D o ne v y h nute ln éh o z no v u s hl ed á n í s N i k k i p o řá d z b ý v á ne ko n eč n ý počet dní
e
N
emusím ani zvedat hlavu, abych poznal, že je to máma, která mě jde zase jednou překvapit neohlášenou návštěvou. V létě si nehty na nohou vždycky lakuje narůžovo a dobře znám i ty kožené sandály s květinovým vzorem – ty si koupila, když mi naposledy zařídila opušťák z ústavu a vzala mě do obchoďáku. Není to poprvé, kdy mě zastihla, jak v županu, bez dozoru, cvičím na dvoře, a v duchu se usměju, protože předem vidím, jak se zase pustí do doktora Timberse a bude na něj dorážet, proč musím být zavřený, když mě pak stejně nechají celý den o samotě. „Jak dlouho ještě hodláš klikovat, Pate?“ zeptá se máma, když se bez pozdravu pustím do druhé stovkové série. „Nikki… má ráda… chlapy… s vypra–… covaným… hrudníkem,“ odsekávám mezi kliky a do pusy mi stékají slané čúrky potu. Tohle srpnové dusno je ke spalování tuku ideální. Máma mě asi minutu mlčky pozoruje a pak mě naprosto vyvede z míry otázkou: „Chceš se dneska vrátit se mnou domů?“ Trochu se jí při těch slovech zachvěje hlas. Přestanu klikovat, zvednu hlavu, zamžourám proti ostrému polednímu slunci – a hned vím, že to myslí vážně, protože se tváří ustaraně, jako by dělala chybu, a takhle ona se tváří jenom tehdy, když jde o vážnou věc a nemluví jen tak do větru. Když je na9