Bobby
Náš táta jednou koupil kabriolet. Na podrobnosti se mě neptejte. Bylo mi pět let. Koupil ho a přijel v něm domů stejně bezstarostně, jako by přivážel bednu s koksem. Dovedete si představit, co to udělalo s naší mámou. Ta měla ve zvyku obalovat kliky gumovou páskou, aby se zbytečně neohmatávaly, a opatrně prát igelitové tašky, které pak sušila na prádelní šňůře, kde se plácaly ve slunci jako zkrocené medúzy. Představte si ji, jak se právě snaží vydrhnout z třikrát nebo čtyřikrát použité igelitky zápach po sýru, když táta zastaví před domem v kabrioletu značky Chevrolet, sice už taky použitém, ale přece jen – v rozlehlém kovovém posunovadle s pochromovanými nárazníky, které vypadá jako umělecký předmět vytvarovaný z několika čtverečních metrů automobilového plechu. To auto parkovalo dole ve městě, za sklem mělo lístek s nápisem Na prodej a tátu napadlo, že by si mohl zahrát na frajera, který si klidně dokáže koupit auto jen tak, z okamžitého vrtochu. Ale když teď zastavuje před domem, je na něm zřetelně vidět, že ho potěšení z toho šíleného nápadu povážlivě rychle opouští. Z toho auta se mezitím stačila stát trapná záležitost. Na příjezdovou cestu vjíždí táta se zamrzlým úsměvem na tváři, který se přesně hodí k mřížce chladiče toho chevroletu. Ten vůz musí okamžitě pryč, to dá rozum. Maminka si do něj nikdy nesedne. Mě a bráchu Carltona vezme otec na jedinou vyjížďku. Carlton je na vrcholu blaha. Zato já pociťuju značnou 11