesle u okna a to náhlé probuzení spíš připomínalo noční můru než skutečnost. „To už je vrchol bláhovosti,“ zabručela rozespale. „Musím znovu najít rovnováhu.“ V minulosti jí pomohla srovnat si myšlenky meditace. Odhodlaně provedla první očistný nádech. A právě při něm to ucítila – oheň. Konkrétně hořící stáj. Zaskřípala zuby. Nechte mě na pokoji, duchové minulosti! Na takové hry jsem příliš stará. Pak se ale ozval zlověstný praskot a Lenobia ze sebe setřásla poslední zbytky spánku, které jí zamlžovaly mysl, vstala, rychle přistoupila k oknu a rozhrnula těžké černé závěsy. Podívala se dolů na své stáje a hrůzou zalapala po dechu. Nebyl to sen. Nebyla to její fantazie. Byla to oživlá noční můra. Boční stranu budovy olizovaly plameny, a právě když vyhlédla ven, dvojkřídlé dveře na samém okraji jejího zorného pole se prudce rozlétly a na pozadí hustého dýmu a nenasytných plamenů se objevila silueta vysokého kovboje. Vyváděl ven obrovskou šedou peršeronku a černočernou klisnu. Travis klisny pustil a gesty je hnal na volné prostranství dál od plápolajících stájí, pak odběhl zpátky do žhavého jícnu budovy. V Lenobii všechno zahořelo, ten pohled smazal veškerý její strach a pochyby. „Ne, bohyně. Tentokrát ne. Už nejsem vystrašené děvčátko. Dnes to skončí jinak!“

18

0036324  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you