jedna
K
dyž začal vlak zpomalovat před stanicí Highland Park, podíval se Martin Warner na hodinky. Tři čtvrtě na sedm. Nijak brzy, ale ani nijak zvlášJ pozdě; v poklidu zvládne večeři, podívá se na basket a potom uloží Sarah s Timem do postele. Vlak se roztřásl, brzdy rozskřípěly a Warner vstal, v myšlenkách už u horkých lasagní a studeného piva. Napadlo ho, že pokud nebude Leanne moc utahaná, mohli by si v ložnici před spaním trochu užít. Na nástupiště už se snášel soumrak, lezavé říjnové ovzduší a mrazivý vítr od Michiganského jezera předznamenávaly dlouhou zimu; Warner se bezděky otřásl, přitáhl si kabát těsněji k tělu a zařadil se mezi ostatní obyvatele Highland Parku, kteří právě vystoupili z vlaku – uniformní tlačenice na míru šitých obleků, elegantních kravat a drahých aktovek, sdílená touha dostat se domů, do tepla, k jídlu. Cestující se vyhrnuli z nádraží a Warner zamířil společně s davem na protější stranu parkoviště; zástup pozvolna řídl, až kolem něj zbylo jen pár opozdilců. Když zůstal na chodníku sám, zastavil se, přejel pohledem po souostroví aut a marně mezi nimi zapátral po tom svém. V zadním rohu parkoviště už vládlo šero a Warner svůj vůz nikde neviděl. Mžoural do stínů, točil se dokola a teprve po chvíli mu došlo, že přímo před jeho auto někdo zaparkoval bílou nákladní dodávku značky Ford.