Tři sliby
Nejdřív je čekaly řeči. Cyklus propedeutických přednášek kapitána Masiera: šestatřicet hodin přímé výuky, během nichž vojáci dostali nalejvárnu z dějin Středního východu, podrobné technické informace o strategických komplikacích válečného konfliktu a kde se taky hovořilo, samozřejmě za doprovodu obvyklých vtipných poznámek, o nedozírných lánech marihuany v západním Afghánistánu. Hlavně si ale vyslechli vyprávění kolegů, kteří na tom území už sloužili a teď s jistou blahosklonností rozdávali rady těm, co se chystali odjet. Hlavou dolů na šikmé lavici, kde právě dokončil čtvrtou sérii cviků na posílení břišních svalů, poslouchá desátník Ietri se vzrůstajícím zájmem rozhovor dvou veteránů. Povídají si o jisté Marice ze základny v Herátu. Nakonec podlehne zvědavosti a vmísí se do hovoru: „To je tam fakt tolik holek?“ Kolegové na sebe spiklenecky mrknou, už ho mají na lopatě. „Spousty, kámo,“ řekne jeden z nich. „A nejsou jako ty, co jsme na ně zvyklí tady.“ „Kdepak, tam nedělaj drahoty.“ „Jsou daleko od domova a tak strašně se nuděj, že jsou ke všemu svolný.“ „Ke všemu, to mi věř.“ „Ani na žádným podělaným letním táboře se nepíchá tolik jako na misi.“ „A pak jsou tam Američanky.“ „Hmmm, Američanky!“ Pak spustí o sekretářce nějakého plukovníka, která si odvedla 17