Pořád ještě šťastná
P
řipadá mi zvláštní myslet na svůj dřívější život, který se odvíjel jako podle autopilota. Víc než čtyřicet hodin týdně jsem věnovala práci, kterou jsem milovala: psala jsem soudničky o místních případech do Palm Beach Post. Dalších čtyřicet jsem řešila sourozenecké hádky, vykonávala domácí práce a zvládala návštěvy u lékařů – pediatra, zubaře, ortodontisty, psy chiatra (nic výjimečného, ne?). Trávila jsem hodiny s dětmi v hudební škole – nebo jsem je vozila z jedné do druhé. Večery u skládání prádla na jídelním stole. Čas s přáteli nebo se sestrou Stephanií, která bydlela o kousek dál ve stejné ulici. Pár minut tichého plavání v bazénu na zahradě, které jsme si dopřávali s manželem na konci dne, kdy nás rušily jen dětské hádky kvůli výběru televizního programu. Jednou nás Wesley zaskočil žádostí, jestli by nemohl pomalovat lžíce. „Dobře. Ty bílé plastové. Ty stříbrné ne!“ Byla jsem šťastná. Spokojená. A jako všichni jsem očekávala, že to štěstí bude trvat dál a dál – školní plesy a promoce, svatby a vnoučata, důchod a potom pár desetiletí pomalého úbytku sil.