......................................................................................................
PROLOG Před třinácti lety…
„P
řed pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Už jdu!“ Alexa odtáhla ruce z očí a rychle se obrátila. Ačkoli v lese panovalo strašidelné ticho, cítila, že jsou její kamarádky blízko. Bez váhání se rozběhla mezi vysoké borovice. Pod teniskami jí praskaly drobné větvičky a nízké keříky. Potom zaslechla tiché zachichotání a nastražila uši. Vydala se za zvukem, ale ozvěna utichla, takže se jí podařilo překvapit pouze veverku s velkým oříškem. Chladný stín ji lákal hlouběji. Letmo nakoukla do Maggiiny obvyklé skrýše, ale uvnitř objevila jen hromadu listí. Zpomalila a rozhodovala se, že se vrátí, když vtom uslyšela hlas. „Trochu stará na schovávanou, ne?“ Alexa se otočila a nasupeně se zadívala na staršího bratra své nejlepší kamarádky. „Je to legrace.“ Povýšeně se ušklíbla. Kdysi si bývali blízcí, ovšem pak se jednoho dne probudil a usoudil, že malá holka za jeho čas nestojí. Od té doby si s ní už nikdy nepovídal, nevplížil se k ní domů na čokoládové sušenky ani jí nevyprávěl košilaté vtipy. Zdálo se, že ho zajímají jen starší, hloupé a prsaté holky. No a? Odmítala za ním dolézat jako malé děcko. „Stejně bys to nepochopil. Nechceš se s námi zdržovat. Co tady vůbec děláš?“
7