Page 1

KAPITOLA 1

„Mami?“ „Hmm?“ „Mami?“ „Hmm?“ „Na zahradě je nějaký pán.“ „Cože?“ Čtyřletá holčička zůstala stát u rohu kuchyňského stolu a toužebně se zadívala na polevu, kterou její matka potírala bochánky. „Můžu trošku dostat, mami?“ „Mohu trochu dostat. Až to dodělám, můžeš si vylízat mísu.“ „Udělala jsi čokoládovou.“ „Protože čokoládová je tvoje oblíbená a ty jsi moje oblíbená holčička,“ řekla a mrkla na děcko. „A ještě,“ dodala protáhle, „to ozdobíme čokoládovými lupínky.“ Emily se rozzářila, ale pak se jí obličejík starostlivě zkrabatil. „Je nemocný.“ „Kdo je nemocný?“ „Ten pán.“ „Jaký pán?“ „Na zahradě.“ Emilyina slova konečně pronikla zábranou, přes kterou všechny matky filtrují nepodstatné brebentění. „Opravdu je venku nějaký člověk?“ Honor položila dortík na tác, odložila stěrku do mísy s polevou, nepřítomně si utřela ruce do utěrky a přitom dítě obešla. „Leží, protože je nemocný.“ Emily následovala matku z kuchyně do obývacího pokoje. Ho3


nor vyhlédla předním oknem a rozhlížela se napravo nalevo, ale viděla jenom trávník, pozvolna se svažující k molu. Za prkny mola, zešedlými počasím, téměř nehybnou hladinu jen občas zčeřilo šídlo, které těsně nad ní proletělo. Toulavý kocour, který odmítl brát Honor vážně, když mu řekla, že tady nebydlí, číhal na neviditelnou kořist v záhonu pestrobarevných cínií. „Em, není tam žádný –“ „U toho keře s bílými květy,“ trvala na svém Emily. „Viděla jsem ho oknem svého pokoje.“ Honor přistoupila ke dveřím, odemkla je, odsunula zástrčku, vyšla na verandu a zadívala se k bíle kvetoucímu růžovému keři. A tam byl. Ležel na břiše, zčásti na levém boku, otočený k ní zády, levou paži měl nataženou nad hlavou. Ani se nepohnul. Honor nedokázala rozpoznat, jestli se mu zvedá hrudník, což by naznačovalo, že dýchá. Rychle se otočila a jemně postrčila Emily zpátky do domu. „Beruško, zajdi ke mně do pokoje. Na nočním stolku mám telefon. Přines mi ho, prosím.“ Nechtěla dceru vyděsit, a tak promluvila co nejklidněji, ale spěšně sešla po schodech verandy a rozběhla se orosenou trávou k nataženému tělu. Když se přiblížila, uviděla, že muž má špinavé oblečení, místy potrhané a zakrvácené. Na obnažené pokožce paže a ruky měl krvavé šmouhy. Na temeni hlavy měl vlasy slepené sraženou krví. Honor poklekla a dotkla se jeho ramene. Když zasténal, úlevou dlouze vydechla. „Pane? Slyšíte mě? Jste zraněný. Zavolám pro pomoc.“ Vymrštil se tak rychle, že ani neměla čas ucuknout, a už vůbec ne se bránit. Udeřil přesně a rychlostí blesku. Střelhbitě jí levou rukou sevřel zezadu krk a pravičkou jí přitiskl zbraň s krátkou hlavní na břicho těsně pod místo, kde se setkávají žebra. Namířil nahoru a doleva, přímo k srdci, které se jí sevřelo strachy. „Kdo ještě tady je?“ Hlasivky jí děsem vypověděly službu; nedokázala promluvit. Stiskl jí zezadu krk a se zlověstným důrazem zopakoval: „Kdo ještě tady je?“ Několikrát to musela zkusit, než se jí podařilo vykoktat: „Moje… moje dce–“ 4


„Kromě toho dítěte ještě někdo?“ Zavrtěla hlavou. Nebo se o to aspoň pokusila. Svíral jí krk smrtící silou. Cítila tlak každého jeho prstu. Modré oči se do ní zařezávaly, jako lasery. „Jestli mi lžete…“ Nemusel hrozbu dopovědět a už zakvílela: „Nelžu, přísahám. Jsme tady samy. Neubližujte nám. Moje dcera… Jsou jí teprve čtyři. Udělám všechno, co řeknete, jenom jí ne–“ „Mami?“ Honor se sevřelo srdce a pouze pištivě vyjekla jako v pasti polapené zvíře. Stále ještě nemohla pohnout hlavou, a tak stočila k Emily jenom oči. Stála o pár metrů dál a roztomile stáčela špičky nohou k sobě. Světlé kadeře jí rámovaly líbezný obličej a zpod hedvábných růžových okvětních plátků, které zdobily její sandálky, jí vykukovaly baculaté prsty. Svírala mobil a tvářila se úzkostně. Honor zahltila láska. Blesklo jí hlavou, jestli teQ naposledy vidí Emily zdravou, nezraněnou a nedotčenou. Bylo to tak strašlivé pomyšlení, až jí vhrkly slzy do očí, kvůli dítěti je ovšem rychle potlačila mrkáním. Neuvědomila si, že jí cvakají zuby, dokud se nepokusila promluvit. Zmohla se jen na hlesnutí: „To je v pořádku, miláčku.“ Oči stočila znovu k obličeji muže, jemuž stačilo zmáčknout spoušR a její srdce by se rozprsklo. Emily by zůstala osamocená, vyděšená, vydaná mu napospas. Prosím. Beze slov žadonila pohledem. Pak zašeptala: „Snažně vás prosím.“ Jeho tvrdé, studené oči ji spoutávaly, když od ní pomalu odtahoval pistoli. Sklonil ji k zemi a schoval za svoje stehno, kde ji Emily nemohla vidět. Avšak nevyslovená hrozba přetrvávala. Odtáhl ruku od Honořina krku a otočil hlavu k Emily. „Ahoj.“ Neusmál se přitom. U koutků úst měl jemné vrásky, ale Honor si nemyslela, že je tam zanechal smích. Emily si ho ostýchavě prohlížela a zaryla špičku sandálku do husté trávy. „Ahoj.“ Natáhl ruku. „Dej mi ten telefon.“ Nepohnula se, a když luskl prsty natažené ruky, zamumlala: „Neřekl jsi prosím.“ Prosím pro něho bylo zřejmě něco nezvyklého, ale po chvilce dodal: „Prosím.“ 5


Emily k němu udělala krok, pak se zastavila a pohlédla na Honor, aby jí to dovolila. Honor se sice chvěly rty téměř neovladatelně, ale zmohla se na náznak úsměvu. „To je v pořádku, beruško, dej mu ten telefon.“ Emily k nim nesměle přistoupila, a když se ocitla na dosah, natáhla se a pustila telefon do jeho dlaně. Sevřel ho v zakrvácené ruce. „Děkuju.“ „Není zač. Budeš volat dědovi?“ Stočil pohled k Honor. „Dědovi?“ „Dnes přijde na večeři,“ oznámila Emily šRastně. Nepřestával hledět Honor do očí a protáhle se zeptal: „Je to pravda?“ „Máš rád pizzu?“ „Pizzu?“ Znovu pohlédl na Emily. „Jo. Jasně.“ „Maminka říkala, že můžu mít k večeři pizzu, protože je večírek.“ „Aha.“ Zasunul si Honořin mobil do přední kapsy džín, pak ji uchopil volnou rukou za paži, a jak se sám zvedal, vytáhl ji do stoje. „Podle všeho jsem se sem dostal právě včas. PojQme dovnitř. Můžeš mi povědět o dnešní oslavě všechno.“ Nepouštěl Honořinu paži a nasměroval ji k domu. Nohy se jí tak třásly, že ji sotva udržely, když udělala pár klopýtavých kroků. Emily upoutal kocour. Rozběhla se za ním a volala: „PojQ ke mně, kocourku.“ Ten ale zmizel v živém plotě na druhém konci zahrady. Jen co byla Emily z doslechu, Honor vyhrkla: „Mám trochu peněz. Ne moc, pár set dolarů. A nějaké šperky. Můžete si vzít všechno, co mám. Jenom prosím neubližujte mojí dceři.“ Jak takhle blábolila, horečně se rozhlížela po něčem, co by mohla použít jako zbraň. Zahradní hadici navinutou na držáku stojícím na kraji verandy? Květináč s pelargoniemi z posledního schodu? Některou cihlu, které lemovaly květinový záhon? K ničemu by se nedostala včas, ani kdyby se jí podařilo vykroutit se z jeho sevření, ale podle toho, jakou silou ji držel, poznala, že by to bylo obtížné, ne-li nemožné. A až by s ním zápolila, jednoduše by ji zastřelil. Pak by mohl s Emily naložit, jak by se mu zachtělo. Při tom pomyšlení se jí zvedl žaludek. „Kde máte člun?“ Nechápavě na něho pohlédla. 6


Netrpělivě ukázal bradou k prázdnému molu. „Kdo s člunem odjel?“ „Nemám člun.“ „Nevykládejte mi nesmysly.“ „Prodala jsem ho, když… Před pár lety.“ Uvážil, nakolik je k němu upřímná, a pak se zeptal: „Kde máte vůz?“ „Parkuje vepředu.“ „Klíčky jsou v zapalování?“ Zaváhala, ale když jí ještě víc stiskl paži, zavrtěla hlavou. „V domě. Visí na háčku vedle kuchyňských dveří.“ Vykročil po schodech na verandu a strkal ji před sebou. Cítila, jak jí zbraň naráží do páteře. Otočila hlavu a chtěla zavolat Emily, ale řekl: „Zatím ji nechte být.“ „Co chcete dělat?“ „No, nejdřív…,“ řekl, otevřel dveře a strčil ji před sebou dovnitř, „se přesvědčím, že mi nelžete, že tady nikdo není. A potom… uvidíme.“ Vycítila, jak je napjatý, když ji vedl z prázdného obývacího pokoje a po krátké chodbě k pokojům. „Nikdo kromě Emily a mě tady není.“ Hlavní zbraně strčil do dveří Emilyina pokoje. Dveře se otevřely a jemu se naskytl pohled na pokojík v růžové. Nikdo tam nečíhal. Pořád ještě nepřesvědčený přešel dvěma dlouhými kroky přes místnost a prudce otevřel dveře skříně. Ubezpečil se, že se tam nikdo neskrývá, postrčil Honor zpátky na chodbu a k druhému pokoji. Když se k němu přiblížili, zavrčel jí do ucha. „Jestli tam někdo je, zastřelím vás jako první. Je vám to jasné?“ Chvilku vyčkal, jako by jí dával příležitost změnit svoje tvrzení, že je sama, ale když nic neřekla, kopl špičkou boty do dveří tak prudce, že práskly do vedlejší stěny. Její pokoj vypadal paradoxně – skoro až posměšně – střízlivě. Sluneční svit pronikající žaluziemi házel na podlahu z tvrdého dřeva jasné pruhy, bílá prošívaná pokrývka, světle šedé stěny. Větrák u stropu vířil prach, který tančil v šikmých pruzích světla. Postrčil ji ke skříni a nařídil jí, aby ji otevřela. Jen nepatrně se 7


uvolnil, když nahlédl do vedlejší koupelny a shledal, že je rovněž prázdná. Zpříma na ni pohlédl. „Kde máte zbraň?“ „Zbraň?“ „Někde nějakou máte.“ „Ne, nemám.“ Přivřel oči. „Přísahám.“ „Na které straně postele spíte?“ „Cože? Proč?“ Otázku nezopakoval, jenom na ni dál upřeně hleděl, dokud neukázala. „Na pravé.“ Zacouval od ní k nočnímu stolku na pravé straně postele a zkontroloval zásuvku. Uvnitř byla baterka a brožovaný román, ale žádná zbraň. K jejímu ohromení zvedl matraci se vším na posteli tak vysoko, aby to mohl pod ní prohledat, ale nahmatal jenom drátěnku. Ukázal bradou, aby před ním vyšla z místnosti. Vrátili se do obývacího pokoje a odtud do kuchyně. Jezdil pohledem z místa na místo a všechno si ukládal do paměti. Utkvěl očima na háčku na zdi, kde visely její klíčky od vozu. Všimla si toho a řekla: „Vezměte si vůz. Prostě odjeQte.“ Nevšímal se toho a zeptal se: „Co je tamhle?“ „Prádelna.“ Přistoupil k těm dveřím a otevřel je. Pračka a sušička. Ve výklenku ve zdi složené žehlicí prkno. Věšák, na němž si sušila spodní prádlo. Nějaké tam právě viselo. Byla to přehlídka pastelových krajek. Jedna černá podprsenka. Znovu se k ní otočil a přejel ji těma nordickýma očima způsobem, z něhož zrudla v obličeji, i když jí strachy vyrazil po těle lepkavý, studený pot. Udělal k ní krok a ona o stejný krok ustoupila, což byla normální reakce na smrtelné nebezpečí, které pro ni představoval. Nenamlouvala si, že je tomu jinak. Celý jeho vzhled byl hrozivý, od mrazivých očí po výraznou strukturu kostí jeho obličeje. Byl vysoký a hubený, ale na pažích mu pokožku napínaly svaly, které vypadaly pevné a houževnaté. Na hřbetech rukou mu vystupovaly silné žíly. Na oblečení a vlasy 8


se mu nachytaly větvičky, kousky mechu a drobné lístky. Patrně mu to bylo jedno a nevšímal si toho, stejně jako bláta na botách a nohavicích svých džín. Byl cítit bažinou, potem, nebezpečím. V tichu, které nastalo, slyšela jeho oddechování. Slyšela tlukot vlastního srdce. Byl plně soustředěný jenom na ni a to ji vyděsilo. Nedokázala by ho přemoct, zvláště když stačilo, aby pohnul ukazováčkem a rovnou by do ní vpálil kulku. Tyčil se mezi ní a zásuvkou, kam ukládala kuchyňské nože. Na lince stála konvice do poloviny plná ranní kávy, pořád ještě dost horké, aby ho opařila. Ale aby se zmocnila konvice nebo nožů, musela by ho obejít, a to se jí těžko mohlo podařit. Pochybovala, že by dokázala být rychlejší než on, ale i kdyby dokázala dostat se ke dveřím a utéct, nenechala by tam Emily. Takže se jí nabízelo jenom ho rozumně přesvědčit. „Odpověděla jsem vám popravdě na všechny otázky,“ řekla tichým rozechvělým hlasem. „Nabídla jsem vám peníze a všechno, co má nějakou cenu – “ „Nechci vaše peníze.“ Ukázala na krvácející škrábance na jeho pažích. „Jste poraněný. Z hlavy vám tekla krev. Já… já vám pomůžu.“ „První pomoc?“ Pohrdavě popotáhl. „O to nestojím.“ „Co tedy… Co tedy chcete?“ „Vaši spolupráci.“ „Ohledně čeho?“ „Dejte ruce za záda.“ „Proč?“ Udělal k ní dva rozvážné kroky. Ustoupila. „Poslyšte…“ Olízla si rty. „Tohle určitě nechcete udělat.“ „Dejte ruce za záda,“ zopakoval tiše, ale s důrazem na každé slovo. „Prosím,“ vzlykla. „Moje holčička – “ „Nebudu to opakovat.“ Udělal k ní ještě jeden krok. Zacouvala až ke zdi. Posledním krokem se k ní dostal tak blízko, že je dělilo jen několik centimetrů. „Udělejte to.“ Všechno v ní volalo, aby se s ním začala prát, škrábat a kopat, aby zabránila tomu, co jí připadalo nevyhnutelné, nebo aby to alespoň oddálila. Ale bála se, co by se stalo s Emily, kdyby mu 9


nevyhověla, a tak udělala, co jí přikázal, a sevřela si ruce za zády, takže zůstaly přimáčknuté na zeQ. Naklonil se k ní. Odvrátila hlavu, ale vzal ji za bradu a otočil k sobě. Šeptem řekl: „Vidíte, jak snadno bych vám mohl ublížit?“ Pohlédla mu do očí a ochromeně přikývla. „Neublížím vám. Slibuji, že neublížím ani vám, ani vaší dcerce. Ale musíte udělat, co řeknu. Je to jasné? Dohodneme se?“ Jeho slib ji mohl trochu uklidnit, i kdyby mu tak docela nevěřila. Najednou si však uvědomila, kdo to je, ten muž, a znovu ji zachvátil děs. Zadýchaně ze sebe vypravila: „Vy jste… vy jste ten člověk, který včera večer zastřelil všechny ty lidi.“

10


KAPITOLA 2

„Coburn. C-o-b-u-r-n. Křestním jménem Lee. Žádné známé prostřední jméno.“ Seržant Fred Hawkins z policejního oddělení v Tambouru si sundal klobouk a otřel si pot z čela. Už ho měl v tom vedru ulepené, a to nebylo ještě ani devět. V duchu proklel teploty v pobřežní oblasti Louisiany. Žil zde po celý život, ale nikdy si na to parné horko nezvykl, a čím byl starší, tím víc mu vadilo. Právě přes mobil telefonoval s šerifem sousedního Terrebonne Parish a podával mu zprávu o masové vraždě z včerejší noci. „Existuje možnost, že je to falešné jméno, ale takhle to stojí v jeho zaměstnanecké složce a momentálně se nemáme čeho jiného chytit. Vzali jsme otisky z jeho vozu. Člověk by myslel, že zmizí z místa činu, ale jeho vůz pořád ještě stojí na parkovišti pro zaměstnance. Třeba ho napadlo, že by si toho vozu každý snadno všiml. Nebo odhaduju, že kdybyste šel a chladnokrevně zabil sedm lidí, neuvažoval byste logicky. Přinejlepším můžeme říct, že uprchl po svých.“ Fred se odmlčel a nadechl se. „Už jsem dal jeho otisky prověřit v celostátním registru. Spoléhám, že se něco ukáže. Takový chlap už musí mít něco na triku. Cokoliv se o něm dozvíme, pošleme dál, ale nebudu čekat na další informace a vy byste taky neměl. Začněte se po něm ihned rozhlížet. Dostal jste můj fax? Dobře. Namnožte to a předejte vašim zástupcům, aR to rozdávají.“ Zatímco šerif Freda ujišRoval, že jeho kancelář má dost lidí, aby zločince na útěku našla, pokývl Fred na pozdrav Doralovi, svému bratru dvojčeti, který se k němu připojil u hlídkového vozu. 11


Parkoval na krajnici dvouproudové státní dálnice v pruhu stínu, který házel billboard lákající do pánského klubu blízko letiště v New Orleansu. Sto kilometrů k výjezdu z dálnice. Studené drinky. Vášnivé ženy. Úplně nahé. To všechno se Fredovi zamlouvalo, ale odhadoval, že nějakou dobu potrvá, než bude moct vyrazit za zábavou. Ne dřív, než se vypořádají s Leem Coburnem. „Slyšel jste dobře, šerife. Krvavější masakr jsem doposud neměl tu smůlu vyšetřovat. Byla to jasná poprava. Sam Marset to dostal zblízka zezadu do hlavy.“ Šerif vyjádřil znechucení nad takovým zločinem, načež se rozloučil s tím, že dá vědět, pokud se ten vraždící šílenec v jeho okrsku ukáže. „Ten žvanil by vymluvil z jalový krávy tele,“ postěžoval si bratrovi, když ukončil spojení. Doral mu podal umělohmotný kelímek. „Vypadáš, že by ti kafe bodlo.“ „Nemám čas.“ „Tak si ho udělej.“ Fred netrpělivě sundal víčko z kelímku a usrkl. Překvapeně trhl hlavou. Doral se zasmál. „Napadlo mě, že by ti udělala dobře menší vzpruha.“ „Nejsme nadarmo dvojčata. Dík.“ Fred pil štědře vylepšenou kávu a přitom jezdil pohledem po hlídkových vozech parkujících při kraji silnice. Poblíž postávaly a přecházely desítky uniformovaných policistů z různých policejních složek, někteří telefonovali, jiní studovali mapy, ale většinou se tvářili zmateně a vyděšeně z práce, která je čekala. „To je průšvih,“ řekl Doral tlumeně. „Řekni mi něco, co nevím.“ „Jako starosta jsem přišel nabídnout veškerou pomoc, kterou můžu já nebo město Tambour poskytnout.“ „Jako vrchní vyšetřovatel případu oceňuji podporu města,“ odpověděl Fred komicky. „Když už jsme si odbyli oficiální nesmysly, řekni mi, kam bys myslel, že utekl.“ „Ty jsi polda, ne já.“ „Ale ty jsi nejlepší stopař široko daleko.“ 12


0036086  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you