0036213

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 10

MARTOVO POLE 1 Světlo vniklo oknem do místnosti a celou ji zalilo ránem. Taťána Metanovová spala jako neviňátko neklidným, šťastným spánkem teplých bílých leningradských nocí jasmínového června. Ale především, omámená životem, spala bezstarostným spánkem nezkrotného mládí.

Nespala však už o moc déle.

Když se sluneční paprsky posunuly pokojem a spočinuly v nohách její postele, Taťána si přetáhla přikrývku přes hlavu, aby ji denní světlo nerušilo.

Najednou se však otevřely dveře ložnice a ona uslyšela, jak jednou zavrzala podlaha. Byla to její sestra Dáša.

Darja, Dáša, Dášenka, Daška.

Představovala všechno, co bylo Taťáně drahé.

Právě teď by ji ale Taťána nejraději uškrtila. Dáša se ji snažila probudit a bohužel se jí to dařilo. Silnýma rukama energicky třásla Taťánou a její jindy melodický hlas nelibozvučně syčel: „No tak, Táňo! Probuď se. Tak se přece probuď!“ Taťána zamručela. Dáša z ní stáhla přikrývku.

Sedmiletý věkový rozdíl mezi nimi nebyl nikdy patrnější než teď, kdy Taťána chtěla spát a Dáša... „Nech toho,“ zamumlala Taťána a bezmocně pátrala kolem sebe po přikrývce, aby si ji znovu přetáhla přes hlavu. „Nemůžeš mě nechat spát? Kdo si myslíš, že jsi? Má matka?“ Dveře pokoje se otevřely. Podlaha zavrzala dvakrát. Byla to matka. „Táňo?

Jsi vzhůru? Okamžitě vstaň!“ Taťána nikdy nemohla tvrdit, že by její matka měla příjemný hlas. Na Irině Metanovové nebylo nic jemného. Byla malá, prudká, plná rozhorlené, překypující energie. Na hlavě měla uvázaný šátek, aby jí vlasy nepadaly do obličeje, protože v modrých letních šatech už pravděpodobně umyla vkleče společnou koupelnu. Vypadala urousaně, smířená s tím, že je neděle. „Co je, mami?“ zeptala se Taťána, aniž zvedla hlavu z polštáře. Dášiny vlasy ji šimraly na zádech. S rukou na Taťánině noze se Dáša sklonila, jako by ji chtěla políbit. Taťána pocítila prchavou něhu, ale než Dáša stačila promluvit, vyrušil je matčin podrážděný hlas. „Rychle vstaň! Za pár minut budou v rozhlase vysílat nějakou důležitou zprávu.“ Taťána pošeptala Dáše: „Kde jsi byla dnes v noci? Vrátila ses domů až za úsvitu.“ 10

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 11

„Můžu snad za to, že včera v noci svítalo už o půlnoci?“ zašeptala vesele Dáša. „Přišla jsem v naprosto slušnou hodinu – ve dvanáct.“ Ušklíbla se. „Všichni jste spali.“ „Svítalo ve tři, a tys ještě nebyla doma.“ Dáša se odmlčela. „No, tak řeknu tátovi, že jsem musela zůstat na druhém břehu řeky, když se mosty zvedly až ve tři hodiny.“ „Jo, klidně mu to pověz. A vysvětli mu taky, cos dělala na druhém břehu ve tři ráno.“ Taťána se obrátila. To ráno byla Dáša obzvlášť nápadně krásná s nepoddajnými tmavohnědými vlasy a temnýma očima v živém, kulatém obličeji, v němž se odráželo každé hnutí mysli. Právě teď vyjadřoval jakousi rozjařenou podrážděnost. Taťána byla taky podrážděná, ale ne rozjařeně. Chtělo se jí spát dál.

Zahlédla matčin napjatý výraz. „Jakou zprávu?“ Matka sklízela ložní prádlo z pohovky. „Mami! Jakou zprávu?“ opakovala Taťána. „Za pár minut budou vysílat nějaké vládní prohlášení. To je všechno, co o tom vím,“ pronesla matka zarputile a zavrtěla hlavou, jako by chtěla říct: Copak to není jasné?

Taťána se neochotně probrala. Prohlášení. Jde patrně o mimořádnou událost, když přerušili hudbu kvůli jakési informaci vlády. „Možná jsme zase napadli Finsko.“ Mnula si oči. „Ticho,“ vykřikla matka. „Nebo možná oni napadli nás. Chtějí dobýt zpátky své hranice, když o ně loni přišli.“ „My jsme je nenapadli,“ namítla Dáša. „To my jsme si loni vzali zpátky své hranice. Ty, o které jsme přišli ve světové válce. A ty bys měla přestat poslouchat, co si povídají dospělí!“ „My jsme nepřišli o žádné hranice,“ protestovala Taťána. „Soudruh Lenin jim je vydal dobrovolně a ochotně. To se nepočítá.“ „Táňo, s Finskem neválčíme. Vypadni z postele.“ Taťána se ani nehnula. „Tak tedy Litva? Či Lotyšsko? Nebo Bělorusko?

Neobsadili jsme je taky právě po uzavření paktu Hitlera se Stalinem?“ „Taťáno Georgijevno! Nech toho!“ Matka ji oslovovala křestním jménem i otčestvem pokaždé, když jí chtěla naznačit, že nemá náladu na žertování.

Taťána se tvářila, že mluví vážně: „Co ještě zbývá? Vždyť už máme půlku Polska.“ „Řekla jsem dost!“ zvolala matka. „Přestaň si dělat legraci. A ven z postele. Darjo Georgijevno, vytáhni svou sestru z postele.“ Dáša se nepohnula.

Matka s bručením opustila pokoj.

Dáša se rychle obrátila k Taťáně a zašeptala: „Musím ti něco povědět.“ „Něco hezkého?“ Taťána okamžitě zahořela zvědavostí. Dáša jí jindy jen zřídka prozrazovala něco ze svého dospělého života. Taťána se posadila.

11

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 12

„Něco úžasného!“ vyhrkla Dáša. „Zamilovala jsem se.“ Taťána obrátila oči v sloup a padla naznak na postel. „Přestaň!“ protestovala Dáša a vrhla se na ni. „Tohle je vážné, Táňo.“ „No dobrá. Potkalas ho právě včera večer, když se zvedly mosty?“ Zasmála se. „Včera to bylo potřetí.“ Taťána zavrtěla hlavou a hleděla na Dášu, jejíž radost byla nakažlivá. „Můžeš ze mě slézt?“ „Ne, nemůžu,“ prohlásila Dáša a lechtala ji. „Dokud neřekneš: ‚Jsem šťastná, Dášo.‘“ „Proč bych to měla říkat?“ vykřikla rozesmátá Taťána. „Já nejsem šťastná.

Nech toho! Proč bych měla být šťastná? Já nejsem zamilovaná. Přestaň!“ Matka se vrátila do pokoje s podnosem se šesti šálky a se stříbrným samovarem k přípravě čaje. „Okamžitě toho nechte, vy dvě! Slyšely jste?“ „Ano, maminko,“ odpověděla Dáša a naposledy ještě Taťánu pořádně polechtala. „Au!“ vykřikla Taťána co nejhlasitěji. „Mami, mám pocit, že mi zlámala žebra.“ „Za okamžik ti zlámu něco jiného. Obě jste už moc velké na takovéhle legrácky.“ Dáša vyplázla na Taťánu jazyk. „To je velice dospělé,“ poznamenala Taťána. „Naše maminečka neví, že se chováš jako dvouleté dítě.“ Dáša měla stále vyplazený jazyk. Taťána natáhla ruku a chytila tu kluzkou věc do prstů. Dáša zaúpěla. Taťána ji pustila. „Co jsem říkala!“ křikla matka.

Dáša se sklonila a zašeptala Taťáně: „Počkej, až ho uvidíš. Někoho tak hezkého jsi dosud nepotkala.“ „Chceš říct, že vypadá ještě líp než ten Sergej, s kterým jsi mě trápila? Netvrdila jsi mi, že byl strašně krásný?“ „Přestaň,“ sykla Dáša a pleskla Taťánu po noze. „Pochopitelně,“ ušklíbla se Taťána. „A nebylo to zrovna minulý týden?“ „Nikdy to nepochopíš, protože jsi pořád ještě nenapravitelné dítě.“ Následovalo další plácnutí. Matka znovu zakřičela. Děvčata ztichla.

Do pokoje vstoupil Taťánin otec, Georgij Vasiljevič Metanov. Byl to malý čtyřicátník s hrdým držením hlavy a hřívou nepoddajných černých vlasů, které mu pomalu začínaly prokvétat. Kudrnaté vlasy zdědila Dáša po něm. Prošel kolem postele, nepřítomně pohlédl na Taťánu, dosud schoulenou pod přikrývkou, a řekl: „Táňo, už je poledne. Vstaň, nebo bude průšvih. Chci, abys byla do dvou minut oblečená.“ „Bez problému,“ odpověděla Taťána, vyskočila z postele a předvedla rodině, že má na sobě halenku a sukni ještě od včerejška. Dáša s matkou zavrtěly hlavou; matka se pousmála.

Otec odvrátil zrak k oknu. „Co s ní uděláme, Irino?“ Nic, pomyslela si Taťána, nic, dokud se otec dívá jinam.

12

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 13

„Měla bych se vdát,“ prohlásila Dáša, sedící dosud na posteli. „Jedině tak bych se konečně zmohla na vlastní pokoj, kde bych se mohla převlékat.“ „To nemyslíš vážně,“ zvolala Taťána, která poskakovala na posteli nahoru a dolů. „Jenom bys sem přivedla svého manžela. Já, ty a on, všichni bychom spali v jedné posteli, s Paškou v nohách. Romantické, že?“ „Nevdávej se, Dášenko,“ poznamenala matka roztržitě. „Táňa má tentokrát výjimečně pravdu. Pro tvého manžela bychom neměli místo.“ Otec nic neřekl a zapnul rádio.

V jejich dlouhém úzkém pokoji byla jediná široká postel, na které spaly Taťána s Dášou, jedna pohovka, kde spala matka s otcem, a jedno nízké skládací lehátko, na němž spal Paša, Taťánin bratr – dvojče. Jeho lůžko stálo v nohách postele děvčat, a tak Paša říkal, že je jejich malý pejsek.

Taťánini prarodiče, babička s dědou, bydleli v sousedním pokoji spojeném krátkou chodbou s jejich místností. Občas, když se Dáša vrátila pozdě domů, přespala na malé pohovce na chodbě, aby nerušila rodiče a neměla druhý den nepříjemnosti. Pohovka na chodbě byla dlouhá jen půldruhého metru, tedy mnohem vhodnější ke spaní pro Taťánu, která měřila jen o něco víc než metr padesát. Taťána však nemusela přespávat na chodbě, protože zřídkakdy chodila domů pozdě, zatímco u Dáši tomu bylo jinak. „Kde je Paša?“ zeptala se Taťána. „Dojídá snídani,“ odpověděla matka. Nedokázala se ani na okamžik zastavit. Otec se usadil na staré pohovce, tichý jako pěna, zatímco matka neustále pobíhala kolem něho, sbírala prázdné krabičky od cigaret, rovnala knihy na poličce a utírala rukou malý stolek. Taťána pořád stála na posteli a Dáša zůstávala sedět.

Metanovovi měli štěstí – patřily jim dva pokoje a samostatná část společné chodby. Před šesti lety postavili na úplném konci chodby dělicí dveře.

Bylo to téměř, jako by měli vlastní byt. Šest členů rodiny Iglenkových, která bydlela vedle, muselo spát v jediném velkém pokoji, a neměli ani kousíček oddělené chodby. Měli prostě smůlu.

Sluneční světlo pronikalo dovnitř vzdouvajícími se bílými záclonami.

Taťána měla pocit, že to může být jen okamžik, kratičký záchvěv času, který jí ukáže, co se dnes bude dít. Za chvilku možná všechno pomine. A skutečně tomu tak bylo. Dosud však... pruhy slunečního světla zalévaly pokoj, otevřeným oknem sem doléhal vzdálený hluk autobusů a vanul slabý vítr.

Byla to ta část neděle, kterou měla Taťána nejraději: začátek.

Přišel Paša s dědou a babičkou. Přestože on a Táňa byli dvojčata, vůbec se jí nepodobal. Podsaditý tmavovlasý chlapec, zmenšené vydání otce, nenuceně kývl hlavou směrem k Taťáně a napůl úst prohodil: „Pěkný účes.“ Taťána na něho vyplázla jazyk. Vlasy si dosud neučesala ani nesvázala.

Paša se posadil na své nízké lehátko a babička se schoulila vedle něho.

Protože byla nejvyšší z Metanovových, celá rodina se na ni obracela se všemi problémy kromě morálních, s nimiž se každý obracel na dědu. Babička 13

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 14

se stříbrnými vlasy vypadala vznešeně a vážně. Děda byl skromný, snědý a vlídný. Posadil se vedle otce na pohovku a zašeptal: „Bude to něco důležitého, synu.“ Tatínek znepokojeně přikývl.

Matka dál starostlivě uklízela.

Taťána sledovala, jak babička poklepala Pašu po zádech. „Pašo,“ zašeptala Taťána, posunula se k okraji postele a natáhla se k bratrovi. „Nechceš pak jít se mnou do Taurického parku? Přeperu tě.“ „Ani náhodou,“ prohlásil Paša. „Nikdy mě nepřemůžeš.“ Z rádia se ozvala série klapnutí. Bylo 12.30 po poledni, 22. června roku 1941. „Táňo, buď zticha a posaď se,“ přikázal otec dceři. „Už to začne. A ty taky, Irino. Sedni si.“ Ozval se hlas soudruha Vjačeslava Michajloviče Molotova, ministra zahraničí a místopředsedy sovětské vlády, v jejímž čele stál od května Josif Vissarionovič Stalin.

Muži a ženy, občané Sovětského svazu. Sovětská vláda v čele se soudruhem Stalinem mě pověřila, abych učinil následující prohlášení: Ve čtyři hodiny ráno, bez vyhlášení války a bez vznesení jakýchkoli požadavků na Sovětský svaz, německá vojska napadla naši zemi, zaútočila na mnoha místech na naše hranice a ze vzduchu bombardovala Žitomir, Kyjev, Sevastopol, Kaunas a další města. K tomuto útoku došlo přesto, že mezi Sovětským svazem a Německem existuje pakt o neútočení, pakt, jehož ustanovení byla Sovětským svazem přísně dodržena. Byli jsme napadeni, přestože během platnosti tohoto paktu německá vláda nevznesla sebemenší stížnost na to, že by Sovětský svaz nedodržoval své závazky...

Vláda se obrací na vás, muže a ženy, občany Sovětského svazu, abyste se ještě pevněji semkli kolem slavné bolševické strany, kolem sovětské vlády a našeho velkého vůdce, soudruha Stalina. Naše věc je spravedlivá. Nepřítel bude poražen. Vítězství bude naše.

Rádio zmlklo a rodina seděla v užaslém, tíživém tichu. Konečně promluvil otec: „Můj bože.“ A z pohovky, kde seděl, vrhl pohled na Pašu. Matka řekla: „Musíme jít okamžitě vyzvednout peníze z banky.“ Babička Anna poznamenala: „Už nikdy žádnou evakuaci. Copak bychom přežili ještě jednu? Patrně bude lepší zůstat ve městě.“ Děda dodal: „Mohl bych dostat v případě evakuace vůbec ještě místo učitele? Je mi skoro čtyřiašedesát. To je tak čas na umření, ne na stěhování.“ Dáša se přidala: „Leningradská posádka ale nepůjde do války, že ne? Válka snad nedojde až k leningradské posádce?“ Ozval se Paša: „Je válka, slyšíš, Táňo? Přihlásím se jako dobrovolník a půjdu bojovat za matičku Rus!“ 14

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 15

Než Taťána stačila vyslovit, co si myslí ona – bylo to jen nesmírně vzrušené „Páni!“ – vyskočil otec z pohovky a zareagoval pouze na Pašova slova.

Vykřikl: „Co tě to napadlo? Kdo by tě tak asi vzal?“ „Ale tati,“ odpověděl mu Paša s úsměvem. „Válka vždycky potřebuje schopné muže.“ „Schopné muže ano, ale ne děti,“ vyštěkl otec, zatímco si klekal na podlahu, aby se podíval pod Taťáninu a Dášinu postel. „Proč válka – to není možné,“ pronesla pomalu Taťána. „Vždyť soudruh Stalin podepsal mírovou smlouvu!“ Matka nalévala čaj a přitakala: „Táňo, je to fakt, vážně.“ Taťána se snažila, aby se jí nechvěl hlas, když se ptala: „Budeme se muset... evakuovat?“ Tatínek vytáhl zpod postele starý odřený kufr. „Tak brzy?“ zeptala se Taťána. O evakuaci věděla jen z vyprávění dědy a babičky – o nepokojích v době revoluce v roce 1917, kdy odjeli kamsi na západ od Uralu a bydleli ve vesnici, jejíž jméno si Taťána nikdy nemohla zapamatovat. Čekat na vlak s veškerým majetkem, cpát se dovnitř, plavit se přes Volhu na nákladních člunech...

Taťánu vzrušovala změna. Neznámo. Sama byla jen jednou, velice krátce v Moskvě, když jí bylo osm, ale copak to lze vůbec počítat? Moskva nebyla nic exotického. Nebyla to Afrika, ani Amerika. Dokonce to nebyl ani Ural.

Byla to jen Moskva. Kromě Rudého náměstí tam nebylo nic, vůbec nic ani trochu hezkého.

Rodina Metanovových podnikla pár jednodenních výletů do Carského Sela a Petěrgofu. Letní carské paláce proměnili bolševici na okázalá muzea s upravenými parky. Když Taťána bloudila petěrgofskými sály a opatrně našlapovala na chladný žilkovaný mramor, nechtělo se jí věřit, že existovala doba, kdy lidé měli tohle všechno k bydlení.

Potom se však rodina vrátila zpět do Leningradu, do dvou místností na ulici Pátého sovětu, a než Taťána došla do svého pokoje, musela projít kolem šesti Iglenkových, kteří bydleli na druhé straně chodby a měli otevřené dveře do pokoje.

Když byly Taťáně tři roky, trávila rodina dovolenou právě na Krymu, na který dnešního rána zaútočili Němci. Z téhle cesty si Taťána pamatovala jen to, že tehdy poprvé jedla syrovou bramboru. A taky naposledy. V malém rybníčku viděla pulce a spala ve stanu pod přikrývkou. Matně si vzpomínala na vůni slané vody. V chladném dubnovém Černém moři potkala poprvé a naposledy medúzu, která plula kolem jejího útlého nahého tělíčka a přiměla Taťánu k výkřikům nadšeného zděšení.

Myšlenka na evakuaci naplnila Taťánu vzrušením, až se jí sevřel žaludek.

Narodila se v roce 1924, v roce, kdy zemřel Lenin, po revoluci, hladomoru a občanské válce. Přišla na svět po tom nejhorším, ale také před čímkoli dobrým. Narodila se mezitím.

15

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 16

Děda k ní zvedl své černé oči, jako by chtěl zkoumat její pocity, a zeptal se: „Táničko, o čem stále přemýšlíš?“ Snažila se vypadat klidně: „O ničem.“ „Co se ti honí hlavou? Je válka, chápeš?“ „Rozumím.“ „Mám dojem, že ne.“ Děda se odmlčel. „Táňo, život, jaký jsi znala, skončil. Pamatuj si má slova. Ode dneška už nebude nic, jak sis představovala.“ Paša zvolal: „Ano! Vykopeme Němce zpátky do pekla, kam patří.“ Usmál se na Taťánu a ta úsměv opětovala.

Matka s otcem zachovali klid.

Otec poznamenal: „Ano. A co dál?“ Babička usedla na pohovku vedle dědy. Položila svou velkou ruku na jeho, sevřela rty a kývla hlavou způsobem, který Taťáně prozradil, že babička zná spoustu věcí, ale nechává si je pro sebe. Děda je znal také, ale ať už věděli cokoli, nedalo se to srovnat s Taťániným vnitřním zmatkem. Všechno je v pořádku, pomyslila si. Oni to nechápou. Nejsou už mladí.

Matka přerušila mlčení sedmi lidí. „Co děláš, Georgiji Vasiljeviči?“ „Existuje příliš mnoho dětí, Irino Fjodorovno. Příliš mnoho dětí, o které je třeba se postarat,“ odpověděl jí zarmouceně a potýkal se dál s Pašovým kufrem. „Opravdu, tati?“ zeptala se Taťána. „A o které ze svých dětí by ses nechtěl postarat?“ Bez odpovědi přistoupil k Pašovým zásuvkám ve skříni, v níž měli všichni své věci, a bez ladu a skladu začal házet chlapcovo oblečení do kufru. „Pošlu ho pryč, Irino. Pošlu ho do tábora v Tolmačevu. Stejně tam měl odjet příští týden s Voloďou Iglenkem. Odjede zkrátka o něco dřív. Voloďa pojede s ním. Nina bude ráda, že odjedou o týden dříve. Uvidíš, všechno bude v pořádku.“ Matka otevřela ústa a zavrtěla hlavou. „Tolmačevo? Bude tam v bezpečí?

Víš to určitě?“ „Naprosto,“ odpověděl otec. „Určitě ne,“ namítl Paša. „Tati, vždyť začala válka! Nepojedu do žádného tábora. Vstoupím do armády.“ Výborně, Pašo, pomyslela si Taťána, ale otec náhle zabodl do jejího bratra rozzlobený pohled. Zhluboka dýchala a náhle všechno pochopila.

Otec uchopil Pašu za ramena a začal jím třást. „Cos to řekl? Zbláznil ses?

Dát se odvést?“ Paša se mu snažil vytrhnout. Otec ho ale nepustil. „Tati, nech mě.“ „Pavle, jsi můj syn a budeš mě poslouchat. První věc, kterou uděláš, bude, že vypadneš z Leningradu. Potom budeme diskutovat o nějakém odvodu. Teď ale musíme chytit vlak.“ V té krátké scéně v malém pokoji, s tolika přihlížejícími, bylo cosi trapného a nemístného. Taťána se chtěla odvrátit, ale nebylo kam. Naproti ní sedě16

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 17

li babička s dědečkem, za ní byla Dáša a vlevo matka, otec a bratr. Sklopila zrak ke svým rukám a zavřela oči. Představila si, že leží na zádech uprostřed letního pole a žvýká komonici. A široko daleko nikdo není.

Jak se věci v okamžiku změní!

Otevřela oči a zamrkala. Jedna vteřina. Mrkla znovu. Další vteřina.

Před několika vteřinami spala.

Před několika vteřinami hovořil Molotov.

Před několika vteřinami byla veselá.

Před pár vteřinami promluvil otec.

A teď Paša odjíždí. Za okamžik.

Děda i babička jako obvykle diplomaticky mlčeli. Děda, bůh mu žehnej, nepromeškal nikdy jedinou příležitost, aby mohl zůstat zticha. Babička byla v tomto ohledu jeho pravým opakem, ale v téhle mimořádné situaci se zřejmě rozhodla vzít si z něho příklad. Možná jí jeho ruka pevně sevřela nohu pokaždé, když otevřela ústa, ale ať už tomu bylo jakkoli, nepromluvila ani ona.

Dáša, která neměla strach z otce a neztratila odvahu ani kvůli vzdálené perspektivě války, vstala a prohlásila: „Tati, to je šílené. Proč ho posíláš pryč?

Němci ještě zdaleka nejsou u Leningradu. Slyšel jsi soudruha Molotova. Jsou na Krymu, tisíce kilometrů odtud.“ „Mlč, Dášenko,“ řekl otec. „Nic o Němcích nevíš.“ „Nejsou tady, tati,“ opakovala Dáša pevným hlasem, nepřipouštějícím žádné námitky. Taťána si přála, aby dokázala mluvit tak přesvědčivě jako Dáša.

Její hlas se však podobal tlumené ozvěně, jako by jí dosud chyběl nějaký ženský hormon. A v mnoha ohledech tomu tak vyloženě bylo. Dostala měsíčky teprve minulý rok a stěží se to dalo nazvat měsíčky. Objevovaly se spíš jednou za čtvrt roku. Přišly v zimě, rozhodly se, že se jim to nelíbí, a počkaly až do podzimu. Pak se objevily a trvaly tak dlouho, až se zdálo, že nikdy neskončí. Od té doby je Taťána zažila dvakrát. Kdyby přicházely častěji, možná by měla stejně výrazný hlas jako Dáša. Podle Dášiných měsíčků by se daly nařizovat hodinky. „Darjo, nebudu se o tom s tebou bavit,“ zvolal otec. „Tvůj bratr nezůstane v Leningradě. Pašo, obleč se. Vezmi si nějaké kalhoty a hezkou košili.“ „Tati, prosím tě!“ „Pašo! Řekl jsem, aby ses oblékl. Nemůžeme ztrácet čas. Ručím za to, že tyhle dětské tábory budou do hodiny plné, a já nebudu schopen tě do žádného dostat.“ Možná bylo chybou říct to Pašovi takhle, protože Taťána ještě nikdy neviděla, aby se její bratr pohyboval tak pomalu. Dobrých deset minut strávil hledáním jediné košile, kterou měl k obleku. Všichni odvrátili zrak, zatímco se převlékal. Taťána znovu zavřela oči a pátrala po své louce, příjemné letní vůni bíle kvetoucí třešně a kopřiv. Dostala chuť na borůvky. Uvědomila si, že má trochu hlad. Otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. „Nechci nikam jet,“ protestoval Paša.

17

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 18

„Bude to jenom na chvíli, synku,“ uklidňoval ho otec. „Je to jen z opatrnosti. V táboře budeš v bezpečí, mimo nebezpečí. Zůstaneš tam... dejme tomu měsíc, než uvidíme, jak se bude vyvíjet válka. Pak se vrátíš, a dojde-li k evakuaci, odvezeme tebe i tvé sestry pryč.“ Ano! Tohle chtěla Taťána slyšet. „Georgu,“ ozval se tiše děda. „Georgu.“ „Ano, tatíčku?“ zeptal se zdvořile Taťánin otec. Nikdo nemiloval dědu víc než otec, dokonce ani Taťána. „Georgu, nemůžeš uchránit chlapce před odvodem. Nemůžeš.“ „Pochopitelně že mohu. Je mu teprve sedmnáct.“ Děda zavrtěl hezkou šedovlasou hlavou. „Přesně sedmnáct. Odvedou ho.“ Výraz skrytého strachu přelétl otci přes tvář a pak zase zmizel. „Neodvedou ho, tatíčku,“ odpověděl chraptivě. „Nevím, o čem mluvíš.“ Evidentně nebyl schopen říct nahlas, co cítil: Přestaňte všichni mluvit a nechte mě zachránit mého syna jediným způsobem, o jakém vím. Děda se opřel o polštáře pohovky.

Ozvala se Taťána ve snaze přispět na pomoc otci, kterého jí bylo líto: „Ještě jsme –,“ ale matka ji zarazila. „Pašenko, vezmi si svetr, miláčku.“ „Nevezmu si žádný svetr, mami,“ vykřikl vzdorovitě. „Vždyť je polovina léta.“ „Před čtrnácti dny mrzlo.“ „Ale teď je horko. Nevezmu si ho.“ „Poslechni maminku, Pavle,“ přidal se otec. „V Tolmačevu budou chladné noci. Jen si ten svetr vem.“ Paša si zhluboka povzdechl, ale popadl svetr a hodil ho do kufru. Otec kufr zavřel a zamkl. „Teď dávejte všichni pozor, mám takovýhle plán.“ „Jaký plán?“ zeptala se mírně zklamaná Taťána. „Doufám, že ten plán zahrnuje nějaké jídlo, protože –“ „Vím proč,“ vybuchl otec. „Buď teď zticha a poslouchej. Týká se to i tebe.“ A pustil se do vysvětlování, co po nich chce, aby udělali.

Taťána se zhroutila na postel. Pokud se nebudou okamžitě evakuovat, nechtěla už nic slyšet.

Paša jezdil každé léto do chlapeckého tábora v Tolmačevu, Luze nebo Gatčině. Dával přednost Luze, protože tam bylo nejlepší koupání v řece. I Taťána byla nejradši, když Paša pobýval v Luze, protože to bylo blízko jejich letního domku – dači, a ona ho mohla chodit navštěvovat. Tábor v Luze byl jen pět kilometrů od dači, přímo přes les. Oproti tomu Tolmačevo bylo dvacet kilometrů od Lugy a tamní vedoucí byli přísní a vyžadovali, aby se vstávalo za úsvitu. Paša tvrdil, že to tam bylo skoro jako na vojně. Dobrá, tak teď to bude mít, téměř jako by narukoval, pomyslela si a neposlouchala, co povídá otec.

Ucítila, že ji Dáša bolestivě štípla do nohy. „Au!“ zaúpěla schválně nahlas a doufala, že sestra bude pokárána, protože jí ubližuje. Nikdo se však o to nestaral. Nikdo nic neřekl. Dokonce se na ni ani nepodívali. Zraky všech byly 18

Mûdûn˘ jezdec - zlom

1.2.2013

17.09

Stránka 19

upřené na Pašu, jak tu stál – bezbranný a rozpačitý, v hnědých kalhotách a béžové roztřepené košili – uprostřed místnosti, v plném rozkvětu pozdního dospívání, tolik milovaný. A on to věděl.

Byl miláčkem všech, oblíbeným vnukem i oblíbeným bratrem, protože byl jediný syn.

Taťána se zvedla z postele a postavila se vedle něho. Objala ho rukou a řekla povzbudivě: „Vzmuž se. Máš kliku. Pojedeš do tábora. Já nepojedu nikam.“ Trochu od ní poodstoupil, ale jen nepatrně – ne proto, že by mu s ní nebylo příjemně, to Taťána věděla, ale proto, že se sám necítil šťastný. Pochopila, že si její bratr víc než cokoli jiného přeje stát se vojákem. Nechtěl do nějakého pitomého tábora. „Pašo, nejdřív mě musíš přeprat,“ pronesla vesele, „a pak se můžeš dát odvést a bojovat s Němci.“ „Mlč, Táňo,“ hlesl Paša. „Mlč, Táňo,“ přidal se otec. „Tati,“ zeptala se hned Taťána, „mohu si sbalit kufr? Chci jet taky do tábora.“ „Pašo, jsi připravený? Tak jdeme,“ prohlásil otec, aniž Taťáně odpověděl.

Dívčí tábory neexistovaly. „Povím ti jeden vtip, drahý Pašo,“ navrhla Taťána, která se nechtěla vzdát a nenechala se odradit bratrovou nevraživostí. „Nechci slyšet tvé hloupé vtipy, milá Táňo.“ „Tenhle se ti bude líbit.“ „Pochybuju.“ „Taťáno, teď není čas na vtipy,“ pravil otec.

Děda zasáhl, aby se Taťány zastal: „Georgu, nech to děvče mluvit.“ Taťána kývla na dědu a začala: „Vedou vojáka na popravu. ‚Máme nějaké špatné počasí,‘ povídá eskortě. ‚Hleďme, kdopak si stěžuje,‘ odpoví mu. ‚Zpátky přece musíme jít my.‘“ Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se nezasmál.

Paša zvedl obočí, štípl ji a zašeptal: „Měj se dobře, Táňo.“ Povzdechla si. Jednoho dne jí duše pookřeje, ale dnes ne.

2 „Taťáno, žádné dlouhé loučení. Uvidíš se s bratrem za měsíc. Pojď s námi a otevři nám dveře. Matku bolí záda,“ vyzval ji otec, jakmile byla nachystaná Pašova zavazadla včetně tašek se zásobou jídla na tábor. „Dobře, tati.“ Byt s dlouhou chodbou a devíti pokoji se podobal vlaku. Měl dvě kuchyně, jednu vpředu a druhou vzadu. Koupelny a toalety sousedily s kuchyněmi.

19