1 Moje první a prozatím jediné manželství skončilo přesně dva
dny před Dnem díkůvzdání. Ten okamžik si vybavuji naprosto dokonale. Ležela jsem zrovna na podlaze naší ložnice a zpola zalezlá pod postelí jsem lovila pantofel. Na sobě jsem měla svou oblíbenou opranou flanelovou košili se stojáčkem. Právě v tu chvíli vešel do ložnice můj manžel v šedých flanelových kalhotách a saku. Jako vždy vypadal úhledně, bez jediné poskvrnky. Zaslechla jsem ho říkat něco nezřetelného zrovna ve chvíli, kdy jsem objevila brýle, co jsem ztratila už před dvěma lety, svítící umělohmotný náramek, o jehož ztrátě jsem neměla ani tušení, a červenou botičku, která musela patřit mému synkovi Samovi, když byl ještě batole. V době nálezu červeného capáčku bylo Samovi šest let. Tak tohle vypovídalo o generálních úklidech v našem domě ažaž. Zřejmě ani jedna z toho procesí uklízeček, které prošly naším domem, v životě pod postel nenakoukla. Když jsem se opět vynořila na světlo, Roger se na mě podíval a já si zdvořile upravila noční košili. Tvářil se trapně upjatě, zatímco mně po té průzkumné výpravě pod postel ještě trčely vlasy kolmo vzhůru. „Co jsi říkal?“ zeptala jsem se s úsměvem, protože jsem netušila, že jedna z borůvek na koláčku, který jsem smlsla před hodinou, se vybraně uhnízdila v mezírce u mého špičáku. Zjistila jsem to až o půl hodiny později, když už jsem měla nos zčervenalý pláčem a náhodou jsem se zahlédla v zrcadle. Ovšem v tomto bodě vyprávění jsem se stále ještě usmívala a v nejmenším netušila, co bude následovat. „Požádal jsem tě, aby sis sedla,“ pravil Roger a se zájmem si prohlížel můj úbor, účes i úsměv. Odjakživa mi dělalo 7