1 Slečna Isabelle, současnost
Když jsem se zhruba před deseti lety poprvé setkala s Dorrie, chovala jsem se k ní otřesně. Člověk stárne a zapomíná občas své chování filtrovat. Nebo mu na tom přestane záležet. Dorrie si například myslela, že mě nezajímá, jakou barvu má její kůže. To ale nebyla pravda. Ani trochu. Ano, zlobila jsem se, ale jen proto, že mi moje holička – jak se tenkrát říkalo kadeřnicím, používal se i výraz vlasová stylistka, ale ten zněl příliš hogo fogo – nenechala žádnou zprávu. Když jsem se se svými starými kost mi doštrachala až do salonu, slečna na recepci mi oznámila, že moje oblíbená kadeřnice odešla. Zatímco jsem stála u přepážky a zlostí jen mrkala očima, zadívala se slečna do diáře. Pak se na mě pobaveně usmála a řekla: „Dorrie má zrovna volno, mohla by vás vzít ihned.“ A skutečně na mě Dorrie ihned zavolala. Její vzhled mě pře kvapil, byla jedinou Afroameričankou široko daleko. To ale ne byl ten problém, štvalo mě, že se musím vyrovnat se změnou. Nenávidím změny. Vadí mi lidé, kteří nevědí naprosto přesně, jaký účes bych si přála. Vadí mi lidé, kteří mi utáhnou zástěru 9