0036109

Major Míla Jírová se vrací do práce a doslova vyhodí ze své kanceláře všemi nenáviděného plukovníka Mladého. „To máte tak, plukovníku. Celý život jsem byla hlavně praktická ženská, přesto od vyšších šarží očekávám víc než jen výmluvy a uhýbání. Když je potřeba vyklidit špínu a zamést, nikdy se s tím nepářu… My dva jsme si už všechno řekli, a tak nezbývá – abyste nemusel dodávat jako obvykle, že nemám úroveň – podržet vám dveře,“ skutečně k nim přes celou místnost rázně projde a otevře je. „Ještě se můžete naposled rozhlédnout po mé pracovně, ale pak ven!“ Vedle na služebně všichni zvědavě čekají, jak výstup dopadne. Bouchnutí dveří na chodbě znamená pro Honzu, Vejnara a Terezu pokyn, aby se zvedli a šli za šéfkou. Jen Tomáš se zdráhá.

Jírová je nejen praktická, ale i rychlejší než její podřízení.

Po odchodu Mladého okamžitě rozrazí dveře spojující její kancelář se služebnou, a hned spustí. „No, tak to je pěkné uvítání! Malý na mé židli už nesedí, jak jste si jistě stačili všimnout, a vy jste tady pořád schovaní.“ „Byla jste dost v ráži. Co kdybychom to schytali i my?“ brání sebe a kolegy Honza. „Pokud není důvod, obavy jsou zbytečné…,“ směje se Jírová a všem podává postupně ruku. „Šéfová, my, vaši vzorňáci?“ dělá svatouška Honza. „Jsem ráda, že jsem zpátky… Terezo, poslouchali, když byli v takové přesile?“ ☐7☐

„Nezajdeme společně na večeři?“ nenechá kolegyni odpovědět Vejnar.

Jírová na chvíli zaváhá, pak se přece jenom omluví. „Zůstanu tady a mrknu se ještě zatepla, co mi tady po sobě Mladý nechal za skvosty.“ Nečeká na reakci a vrací se do své kanceláře, ale ve dveřích se obrátí, ukáže na Honzu, Vejnara a Terezu. „Vy jděte, ale kapitán Hlaváček tady ještě na chvíli zůstane,“ pokynula mu, aby ji následoval.

Tomáš se podívá za odcházejícími kolegy, kteří si ho už nevšímají, ale než si sedne proti Jírové, stačí se uklidnit a nasadit svůj sebejistý výraz. „Zřejmě čekáte, že za všechny vaše levárny dostanete padáka. Logické by to zřejmě bylo… Ne, zůstanete tady…

Snad jste se dostatečně poučil.“ „A hodím se vám. Nikdo z těch vašich chráněnců se nedostal tak blízko ke sledovaným gaunerům – Lhotskýmu, Hamzíkovi a Ctiborovi – tak rychle a bez problémů jako já, ne?“ drze reaguje Tomáš.

Jírová se jeho slovům zasměje. „Tomáši, nejste jediný policista na světě. Nehodlám se s vámi dohadovat ani diskutovat. Jen jednou zjistím – a to si pište, že já to velice rychle zjistím –, že nekopete za náš tým, ale proti němu, a poletíte.“ „No, jo,“ nebere její výhrůžky moc vážně. „Moment – nejen poletíte, postarám se, abyste šel nadlouho sedět!“ Až tahle věta Tomáše zaskočí. Raději rychle dobrovolně dodá: „V tom případě vám hned řeknu, že jsem přes váš zákaz s Hamzíkem mluvil. Načetl jsem si totiž ještě jednou ten protokol o smrti doktorky Maškové a šel se ho rovnou zeptat, jestli ji zabil, aby nemluvila.“ „Měl jste důvod ho podezírat?“ Tahle informace zaujme i Jírovou. „Co vám na to řekl?“ „S kamennou tváří, že nefungovalo řízení, jak tvrdil do protokolu, a začal se dušovat, že on by Soně nikdy neublížil… Jenže když dokázal dojet až k vile Bernátů a řízení bylo v pořádku?“ ☐8☐

Míla Jírová chce rozhovor ukončit nějakým rozumným rozhodnutím, ale nic jí nepřipadá dost moudré. Tahle zpráva by kapitána Maška mohla vzhledem k jeho povaze dovést k ukvapenému jednání, ale vědět by to měl. Tomáš se nabídne, že tím prvním hromosvodem bude on, protože Honza ví o jeho napojení na Hamzíka. „A když mu to povíte vy, budete mi ručit i za to, že nepoletí Hamzíka zabít?“ Oba se její otázce usmějí, Tomáš dá Jírové „čestné pionýrské“ a společně odcházejí. Jírová domů, kapitán Hlaváček do hospody za kolegy.

To Martin se Šimonem mají úplně jiné starosti. V kuchyni, kde jsou na stole připravené svatební myrty, na židlích košile čekající na vyžehlení, na lince svatební koláčky, spolu řeší, jestli má Martin na svatbu pozvat „tátu“ Bernáta. „Šimone, co si o tom myslíš ty? Snažil se mi v tom maléru s Hamzíkem hodně pomoct. Soňa taky… Dokonce mě často napadá, že kdyby mi nechtěla tolik pomáhat, tak by tu teď s náma byla… Co když o tom Bernát uvažuje stejně? Pochopil bych, že ho v téhle situaci moje svatba ani nezajímá.“ „Víš co, brácho? Podívej se na to z té lepší stránky. Možná je ta svatba aspoň na chvilku vytrhne ze smutku.“ „Tak v tom případě jdu za Bernátem… nemohl bys…?“ „Jít s tebou? Jasně! Ale jenom ze dveří. Ty naber směr špitál, já jdu k Bernátům za Vendy…“ Dorazil tam v okamžiku, kdy Vendy s Jonáškem a Ivanem hráli v obýváku bojovku. Kluci z ní byli smutní, protože se jim zdála těžká. Na nic nemohli přijít. Šimon byl pro všechny zúčastněné spása, protože oba zrovna začali Vendy vysvětlovat, co by udělala jejich máma, jak by jim poradila.

Vendy se rozbrečí, a tak je na něm, aby kluky navedl na správnou stopu při hledání předmětů. „Jonáši, ukaž mi ten vzkaz, podle kterého hledáš? ...

Máš najít skleněný zámek. Co je tady vedle tebe ze skla?“ ☐9☐

„Vitrína?“ posmrkává Jonáš. „Jasně! A ostatní je uvnitř, ne? Když z toho vyjmenujete nejmíň tři věci, které jsou tam také ze skla, dostanete ode mne diplom… Dobrý?“ otevře jim vitrínu, aby líp na věci viděli, a nechá je hledat. „Vendy, pro tebe mám taky dobrou zprávu. A když kývneš na souhlas, možná i tobě namaluju diplom. Martin šel za tvým tátou, aby vás všechny pozval na svatbu s Helčou.“ „Táta bude rád.“ „To doufám! A ty půjdeš se mnou? Jsem totiž svědek!“ „Jo, a docela ráda. Přijdu na chvíli na jiný myšlenky…“ Víc si toho nestačili povědět, protože kluci splnili úkol a zapomněli na slzy, chtějí pokračovat.

Alice kontroluje pacienta Filípka, když do pokoje přichází docent Bernát. Chvíli sleduje ji, chvíli pacienta, který se na lůžku neustále vrtí, jako by si hledal správnou polohu na ležení. Docent se pohledem zeptá Alice… „U pacienta je v anamnéze schizofrenie. Nasadila jsem lehčí sedativa a domluvila konzilium psychiatra, kdyby bylo nutné léčbu upravit.“ „Tak co, už je vám líp?“ zeptá se docent i po Alicině informaci. „Dobrý den, pane docente. Určitě, jenom pořád myslím na tátu. Umřel na infarkt, když měl přesně tolik co já. Na den přesně…“ „Něco hezčího vás nenapadá?“ „Jenže když si uvědomím, že mám ženu, farmu, kterou jsem vždycky tolik chtěl, ovce, kozy, velké louky na posekání, tak je mi zase na infarkt.“ „A dost! Takové úvahy se zakazují!“ laskavě mu nařizuje docent. „Budu se snažit a děkuju, že jste přišel!“ Bernát se maličko zarazí, protože nechápe, zač mu děkuje, požádá Alici, aby se zastavila pro Vencla a přišli za ním do pracovny. ☐ 10 ☐

Dosedne do křesla, když se ozve nesmělé zaklepání, po kterém vstoupí Martin.

Je viditelně nervózní, na Bernátův pokyn, aby se posadil, nereaguje. Jen popojde blíž ke stolu. „Co potřebuješ?“ přeruší ticho docent. „Přišel jsem tě pozvat na svatbu. Tebe i tvoji ženu.“ Docent je jeho slovy zaskočený, dokonce dojatý. „Díky.“ Martin si odpověď vyloží špatně a začne se omlouvat. „Promiň, myslel jsem… V téhle situaci se ti asi nechce.

Nejsem neotesanec, jenom netuším, kdy mě zase zavřou.“ „Počkej, mlč! Nechápeš… Říkám ano, děkuju za nás oba za pozvání, rádi přijdeme.“ „Fakt přijdeš?“ vyhrkne Martin a je vidět, že ho Bernát mile překvapil. „První svatbu jsem tenkrát prošvihl, druhou si ujít nenechám. Kdy a kde? A už se posaď, tohle nemůžeme odbýt jenom tak vestoje.“ Martin se rád posadí do křesla. „Bude to u nás, jenom pro rodinu s malým pohoštěním, popovídáme si. Stačí, ne?“ „V tom krcálku u Kosíků?“ Je mu jasné, že docentovi nahrál na velkou smeč. „Svatba má být nezapomenutelná!

Martine, sestra Zemanová je krásná holka, která se vdává poprvé, měla by se vézt v kočáře…“ „Je to narychlo. Karolína měla všechno, a jak jsem dopadl?“ „Nemysli na sebe. Svatba je den nevěsty a ty jí ho musíš dopřát, Martine. Bude to velký a bude to u nás. Honza pro vás přifrčí vyzdobeným kabrioletem…“ Už je to zase ten starý docent, jenže Martin je jeho otisk, takže rázně odmítá. „Je to moje svatba, ty jsi na ní host. Chceš všechny omráčit svým hradem?“ „Ne. Jenom jsem si myslel, že by bylo pěkný zahnat smutek. Krásný šaty s vlečkou, velký dort a pohoštění… Mohla by to být naděje novýho začátku.“ „Promiň…,“ málem docentovi řekl – tati. „Já s tebou ne☐ 11 ☐

umím moc mluvit. Nápad je to skvělý, Helča bude šťastná.

A uvědomuješ si, jaký teď nastane fofr? Díky, jdu jí to hned povědět! Jenom – nebudeš to organizovat ty?“ „Pacina, ta umí zvládnout snad všechno. Já ji na to pouze připravím.“ Snad poprvé se na sebe přátelsky podívali a představě Paciny jako „generála“ se oba zasmáli.

Ve dveřích se Martin srazí s Alicí a Venclem.

To už docent nasadil přísný obličej a docela jiný tón. Poklepává prsty na desce stolu, pokyne jim, aby se posadili.

Nadechne se, ale Vencl je rychlejší. „Prohřešky paní kolegyně vedu v patrnosti. Všichni jsme z jejích přehmatů špatní…“ „Divadelní výstup ukončit!“ zavelí rázně docent. „Zavolal jsem si vás oba proto, že vám, Vencle, chci oznámit: Uvolníte s okamžitou platností místo mého zástupce tady kolegyni Dvořákové. V případě, že jako pokaždé budete reagovat hrozbou výpovědi, beru ji na vědomí a dám vám to nejlepší doporučení.“ Vencl vyskočí jako čert z krabičky a než za sebou práskne dveřmi, na Bernáta doslova zařve. „Jestli se mě chcete zbavit, musíte mi dát výpověď!“ Alice mlčí, neví, jak se má zachovat, takže Bernát jí své rozhodnutí vysvětlí. „Víme oba, že nejste zrovna nejlepší doktorka, ale pacienti vás mají rádi. Jako diplomat fungujete na výbornou.

Co mi odpovíte?“ „Dostanu pár dnů na rozmyšlenou?“ Docent Bernát kývne na souhlas.

Zatím Tomáš dorazil do hospody, kde viditelně není vítán, ale moudřejší Vejnar nechce žádnou roztržku. Dokonce odsune židli, aby se kolega posadil. „Honzo, klid, kapitán sem určitě přišel s nějakou zajímavou informací, kterou si u pivka rádi vyslechneme.“ „Dík,“ snaží se o smír Tomáš. „Vím, že jsem se choval jako hajzl, tak se snažím věci napravovat. Pročet jsem si pro☐ 12 ☐

tokol o havárii ještě jednou a nechápu, proč takový řidič, jako je Hamzík, to na rovině napral rovnou do stromu.“ Jenže Honzova reakce je jiná, než čekal. „Hlaváčku, vypadni!“ naštve se Mašek. „Já ho viděl těsně předtím, než odjeli. Byl bez nervů, protože se jel udat!

A ty mi chceš naznačit něco jiného?“ „Přiznal se mi, že to udělal schválně. Chtěl se prý zabít.“ Honza pomalu vstane, položí na stůl peníze a odchází. „A ty mu to věříš?“ Tomáš s odpovědí počká, až bude Honza od nich dost daleko. „Jsem si jistý, že ji chtěl zabít. Vždycky se zbavoval nepohodlných lidí…“ Obrátí se směrem k výčepu a kývne na Bety. Chce to všechno s Vejnarem zapít. Bohužel si pro něj přišla Karolína Hamzíková a Vejnar mizí. „Karolíno, nechoď všude za mnou!“ „Nebudeš mi tvrdit, že ses udobřil s tou svou policajtkou? Přece mě nenecháš samotnou s tím mrzákem, až mi ho dají domů? Já chci ještě žít, a s tebou to bylo krásný…“ Její snahu o svádění přeruší mobil. „Tak musím do nemocnice. Hamzík zase něco potřebuje. Budeme pokračovat příště a jinde, ano?“ nečeká na odpověď, s úsměvem projde kolem Bety. „Jo, pan kapitán by si dal bourbona!“ prohodí ledabyle.

Tomáš si whisky nedal, naopak spěchal domů za Terezou. Musí jí vysvětlit, že ona je ženská jeho života. Chce v jejich vztahu klid a mír.

Venku Karolína rychle nasedla do auta a ujížděla do špitálu, kde na ni čekal Roman s doktorem. „Kde seš tak dlouho? Myslíš, že pan doktor má jenom mě?“ vítá ji příznačně, ne právě mile. „Už nejsem na smrt, chci domů! Ty řeči o tom, že mě potřebujete hlídat, mě nebaví.“ „Jenže pořád ještě nevíme, jestli přece jenom nebude nutná operace. Čekají vás další vyšetření, sotva jsme vás stabilizovali a jakákoli námaha je nebezpečná,“ snaží se mu jeho stav vysvětlit lékař. ☐ 13 ☐

„Nebude se nijak namáhat, pane doktore, o všechno se postarám, na všechno dohlídnu,“ přidá se k Hamzíkově prosbě i jeho žena. „Dejte mi ho domů. Klidně předělám pro jeho pohodlí celý byt,“ žadoní Karolína. A Romanovi je jasné, proč najednou tolik něhy. Bude se vracet do bytu, kde žil se Soňou. Pomsta je sladká a tuhle kategorii myšlení Karolína ovládala vždycky skvěle. „V tom případě mi podepíšete negativní revers. Jinak bych nemohl vyřídit propouštěcí papíry. A při náznaku zhoršení se vrátíte.“ „Díky,“ možná už ne tak nadšeně hlesl Hamzík. A věděl proč.

Doma Karolína dělá všechno tak, jak předpokládal a čeho se obával. Jeden naschvál vedle druhého, připomíná mu Soňu, stará se o sebe. Roman velice rychle pochopil, že bude potřebovat ošetřovatelku. Pro jistotu si ji sežene sám.

Jen ještě musí zatelefonovat docentu Bernátovi a domluvit se s ním, kam má poslat polovinu peněz za byt, co si se Soňou koupili, protože Honza mu telefon nebere. Pochopitelně že nepochodí, jen uslyší, jak moc ho všichni Bernátovi nenávidí.

Docent praští sluchátkem telefonu a chce odejít. Zdrží ho další nepříjemný člověk, JUDr. Hlaváček, kterému musí oznámit hodně špatnou zprávu. „Vyšetření potvrdila mé podezření na metastázy v srdci i na plicích… Další operaci byste nepřežil.“ „To tvrdíte vy, takže chci jiného doktora,“ je rozhodnutý Hlaváček. „Neřekne vám nic jiného. Umíráte.“ „Vám nevěřím, jste zaujatý, chcete se pomstít!“ „Hlaváčku, nejsem vrah v bílém! Oba víme, že se vaše nemoc vrací,“ snaží se mu docent domluvit, ale Hlaváček odejde, práskne za sebou dveřmi. Docent zvedne telefon, chvíli podrží sluchátko a pak ho odloží.

Musí domů. To je teď priorita.

☐ 14 ☐

Celá rodina Bernátů se sešla v pokoji, skutečně na něho čekají. „Ví tady někdo, proč musíme všichni být nastoupeni?“ ptá se Ríša, ale stejně jako on se diví a nic netuší ani ostatní.

Kupodivu jen chvíli. Rudolf se přihrnul jako velká voda a ještě ve dveřích všem oznamuje, že se Martin žení. „Neřekl jsi, že zítra. Doufám, že vás pozval,“ ujišťuje se naoko Pacina, protože tuhle informaci má. „Než se, Lído, začneš cukat tak jako ostatní, že nikam nejedete, oznamuji: Nemusíte, přijdou sem. Bude tu obřad i hostina, po ní si mladí zajdou někam na diskotéku.“ „Rudolfe, zbláznil ses?“ lekne se jeho nápadu Lída. „Nikdo na nic podobného nemáme náladu. Na tohle jsi přišel sám? Co Martin? “ „Beru zpátky své oblíbené – nejodpornější chlap na světě je Rudolf –, naopak mu moc rozumím. Už tady někdy byla svatba?“ schvaluje Pacina jeho nápad. „Brali se tu mí rodiče.“ Vezme Lídu za ruku, dokonce ji pohladí. Potřebuje chvilku času, aby mohl povědět, co potřebuje. „Cítím to samé, co vy všichni. Vím moc dobře, že bude trvat dlouho, než zmizí smutek a strašlivá bezmoc, ale každá vteřina radosti a naděje nám pomůže se z toho dostat. Ne zapomenout, ale žít dál s těmi nejhezčími vzpomínkami. Teď ale čekáme děťátko a přál bych si tady svatbu svého prvního syna. Martin i nevyslovené důvody pochopil… Pokud se rozhodnete, že tady nic nebude, respektuji většinu, zavolám mu, ale ještě předtím vás moc prosím,“ k úžasu Lídy jí políbí ruku. „Lído, naklizeno máš, se vším ti pomůžeme,“ probere se z Rudolfova proslovu první Pacina. „Tati, nikam nevolej, my jsme všichni pro!“ přidá se Vendy. „Jak chceš. Pacina, Vendy a já do kuchyně, Šimon s tebou, Rudolfe, projde dům, co je kde potřeba dotáhnout, Kači s Ríšou vytáhnou nádobí, prostírání, ubrusy,“ zavelí samozřejmě Lída.

Najednou všichni mají plné ruce práce, doslova kmitají, protože když Lída řekne, je dobré ji poslouchat, nedisku☐ 15 ☐

tovat. Rudolf ji na cestě do kuchyně zastaví a vezme místo díků do náručí.

Pak se na chvíli z pokoje vytratí, s lahví whisky a skleničkou se schová do ložnice, protože tuhle chvíli potřebuje sám v sobě urovnat, než vezme do ruky koště. Bude zametat schody a chodník před domem.

Honza se vrací v okamžiku, kdy už je celý dům vzhůru nohama, každý plní svůj úkol, moc si ho nevšímají. „Co se tady děje?“ zastaví je svou otázkou. „Rudolf nabídl Martinovi, aby se s Helčou vzali tady,“ vysvětlí jakoby mimochodem Pacina. „Vzali tady? On se žení? Je to váš dům… Ale nevadí, když se nezapojím?“ nečeká na odpověď, nevěřícně kroutí hlavou a jde nahoru do pokoje. Pacina zastaví Rudolfa, který se za ním chystá, jde sama.

Zaklepe, nečeká na pozvání, vejde. „Myslel jsem, že přijde Lída,“ diví se Honza. Pacina mlčky projede očima celý pokoj, zastaví se pohledem na nočním stolu, kde leží Sonina gumička do vlasů, rozečtená knížka, vedle na posteli na polštáři složená noční košile.

Nikdo se očividně věcí nedotkl. „Ne, to byste leda tak brečeli. Honzo, nejen já budu ráda, že na chvíli z toho smutku utečeme, vydechneme. Soninu smrt do Martinovy svatby netahej. Jsi jediný, u koho se dá tolerovat, že ji chceš pokazit ostatním, ale patříš sem.

Lída je máma, babička, svýho despotu má zpátky a on s tím přišel! Tady celá rodina vždycky drží pohromadě. Dnes jen silou vůle, tak musíš pomoct…“ „Chápu to, jenže…,“ marně se Honza snaží Pacině oponovat. „Fajn, že to chápeš, jenom to ale – neberu. Každá chvilka, jediný den, kdy si nebudeme připomínat, co se stalo, je vzácností, díky za to! Honzo, je to moje, a teď i tvoje rodina. U nás platilo vždycky, že pro toho druhého uděláme první poslední, když to potřebuje.“ Asi její přesvědčovací metody zabraly, protože se dolů vrátili oba. ☐ 16 ☐