0036245

1 S

amanta spěchala do zašedlých opukových schodů domu na Východní šedesáté třetí ulici. Přivírala oči, čelila bezohlednému větru a nemilosrdnému dešti. Poryvy vichru jí bičovaly obličej a ostré kapky deště oslepovaly. Tiše láteřila a nabádala se ke spěchu. Pak vysílená tím úprkem těžce popadala dech a zápasila se zámkem. Klíč se jako obvykle odmítal otočit.

Konečně se dveře otevřely, dýchlo na ni teplo haly; vklouzla dovnitř a ulici, která se rychle proměňovala ve špinavou řeku, nechala za sebou. Dlouho tam jen mlčky stála, uspokojena únikem, a vytřásala kapky z dlouhých, stříbřitě světlých vlasů.

Jejich barva byla nezvyklá. Málokdo věřil, že je přirozená.

Vlasy vypadaly jako staré stříbro smíšené s jemným zlatem.

Když byla ještě dítě, byly tak zvláštní, že jí říkali koudelová hlava. Do hloubi duše tu přezdívku nenáviděla. Později, někdy v patnácti, jí nenávist k přezdívce sice zůstala, ale vlasy se staly její chloubou i předmětem obdivu. Teď, jako třicetiletá, už na sebe byla zvyklá. Většina mužů se potřebovala zastavit, anebo aspoň ohlédnout, když šla kolem. Když jí John řekl, že vypadá jako krásná princezna z pohádky, smála se tomu, ale akvamarínové oči jí jiskřily spokojeností. Krásná jemná, oválná tvář kontrastovala s postavou. Plné poprsí a zaoblené boky. Štíhlé nohy se zdály nejdelší na světě. Byla to žena plná protikladů, obrovské oči byly nejen jiskřivé, ale i velmi bystré a nic jim neuniklo. Plná ústa, jakým se říkává smyslná, ale bez vulgárnosti, kontrastující s křehkými rameny a plným poprsím. Štíhlé elegantní ruce. Tichý podmanivý hlas a přesné, precizní vyjadřování.

Podle všech pravidel by Samanta Taylorová měla mít jižanský přízvuk, unyle sametový lehký hlas a její tvary měly být pokud možno v negližé orámovaném kajčím peřím. Místo toho však nosila hodně hrubé džíny a procházela se po místnosti 7

dlouhými kroky. Byla plná energie a vitality. Vyjímaje dnešek, vlastně vyjímaje celých posledních sto nocí.

Stála teď v hale tak, jak vlastně stávala po návratu domů vždycky od konce srpna. Na dnešku byl výjimečný jen ten liják. Tiše, bez hnutí čekala. Déšť jí stékal z konečků vlasů a ona tiše naslouchala… ale čemu? Už tam s ní nikdo nežil. Byla v tom starém kamenném domě sama. Manželský pár, který dům vlastnil, byl již šest měsíců v Londýně, svůj byt v propojených prvých dvou patrech půjčili bratranci, který skoro nikdy nebyl doma. Jako reportér časopisu Paris-Match se víc zdržoval v New Orleansu, v Los Angeles a v Chicagu než tady v New Yorku.

Kromě toho bylo v domě třetí poschodí. Doména Samanty. Teď jenom její, přestože kdysi to byl byt Samanty a Johna. Byt, který si spolu zařizovali s takovou láskou a péčí. Každý jeho centimetr byl promyšlený a výsledkem jejich společné snahy uhnízdit se.

Samanta na ten pád nadějí zase pomyslela a trochu se zamračila.

Otevřený deštník nechala ležet v hale a pomalu šla nahoru.

Chodila teď domů nerada a úspěšně se snažila také o to, aby domů chodila co nejpozději. Teď bylo skoro devět hodin večer.

Přišla později než včera. Také neměla hlad, a už vůbec chuť starat se o nějaké jídlo. Vlastně neměla hlad od té doby, co poprvé uslyšela tu novinu. „Cože?“ Zírala na něj toho horkého večera pozdního srpna v záchvatu hrůzy. Klimatizace byla tehdy zrovna porouchaná a newyorský vzduch při 40 stupních Celsia a 90 procentech vlhkosti byl těžký a nehybný. Čekala ho netrpělivě, jako každý den, a přišla ho jako obvykle uvítat ke dveřím, ale kvůli té nefungující klimatizaci jen v bílých krajkových kalhotkách a malé lila podprsence. „Zbláznil ses? Zbláznil ses?“ „Ne.“ Vypadal jako vyřezán ze dřeva, tvářil se napjatě a netečně. Byl to stejný muž, se kterým se toho rána ještě milovala, a teď, o pár hodin později, jí jeho světlá vikinská krása už nepatřila. Byla mimo její dosah. Vypadal jako někdo neznámý. „Nemohu už lhát, Sam. Musím ti to říci. Musím z toho ven.“ Zdálo se jí, že se na něj dívá věčnost. To nemohl myslet vážně. Jen tak vtipkuje. Špatný vtip, zdálo se jí to šílené, ale mátlo ji, jak je smrtelně vážný.

Pomalu se k němu přiblížila a vztáhla ruce, aby ho objala, ale on jen zavrtěl hlavou a otočil se od ní.

8

„Prosím tě, ne…“ Jeho ramena se jemně třásla, a Samanta poprvé od té chvíle, co promluvil, cítila strašlivou lítost, která ji přes vlastní bolest zachvátila. Proboha, ale proč ho litovala?

Jak s ním vůbec mohla cítit po tom, co jí právě řekl? „Ty ji miluješ?“ Ramena, která tolik zbožňovala, ramena, znamenající společnou sílu proti tomuto světu, se zachvěla ještě více, neřekl však nic. Když se k němu Samanta přiblížila, soucit z ní vyprchal. Místo toho ji zachvátila bouřlivá zlost. „Zatraceně, odpověz mi!“ Cloumala jeho ramenem. Otočil se k ní a zadíval se jí přímo do očí. „Ano, myslím, že ano. Nevím to přesně, Sam, opravdu ne.

Vím jen, že musím pryč odsud, abych si všechno mohl rozmyslit.“ Pohybovala se po místnosti a zastavila se na konci jemného francouzského koberce, bože, vybírali ho přece spolu docela nedávno, v březnu, pod jejíma bosýma nohama vypadal jako louka květin. Byly na něm malé fialky, malé starorůžové růže a množství ještě menších květin, ke kterým jste se museli sehnout, abyste je mohli rozeznat. Celkový dojem byl pastelově růžový, červený a nafialovělý, zeleň polštářů a potahů židlí v barvě hloubek tahitského moře zaplňovala prostornou, dřevem obloženou místnost. Byl to starý kamenný dům, nejvyšší poschodí bylo jejich. Samantě trvalo dva roky, než se jí podařilo byt upravit a vyzdobit. Krásné kusy nábytku ve stylu Ludvíka XV., které s Johnem spolu koupili v obchodech se starožitnostmi, na aukcích u Sotherbyho. Francouzské textilie, vázy plné krásných řezaných květin, impresionistické malby, to vše dávalo bytu evropský šarm a eleganci. Ale byt byl hlavně velmi útulný, aspoň pro Sam. To, co teď, jak tam stála zády ke svému manželovi, vnímala, nebyl shodný byt.

Neviděla žádnou nádheru, žádný s láskou promýšlený detail.

Dokázala, a uvědomovala si, že s hrůzou, pouze přemýšlet, co bude dál a bude-li tohle všecko ještě někdy stejné. Zdálo se, jako by jeden z nich náhle zemřel, jako by vše bylo najednou a nenávratně rozbito a otřeseno, vyvráceno ze základů, a nikdy víc už nebude napraveno. A to vše se stalo jen kvůli několika hodně dobře, anebo snad právě hodně špatně voleným slovům. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Otočila se k němu s obličejem plným výčitek.

9

„Já…,“ začal, ale hned zase zmlkl. Vlastně nebylo co říci.

Nebylo co spravit, bolest, kterou udělal ženě kdysi tak milované, už nemohl zmenšit. Sedm let je dlouhá doba. Mohla být dost dlouhá na to, aby je spojila navěky, a přece se to nestalo.

Loni, během reportáží volební kampaně. Je to přece tak snadné.

Jsme jen muži a nikdo nechce být večer sám. Když se všichni vrátili z Washingtonu, chtěl to okamžitě skončit. Skutečně to chtěl udělat. Ale Liz mu to nedovolila, a tak to pokračovalo pořád dál. Byly i jiné cesty do hlavního města. Zdálo se mu neslušné odmítnout Liz v New Yorku. A pak ho dostala ke zdi.

Je těhotná a odmítá se děcka zbavit. „Nevěděl jsem, co ti mám říct, Sam. Nevěděl jsem… myslel jsem –“ „Mně může být ukradené, co ty sis myslel!“ Najednou, když se tak dívala na muže, kterého znala a milovala jedenáct let, se jí zablesklo v očích. Stali se milenci, když jim bylo devatenáct.

Byl prvním mužem, kterému se oddala, když oba studovali na univerzitě v Yale. Byl vysoký, světlovlasý a moc hezký, byl to fotbalový hrdina, nejpopulárnější hoch na univerzitě. Byl to „zlatý kluk“, kterého každý miloval, včetně Sam. Zbožňovala ho od prvního momentu setkání. „Víš, co jsem si myslela, ty hajzle? Byla jsem přesvědčená, že jsi mi věrný. Myslela jsem si, že ti na mně záleží. Myslela jsem…,“ poprvé, co řekl ta hrozná slova, se jí zachvěl hlas, „– byla jsem si jistá, že mne miluješ, parchante.“ Nedokázala zadržet pláč. „Ale já tě miluji!“ Na tváři mu pomalu stékaly osamělé slzy. „To snad ne, opravdu? Neříkej?“ Otevřeně plakala a měla pocit, jako by jí vyrval srdce a hodil je na podlahu a otočil se na něm podpatkem. „Tak proč se stěhuješ pryč? Proč si sem přijdeš jako lunatik, do háje, a když ti řeknu: Ahoj, miláčku, jak ses dnes měl, měls hezký den? tak nevíš nic lepšího než oznámit mi, že máš aféru s Liz Johnsovou a stěhuješ se pryč?“ Její hlas nabýval na hysterii a blížila se k němu. „Můžeš mi to nějak vysvětlit? A jak dlouho se s ní už taháš? Vem tě čert, Johne Taylore. Jdi do hajzlu.“ Jako by se nemohla zastavit, skočila k němu, bušila do něj, tahala ho za vlasy, snažila se uhodit ho do tváře.

10

Lehce se bránil, přemohl ji, stáhl ruce za záda, položil ji na podlahu a obejmul ji. „Miláčku, kdybys věděla, jak mne to mrzí…“ „Mrzí?“ Mezi slzami zavyla smíchem a pak se mu vytrhla. „Tak ty sem přijdeš, abys mi řekl, že mne opouštíš, máš už někoho jiného, a tebe to i mrzí, chudáku? Bože.“ Zhluboka se nadechla, odstrčila ho od sebe. „Nech mne být, nesahej na mne!“ Dívala se na něj s divokou bolestí v obličeji.

Když viděl, že se uklidňuje, pustil ji. Byla po zápase stále zadýchaná. Sedla si na zelený sametový gauč. Najednou vypadala strašně malá a mladá. Pramen světlých vlasů jí visel dolů a zakrýval obličej, který si schovávala do dlaní. Pak ruce spustila a tvář měla zoufalou a oči plné slz. „Řekni mi. Ty ji skutečně miluješ?“ Zdálo se jí to nemožné.

Zdálo se jí to neuvěřitelné. To přece nemohla být pravda. Tohle všecko se sice děje, ale vždycky jen jiným lidem. „Myslím, že ano.“ Pokývl hlavou. „Nejhorší na tom je, že vás miluji obě.“ „Proč?“ Samanta se už dívala mimo něj do prázdna, neviděla nic a nerozuměla ničemu. „Co nám chybělo? Co tobě chybělo?“ Pomalu si sedl. Musí jí to říct. Musí to vědět. Dělal chybu, že si to nechával pro sebe takovou dlouhou dobu. „Stalo se to loni, když jsme pracovali na volební kampani.“ „Od té doby se to táhne?“ Utírala si rukama nové slzy. „Deset měsíců, a já jsem to nevěděla?“ Kývl souhlasně hlavou, ale nic neřekl. „Můj ty bože!“ Pak se na něj podivně podívala. „Tak proč teď? Proč jsi sem nakráčel dnes a vyprávíš mi to? Proč ji nenecháš? Proč se nesnažíš zachránit manželství, které nám vydrželo víc než jedenáct let? Do háje, co tím myslíš – já mám aféru a stěhuju se pryč – To je vše, co těch jedenáct let pro tebe znamenalo?“ Cítila, že se začíná chvět, a John Taylor se nahrbil. Bylo mu to protivné, nenáviděl se za to, co jí dělá, ale věděl, že musí odejít, musí jít. Liz totiž měla něco, co hrozně chtěl a co u Sam postrádal. Byla nenápadná. On i Samanta si byli velmi podobní, příliš viditelní, nápadní, příliš bystří a hezcí, poutající pozornost. Lizina všední obyčejnost, méně jiskřivá inteligence, 11

tichost a ochota vždy ustoupit mu pomáhaly vyniknout. Byla pro něj perfektní, pracovali spolu výborně jako tým. Když v televizi četl zprávy, John byl hvězda a Liz mu pomáhala, aby tak vypadal. To se mu moc líbilo. Byla daleko tišší než Samanta, méně atraktivní, a mnohem méně vzrušující. Uznávala jeho prvenství. Konečně objevil, co od života chtěl. Když s ní byl, byl klidný a nemusel s ní soutěžit. Byl hvězda.

A právě teď v tom bylo ještě něco. Čekala dítě a bylo to nepochybně jeho dítě, to věděl. Byla to jedna z věcí, kterou chtěl ze všeho nejvíce. Syn, se kterým by si hrál, měl ho rád, učil jej hrát fotbal. Bylo to něco, po čem vždy toužil, a co mu Samanta dát nemohla. Doktorům trvalo tři roky, než zjistili, jaký problém má. Pak věděli a byli si jistí. Samanta je neplodná. Nikdy nemůže mít děti. Říkal jí, že mu to nevadí. Lhal a věděl, že lže. „Proč teď, Johne?“ Samantin hlas ho přitáhl do přítomnosti.

Potřásl hlavou. „Na tom přece nezáleží. Není to důležité. Prostě se to stalo a prostě musím jít. Na okamžiky, jako je tenhle, nikdy není vhodný čas. Je lépe je mít za sebou.“ „Takže to chceš skončit?“ Snažila se ho přemlouvat. Věděla, že to dělá zbytečně a že se zbytečně sama ještě víc zraňuje, ale pořád nemohla porozumět tomu, co se stalo a proč. Proč v tomto příšerně horkém dni její manžel přišel domů z televizního studia, stanice, kde se po zprávách rozloučil s diváky s přáním zítra opět na shledanou, a řekl jí, že ji opouští kvůli někomu jinému. „Přestaneš se s ní stýkat, Johne, a všechno bude zase dobré.“ Pomalu zatřásl hlavou. „Ne, Sam, to neudělám.“ „Proč?“ Hlas se jí třásl jako dítěti, zaplavovaly ji nové slzy. „Má něco, co já nemám? Je nepůvabná, nudná… tys vždycky říkal, že ji nemáš rád… že s ní nerad pracuješ, a –“ nemohla pokračovat.

Díval se na ni a zdálo se mu, že cítí její bolest, jako by byla jeho vlastní. „Už musím jít, Sam.“ „Proč?“ Její panika se zvětšovala, když odešel do ložnice, aby si sbalil věci. „Protože musím, prostě je to tak. Podívej se, nebylo by ode mne fér zůstat tady a pokračovat ve všem jako předtím.“ 12

„Prosím tě, zůstaň…“ Panika pronikla do jejího hlasu a ona začala divoce křičet. „Domluvíme se, doopravdy… prosím tě… Johne…“ Slzy jí stékaly po tváři.

Najednou se otočil a byl tvrdý a chladný jako socha. Začal těkavě balit, zdálo se, jako kdyby musel v rychlosti odejít, aby si udržel nervy v pořádku, a dával pozor, aby na ni ani náhodou nepohlédl.

Samanta zoufale plakala na pohovce a pak se na ni najednou obořil: „Zatraceně přestaň! Přestaň…,“ změnil intonaci. „Prosím tě, Sam! Snaž se mne pochopit.“ „O co prosíš? Prosíš snad, abych přestala plakat, přestože můj manžel, s kterým jsem byla jedenáct let, mne opouští?

Ale? Obtěžuje tě to? Prosím tě, nesnaž se, abych cítila nějakou vinu. Opouštíš mne ty, a kvůli nějaké zatracené štětce!

Co ode mne, Johne, chceš? Chceš snad, abych ti pomohla balit a popřála ti štěstí? Ježíši Kriste, on sem přijde a zničí mi v momentě celý život… co ode mne chceš? Pochopení? Je to možné, abys byl takový pitomec? Tak to ti nemohu dopřát.

Nemohu dělat nic jiného než plakat, a pomohlo-li by to, mohu prosit… Prosím, slyšíš mě…?“ Potom se zhroutila zpátky na pohovku.

Pevnou rukou uchopil kufr, do kterého vhodil půl tuctu košil, několik párů ponožek, dva páry bot a letní oblek. Polovina věcí visela z kufru, ve druhé ruce nesl hrst vázanek. Nešlo to a měl toho dost. Čert vzal pár hadrů. Nemohl ani jasně myslet, natož balit. „Přijdu ještě. V pondělí jsi v práci?“ „Nebudu pracovat.“ „Proč ne?“ Vypadal vyvedený z míry a rozčilený, Samanta se na něj dívala zdola a měkce se přes slzy usmála. „Protože mne právě opustil manžel, blbečku, a já v pondělí nebudu schopná pracovat. Vadí ti to?“ Ani se neusmál a jeho tvář nijak nezměkla. Podíval se na ni, nemotorně jí pokynul a rychle odešel ze dveří. Upustil dvě vázanky, když vycházel. Jakmile byl pryč, Samanta je zvedla, dlouho je držela, ležela na gauči a plakala.

Od srpna se na tom gauči hodně naplakala, ale John se nevrátil.

V září odjel přes dlouhý víkend do Dominikánské republiky, 13

kde se rychle rozvedl, po pěti dnech si vzal Liz. Samanta už věděla, že Liz čeká dítě, ale když to uslyšela poprvé, měla pocit, jako by jí někdo podřízl nožem hrdlo. Liz to jednou oznámila při večerních zprávách, Sam se na ni dívala s otevřenými ústy, nemohla si pomoci, dívala se na tyto zprávy i potom, když se z nich John nevracel k ní, a byla v šoku. Tak proto ji opustil. Pro dítě… miminko… pro syna, kterého mu nemohla dát. Ale časem pochopila, že to nebylo jen tohle. V jejich manželství bylo hodně věcí, kterých si dříve nevšímala, nebo nechtěla všimnout, protože měla Johna tak ráda. Jeho soutěživost, pocit nejistoty, který měl kvůli profesnímu úspěchu, kterého Sam dosáhla ve svém oboru.

Prostě mu nestačilo, že byl jedním z nejlepších televizních hlasatelů v celé zemi, nezáleželo mu na tom, že se lidé k němu hrnuli, aby získali jeho podpis. John měl neustále pocit, že jeho úspěch je nestálý a jednoho dne může zmizet. Se Sam to bylo jiné. Jako asistentka uměleckého ředitele jedné z největších inzertních agentur v zemi měla úspěch sice také vždy nejistý, ale značně méně než on. Nezávisel na tolika náhodných okolnostech. Za svou práci už získala příliš mnoho různých cen a vyznamenání, takže se nemusela vtírat do přízně veřejnosti, ale mohla určovat to, k čemu má být veřejnost příznivá. Nemusela se cítit tak nejistá jako John. Měla svou práci, představovala svou práci, nikoliv jen svůj hlas a zjev. Když později seděla sama v příliš prázdném bytě, celý zbytek léta i podzim, upamatovávala se na různé detaily a útržky konverzace, věcí, které řekl… „Proboha, Sam, je ti teprve třicet, a už ses vypracovala na samý vrcholek. Do háje, jen na prémiích vyděláváš víc než já!“ Teď už věděla, že ho to velmi rozčilovalo. Ale co měla dělat?

Dát výpověď? Proč? Proč by neměla pracovat? Nemohli mít dítě, a John nikdy nechtěl dítě adoptovat. „Není to totéž, když není tvé vlastní.“ „Ale ono se stane tvým vlastním. Podívej se, můžeme adoptovat úplné miminko, jsme dost mladí a budeme kvalifikováni jako vhodní rodiče. Dítě by pro nás, miláčku, tolik znamenalo, mysli na to…“ Její oči mívaly zasněný výraz, ale John vždy jen zavrtěl hlavou. Na otázky o adopci byla jeho odpověď vždy záporná. No, teď už si s tím nemusí dělat hlavu. Za tři měsíce bude mít s Liz svoje první dítě. Své vlastní. Tahle myšlenka Samantu vždy znovu fyzicky zraňovala.

14

Snažila se na to nemyslet, když vyšla do třetího poschodí a otevřela dveře. Byt se zdál zatuchlý. Okna byla pořád zavřená, topení pracovalo naplno, všechny její květiny zahynuly, a ona je ani nevyhodila, ani se o ně nestarala. Celý byt měl atmosféru nelásky, nepotřebnosti a převlékárny, nic víc. Také to byla pravda. Samanta od srpna kromě kávy nic nevařila.

Nesnídala, obědvala se zákazníky, to bylo pravidlo, nebo s kolegy z Crane, Harper & Laub. Na večeře většinou zapomněla.

Když měla velký hlad, koupila si cestou domů sendvič a jedla z papíru, když se večer dívala na zprávy. Neviděla své vlastní talíře od léta a bylo jí to srdečně jedno. Vlastně od léta nežila a někdy přemýšlela o tom, jestli ještě vůbec někdy bude.

Byla schopna myslet jen na to, co se stalo, co jí řekl, když ji opouštěl, a že John už víc není její. Přistihovala se, že mluví nahlas, že tu debatu opakuje, a říká všecko, co tehdy neřekla, jako kdyby to mohla dosud změnit. Bolest přešla ve vztek a lítost a ta pak jen ve smutek, který se zase proměňoval ve zlost.

Ke Dni díkůvzdání byla už tak rozvrácená a strnulá, že skoro zničila nejlepší zakázku své kariéry. Na hodiny se zamykala ve své kanceláři a ležela. Chvílemi si myslila, že se nervově hroutí, omdlévá, a nechtěla víc, než se jen někomu stulit do náručí – komukoli, a pak jí pravidelně vytryskly slzy.

Bylo to těžké, neměla za kým jít. Její otec zemřel, když byla ještě na univerzitě, a matka žila v Atlantě s nějakým mužem, který se matce zdál milý, ale jí ne. Byl to pompézní lékař, absolutně sám sebou nadšený. No, aspoň matka byla šťastná.

Stejně si Sam s matkou nerozuměla, nebyly si blízké, takže za ní nemohla jít. De facto jí až do listopadu neřekla ani o Johnově odchodu, ani o rozvodu, nakonec k tomu došlo jen proto, že jí jednoho večera, zrovna když Samanta hodně plakala, právě matka telefonovala. Byla k ní milá, ale vztahy mezi nimi to moc nezlepšilo. Pro Sam a její matku už bylo příliš pozdě. Také po matce příliš netoužila, toužila po manželovi, muži, vedle kterého spala, kterého milovala a se kterým se milovali a smáli se spolu posledních jedenáct let. Znala ho lépe než sama sebe, dělal ji šťastnou ráno a večer jí dával pocit bezpečí. Teď byl pryč. Kdykoliv si to uvědomila, vehnalo jí to slzy do očí a pocit pustoty do duše.

Dnes jí bylo zima a taky byla velmi unavená a pro jednou jí všechno už bylo úplně otupěle jedno. Sundala si plášť, po15

věsila ho do koupelny a začala si vyčesávat vodu a pročesávat své zlatostříbrné vlasy. Dívala se do zrcadla, aniž viděla svou tvář. Když se na sebe teď dívala, nikdy se neviděla, v zrcadle byla vždy jen skvrna jejího obličeje, dvě tupé oči a hromada světlých vlasů. Začala si svlékat jednu slupku oděvu za druhou. Shodila černou kašmírovou sukni, černobílou hedvábnou halenku, kterou měla na sobě v práci. Holínky, které stáhla a nedbale hodila na podlahu vedle sebe, byly od Celina z Paříže, šátek, který odvázala z krku, byl černobílý s geometrickým vzorem od Hermese. Měla velké perly a onyxové náušnice.

Plášť, který shodila, byl jasně červený. Přes své neštěstí, ztrátu a strnulý výraz byla Samanta Taylorová krásná žena a pekelně fešná kočka, jak jí říkával ředitel agentury. Věděla to, věděla, že se za ní muži otáčejí, a bylo jí to jedno.

Otočila kohoutek v koupelně a naplnila si smaragdově zelenou vanu horkou vodou. Kdysi byla tahle koupelna naplněná květinami a plná barev. V létě tam měla ráda macešky, fialky a muškát. Malé fialky byly též na tapetách a všechny nádobky, umyvadlo a vana byly z francouzského smaragdově zeleného porcelánu. Ale zrovna jako zbytek bytu i koupelna nyní postrádala lesk. Všechno bylo zaprášené a vypadalo sešle a nepořádně. V New Yorku je nemožné sehnat někoho, kdo by třikrát týdně přicházel a přivedl byt do líbezného stavu, ve kterém bývával. Zdálo se jí to ostatně také nedůležité. Připadalo jí snadné starat se o útulnost tohoto obydlí, když tady byl John. Dnes to bylo hlavně zbytečné. Pokud měla nějaké nápady, uplatnila je v zaměstnání.

Když byla vana plná horké vody, Samanta do ní pomalu vklouzla, jen tam tak ležela se zavřenýma očima, s přelétavým pocitem, že se ve vodě vznáší, že nemá žádnou minulost, budoucnost, žádný strach a starosti, a prožívá blaženost, pocit, který mívala na okamžik denně, ale dnes ho umocnil ledový déšť. Potom, za chvíli se přítomnost přihlásila. Projekt, na kterém teď pracovala, hrozil pohromou. Byly to nové modely aut firmy starého a váženého zákazníka, pro kterou agentura pracovala více než deset let. Bylo na ní, aby vymyslila nový koncept. Rychlost, spolehlivost, solidnost, úspornost, to všechno už tady bylo. Přišla na spoustu nápadů, kde použila koně.

Reklama se měla natáčet v otevřené krajině nebo na ranči se 16

sportovně, mladě, zdravě a spokojeně vyhlížejícími mužem a ženou. Nedostižná touha pro miliony zákazníků v betonových džunglích měst. Mohlo to, a ona věděla, že to umí, z celé věci udělat senzaci. Ale srdce měla někde jinde, věděla o tom a přemýšlela o tom, jak dlouho se to potáhne. Již dlouho se cítila neúplná, dokonce poškozená, jako auto, jehož motor běžel, ale jen na jedničku. Cítila se, jako by ji někdo nebo něco tahalo dolů, jako by měla ruce, nohy i vlasy plné olova.

Když vystoupila z vany, hedvábné světlé vlasy svázány do volného uzlu na vršku hlavy, zahalila se do obrovské fialové osušky a bosá volně přešla do ložnice. Ta byla koncipována jako zahrada: obrovská postel se čtyřmi sloupky, pokrytá bílými výšivkami a na pokrývce rozesetý vzor se světle žlutými květy. Celá místnost byla žlutá, světlá, vzdušná a s volány.

Kdysi to tady milovala. Milovala to tady, pokaždé když byt zdobila, a přivolávala si ten pocit, když sem John vstoupil poprvé. Teď to však jen tiše nenáviděla, když tady tak každou noc sama ležela.

Samozřejmě, měla možnost někoho si najít, ale cítila se k takovému projevu vlastní vůle příliš ochrnutá. Občas měla i fyzický pocit, že se nemůže hnout. Nikoho nechtěla, nevěděla o nikom, o koho by stála. Cosi jí vysušilo duši. I teď, když seděla na kraji postele, tiše zívala, vzpomněla si, že si dala k obědu jen sendvič s vejci a že vynechala jak snídani, tak i večeři.

Náhle uslyšela zvonek a vyskočila. Chvíli přemýšlela nad tím, zda by nebylo nejlepší předstírat, že není doma, ale pak odhodila ručník, rychle si oblékla světle modrý saténový župan a běžela k intercomu. Kdosi zazvonil znovu. „Ano?“ „Tady Jack Rozparovač. Mohu vstoupit?“ Malou chvíli nemohla rozeznat hlas, kvůli statice v mluvítku, pak se najednou rozesmála, a jak to udělala, vypadala zase jako stará Sam. Oči se jí rozzářily a tváře měly zdravou barvu ještě z vany. Vypadala mladě jako už dlouho ne. „Co tu děláš, Charlie?“ křičela do mluvítka na zdi. „Co? Mrzne mi zadek, tady venku, děkuju. Pusť mne dovnitř.“ Opět se zasmála a stiskla tlačítko. Spíše tušila, než slyšela zdola hluk bzučáku, ale pak už následovalo zřetelné bouchnutí dveří dole v hloubi domu a přibližující se dupání po schodech.

17

Když Charles Peterson vešel do dveří, vypadal spíš jako dřevorubec než jako umělecký ředitel firmy Crane, Harper & Laub. Také vypadal, jako by mu bylo teprve dvacet dva, a ne třicet sedm. Měl plný chlapecký obličej a rozesmáté hnědé oči, tmavé husté vlasy a velkou bradku, která teď byla posypaná sněhem. „Máš ručník?“ řekl. Udýchaný byl spíše z chladu a deště se sněhem venku než běhu do schodů.

Rychle mu hodila tlustý fialový froté ručník z koupelny.

Sundal si kabát a se zafuněním si osušil tvář a bradku. Na hlavě dosud měl široký kožený kovbojský klobouk, ze kterého teď stékal pramínek vody na francouzský koberec. „Zase mi čůráš na koberec, Charlie?“ „No, když o tom mluvíš… máš nějaký kafe?“ „Samozřejmě.“ Sam se na něj zvědavě podívala, měla pocit, že je něco v nepořádku.

Navštívil ji předtím jednou nebo dvakrát, ale stalo se to vždycky jen tehdy, když pracovali na něčem zatraceně důležitém. „Stalo se něco s mým projektem, něco, co bych snad měla vědět?“ Starostlivě se po něm podívala z kuchyně, sledoval ji a stál ve dveřích. Jen se zasmál a potřásal hlavou. „Ne, a taky se nic špatnýho nestane, děláš to celý týden správně. Bude to prima, Sam.“ Potěšeně se usmála a vařila kávu. „Taky si to myslím.“ Vyměnili si dlouhý, hřejivý úsměv. Byli přáteli víc než pět let, udělali spolu nespočet projektů, spolu vyhráli ceny a zlobili jeden druhého, žertovali spolu, pracovali společně pozdě do noci, aby připravili své návrhy, než je druhý den předvedou klientům. Oba byli zázračná dítka Harveye Maxwella, titulárního ředitele firmy. Poslední léta se však Harvey držel v pozadí. Našel kdysi Charlese v jedné agentuře a Sam v jiné. Věděl, že má dva dobré lidi. Postavil je do čela podniku, spokojeně seděl v pozadí a zářil, když viděl, jak spolu tvoří. Asi za rok se chystal odejít do penze a každý, včetně Samanty, hádal, že to bude ona, kdo zdědí jeho pozici. Hlavní umělecký ředitel ve věku třicet jedna let, to vůbec není zlé. „Tak co se děje, Charlie, hochu? Neviděla jsem tě od rána.

Jak jdou věci s tím Wurtgheimerem?“ „No,“ Charlie rozhodil ruce s výrazem jisté prohry. „Co můžeš udělat pro jeden z největších obchodních domů v St. Louis, který má sice spoustu prachů, ale žádný vkus?“ 18

„No, například to téma s labutěmi, jak jsme o tom mluvili minulý týden?“ „To se jim ale vůbec, vůbec nelíbilo. Chtějí něco křiklavýho, a to labutě nejsou. Žádnou nenápadnou pohádku, ale ránu palicí do hlavy.“ Sam zvedla oči k nebi a usadila se na velký dřevěný kuchyňský stůl, Charlie vtěsnal své mocné rozložité tělo na židličku proti ní.

Bylo to zvláštní, Charlie Peterson ji nikdy nepřitahoval, nikdy za celá ta léta, co spolu pracovali, cestovali, spali v letadlech, mluvili někdy až do rána. Byl její bratr, přítel, byli spřízněné duše. Zná jeho ženu a má ji ráda stejně jako jeho.

Mellinda se k Charliemu bezvadně hodila. Samanta trochu zařizovala i jejich velký, přátelsky vyhlížející byt na Osmdesáté první východní ulici. Mellinda si vybrala jasně barevné tapiserie a ručně pletené koše. Všechen nábytek byl potažen temně mahagonovou kůží, a kam se člověk podíval, byly rozloženy malé umělecké předměty, malé poklady, které Mellinda objevila, přinesla domů, všechno od exotických mořských mušlí, ty nasbírali společně na Tahiti, až po perfektní skleněné kuličky, které sebrala svým synům. Měli tři kluky, kteří všichni vypadali jako Charlie, velkého, nevychovaného psa jménem Rags a obrovský žlutý jeep Roadmaster, že série stavěné jen na objednávku, ve kterém Charlie jezdil posledních deset let. Mellinda byla taky výtvarnice, ale nikdy nebyla „zkorumpována“ každodenním zaměstnáním. Pracovala doma v ateliéru a v posledních letech měla dvě úspěšné výstavy. V mnohém se od Samanty lišila, ale obě měly v sobě jemnost a něhu pod udatným zevnějškem, čehož si u obou dvou Charlie nejvíce vážil. Svým způsobem měl Samantu velmi rád a byl do hloubi duše otřesen tím, co jí John udělal. Nikdy ho ostatně neměl rád a vždy se do něj trefoval a říkal mu krasoblb. Bleskový způsob, jakým John Sam odkopl, a rychlý sňatek s Liz, Charliemu jen dokázal, že měl pravdu.

Mellinda se snažila porozumět oběma stranám, ale to zase bylo něco, o čem Charlie nechtěl ani slyšet. Měl o Sam příliš velkou starost. Byla v posledních měsících v mizerném stavu a bylo to na ní zatraceně vidět. Trpěla tím její a zároveň i jeho práce. Oči měla jako mrtvé a hubenou trpící tvář. „Tak co děláš, dámo, doufám, že ti nevadí, že jsem se tu objevil tak pozdě.“ 19