CHYŤ MĚ [ ]
Prolog
H
olčička se probudila, tak jak to měla naučené: rychle a tiše. Jednou se zhluboka nadechla, tlumený vzdech v klidné noci, pak upřela oči na matčinu ustaranou tvář. „Pst,“ zašeptala matka s prstem na rtech. „Už jsou tady. Je čas, dítě. Pospěš si.“ Holčička odhrnula pokrývku a posadila se. Byla studená zimní noc; v záři měsíčního světla bylo vidět, jak se její dech mění v mrazivou mlhu. Ale holčička byla připravená. Ona i její starší sestra spaly vždycky zcela oblečené, ve vrstvách triček, mikin a kabátků bez ohledu na roční období. Nikdy nemohly vědět, kdy oni přijdou a vyplaší svou kořist z teplého hnízda do zrádné divočiny. Nepřipravené děti brzy špatně dopadnou, podlehnou chladu, dehydrataci, strachu. Ale tahle holčička a její sestra ne. Pro takové události měly plán. Od chvíle, co uměly chodit, je matka učila, jak přežít. Holčička rychle popadla batůžek uložený v nohách postele. Navlékla si široké popruhy na ramena a současně vklouzla malýma nožkama do volně zavázaných tenisek. Pak následovala matku na setmělé odpočívadlo schodiště v prvním patře. Matka se nad schody zastavila, stále s prstem na rtech, a upřeně se zadívala dolů do tmy. Holčička se zastavila krok za matkou. Rychle se podívala dozadu do haly, kde obvykle spala její sestra. V maličkém pronajatém domku její starší sestra nemohla mít svůj pokoj nebo aspoň vlastní postel. Proto spala na podlaze, s kabátem jako matrací a batohem místo polštáře. Jako správný voják, říkávala jejich matka. Ale místo u protější zdi bylo prázdné – sestra, kabát, opotřebený [5]