0036079

ČÁST PRVNÍ

Ashfield O! ma chère maison; mon nid, mon gîte Le passé l’habite… O, ma chère maison…

I Jeden z nejkrásnějších darů, jaké vám může život poskytnout, je šťast‑ né dětství. Já měla velice šťastné dětství. Měla jsem domov a zahradu, které jsem milovala; moudrou a trpělivou chůvu; moji rodiče se měli upřímně rádi a manželství i rodičovství se jim vydařilo.

Když se ohlížím do minulosti, cítím, že náš dům byl skutečně šťastný. Do značné míry na tom měl zásluhu tatínek, neboť to byl velice milý člověk. To, že je člověk milý, se dnes příliš nezdůrazňu‑ je. Lidé mají sklon se ptát, zda je někdo chytrý, pilný, zda přispívá k obecnému blahu, zda v řádu hodnot „něco znamená“. Ale Charles Dickens to v Davidu Copperfieldovi vystihuje rozkošně: „Je váš bratr milý, Peggotko?“ zeptal jsem se prozatím opatrně. „Jejej, milý k pohledání!“ zvolala Peggotka.

Položte si tuto otázku o většině svých přátel a známých, a budete možná překvapeni, jak zřídka na ni odpovíte stejně jako Peggotka.

Podle moderních měřítek by můj tatínek pravděpodobně neob‑ stál. Byl lenoch. Žil v dobách příjmů z majetku, a pokud jste měli příjem z majetku, nepracovali jste. Ani se to od vás nečekalo. Mám vážné podezření, že by se můj tatínek u nějaké práce tak jako tak příliš neosvědčil.

Každé ráno odcházel z našeho domu v Torquay a zamířil do svého klubu. Drožkou pak přijížděl na oběd, po poledni se vracel do klubu, celé odpoledne hrál whist a dostavoval se domů, když byl čas převlék‑ ( 15 )

Ag at ha C h r i st i e

nout se k večeři. Během sezony trávil dny v kriketovém klubu, jehož byl předsedou. Občas také organizoval ochotnické divadlo. Měl ob‑ rovskou spoustu přátel a nesmírně rád je hostil. Jednou týdně se u nás konala velká společenská večeře a obvykle dvakrát třikrát do týdne odcházeli tatínek s maminkou povečeřet někam jinam.

Teprve později jsem pochopila, jak velice byl oblíbený. Po jeho smrti přicházely dopisy z celého světa. A místní obchodníci, drožkáři, letití zaměstnanci – co chvíli mě oslovil nějaký starý člověk a řekl: „Ach! Na pana Millera si dobře vzpomínám. Na toho nikdy nezapo‑ menu. Takové jako on abys dneska pohledal.“ A přece neměl žádné vynikající vlastnosti. Nebyl obzvlášť inte‑ ligentní. Myslím, že měl prosté a láskyplné srdce a na bližních mu upřímně záleželo. Měl obrovský smysl pro humor a snadno dokázal lidi rozesmát. Nebyla v něm ani stopa nízkosti či závistivosti a byl až fantasticky velkorysý. A měl šťastnou a vyrovnanou povahu.

Maminka byla úplně jiná. Záhadná a přitažlivá – individualita mnohem výraznější než můj otec –, s názory až překvapivě origi‑ nálními, zdrženlivá a nesmírně nesebejistá a v jádru, domnívám se, vrozeně melancholická.

Služebné i děti ji zbožňovaly, stačilo jediné slůvko a každý ji ihned poslechl. Mohla z ní být prvotřídní vychovatelka. Ať s vámi mluvila o čemkoli, okamžitě to začalo být vzrušující a důležité. Jednotvárnost ji nudila a přeskakovala z jednoho tématu na druhé takovým způso‑ bem, že rozhovor s ní byl někdy matoucí. Jak jí tatínek často říkával, neměla smysl pro humor. Proti takovémuto obviňování se ohrazovala dotčeným hlasem: „Jen proto, že mi jisté tvoje historky nepřipadají legrační, Frede…“ a otec řičel smíchy.

Byla asi o deset let mladší než tatínek a začala ho oddaně milovat už jako desetiletá holčička. Po celou dobu, kdy coby veselý mladík poletoval mezi New Yorkem a jižní Francií, moje maminka, plachá, tichá dívka, seděla doma, myslela na něj, tu a tam si napsala nějakou básničku do svého „památníku“ a vyšívala pro něj náprsní tašku. Mi‑ mochodem tu náprsní tašku si otec uchoval po celý život.

Typicky viktoriánský románek, v němž se ovšem tajilo bohatství hlubokého citu.

Moji rodiče ve mně budí zájem nejen proto, že byli mými rodiči, ale protože vytvořili ono velice vzácné dílo, jakým je šťastné manžel‑ ( 16 )

Ashfield

ství. Dodnes jsem poznala pouze čtyři dokonale vydařená manželství.

Existuje nějaký recept zaručující úspěch? Asi těžko. Jedním z mých čtyř případů byla sedmnáctiletá dívka provdaná za muže o více než patnáct let staršího. Zprvu namítal, že ona ještě nemůže vědět, co chce. Odpověděla, že to ví zcela přesně a že se rozhodla si ho vzít už asi před třemi lety! Jejich soužití bylo navíc komplikováno tím, že s nimi bydlela napřed jedna a potom druhá tchyně – což dokáže většinu manželství rozvrátit. Je to mírná žena, nadaná hlubokým cí‑ těním. Trochu mi připomíná mou matku, ovšem bez její oslnivosti a intelektuálních zájmů. Mají tři děti, teď už všechny dávno ve světě.

Jejich soužití trvá už hodně přes třicet let a stále se mají oddaně rádi.

Druhý je případ mladého muže se ženou o patnáct let starší než on – vdovou. Mnoho let ho odmítala, nakonec souhlasila, a žili šťastně pětatřicet let až do její smrti.

Moje matka Clara Boehmerová neměla šťastné dětství. Jejího otce, důstojníka Argyllského horského pluku, shodil kůň a způso‑ bil mu smrtelné zranění, a babička osaměla – mladá hezká vdova se čtyřmi dětmi, jež ve svých sedmadvaceti letech neměla nic než svou vdovskou penzi. Tehdy jí starší sestra, jež se krátce předtím provdala za bohatého Američana a byla jeho druhou ženou, v dopise nabídla, že jedno z dětí adoptuje a vychová jako vlastní.

Ustaraná mladá vdova, zoufale pracující, aby šitím uživila a vy‑ chovala čtyři děti, tuto nabídku nemohla odmítnout. Ze tří chlapců a děvčátka vybrala děvče; buď protože soudila, že chlapci se mohou ve světě protlouci, zatímco dívka více potřebuje výhody pohodlnějšího života, nebo protože, jak byla moje matka vždy přesvědčena, měla chlapce raději. Maminka odjela z Jersey a dostala se do cizího domo‑ va na severu Anglie. Myslím, že nelibost, kterou pociťovala, hluboká bolest, že ji nechtějí, poznamenala její vztah k životu. Ztratila sebe‑ důvěru i víru v lásku lidí. Její teta byla laskavá žena, dobrosrdečná a velkodušná, ale nebyla dost vnímavá k pocitům dítěte. Moje matka měla veškeré takzvané výhody bezpečného domova a dobré výcho‑ vy – co však ztratila a co jí nic nemohlo nahradit, byl bezstarostný život s bratry v jejím vlastním domově. Velice často se v novinách mezi dopisy čtenářů setkávám s dotazy starostlivých rodičů, mají‑li pře‑ nechat své dítě jiným, protože výhody, které bude mít, mu nemohou poskytnout – například prvotřídní vzdělání. Vždycky toužím zakři‑ ( 17 )

Ag at ha C h r i st i e

čet: Nenechte svou dcerku odejít. Vlastní domov, vlastní rodiče, láska, bezpečí v rodinném kruhu – co proti tomu znamená třeba nejlepší vzdělání na světě?

Maminka byla ve svém novém životě hluboce nešťastná. Večer co večer usínala v slzách; hubla a bledla, a nakonec byla tak nemocná, že teta zavolala lékaře. Byl to starší, zkušený člověk, popovídal si s děv‑ čátkem a potom jeho tetě řekl: „Tomu dítěti se stýská po domově.“ Teta užasla a nemohla tomu uvěřit. „Ale ne,“ pravila. „To snad není možné. Clara je hodné tiché dítě, nikdy s ní nejsou žádné potíže a je docela šťastná.“ Ale starý lékař se vrátil k holčičce a promluvil si s ní ještě jednou. Má bratry, že? Kolik? Jak se jmenují? A náhle se dítě usedavě rozplakalo a celé trápení vyšlo najevo.

Vyslovením bolesti se napětí uvolnilo, ale pocit, že je „nežádoucí“ v ní zůstal. Myslím, že to měla babičce za zlé až do její smrti. Veli‑ ce přilnula ke svému americkému „strýčkovi“. Byl tehdy už nemocný, ale měl malou tichou Claru rád a ona k němu chodívala a předčítala mu ze své oblíbené knížky, Ruskinova Krále zlaté řeky. Ale největším potěšením pro ni v životě byly pravidelné návštěvy tetina nevlastního syna – Freda Millera –, jejího takříkajíc bratrance Freda. Bylo mu teh‑ dy kolem dvaceti let a choval se ke své malé sestřence vždy neobyčejně mile. Jednou, když jí bylo asi jedenáct let, své nevlastní matce řekl: „Clara má tak kouzelné oči!“ Clara, která si vždycky připadala strašně obyčejná, šla nahoru do pokoje a prohlížela se v tetině velkém toaletním zrcadle. Možná že má opravdu docela hezké oči… Nesmírně ji to potěšilo. Od té chvíle její srdce neodvolatelně patřilo Fredovi.

V Americe jeden starý přítel rodiny tomu veselému mládenci řekl: „Freddie, ty se jednoho krásného dne s tou svou malou anglickou sestřenkou oženíš.“ Fred užasle odpověděl: „S Clarou? Vždyť je to jenom dítě.“ Ale měl k tomu zbožňujícímu dítěti vždy zvláštní vztah. Schovával si její dětinské dopisy i básničky, které pro něj psala, a po celé sérii flirtů s krasavicemi a duchaplnými dívkami z newyorské společnosti (mezi nimi i s Jenny Jeromovou, pozdější paní lorda Randolpha Churchilla) se vrátil domů do Anglie, aby tu tichou sestřenku požádal o ruku.

Pro mou matku je typické, že ho tvrdě odmítla. „Proč?“ zeptal jsem se jí jednou. ( 18 )

Ashfield

„Protože jsem byla zavalitá,“ odpověděla.

Podivný, ale pro ni zcela pádný důvod.

Otec se nedal odbýt. Přišel podruhé a při této příležitosti mamin‑ ka překonala své skrupule a dost zdráhavě svolila, že se za něj provdá, i když plna obav, že „se v ní zklame“.

Tak se tedy vzali a z portrétu, na němž je ve svatebních šatech, se na mne dívá krásná vážná tvář s tmavými vlasy a velkýma ořechově hnědýma očima.

Než se narodila moje sestra, odjeli do Torquay, tehdy módního zimního společenského střediska, jež se těšilo právě takové oblibě jako později Riviéra, a najali si tam zařízené pokoje. Tatínek se pro Torquay nadchl. Miloval moře. V Torquay žilo několik jeho přátel a jiní, Američané, tam jezdili na zimu. V Torquay se narodila moje sestra Madge a krátce nato otec s matkou odcestovali do Ameriky, kde tehdy předpokládali, že se usadí natrvalo. Prarodiče mého otce ještě žili, a když na Floridě zemřela jeho matka, vychovávali ho sami na poklidném venkově Nové Anglie. Otec k nim velice lnul a oni toužili poznat jeho ženu a novorozenou dcerku. Během jejich pobytu v Americe se narodil můj bratr. Po nějaké době se otec rozhodl, že se vrátí do Anglie. Sotva tam přijel, odvolaly ho obchodní starosti zpět do New Yorku. Navrhl mamince, aby si najala v Torquay zařízený dům a usadila se tam, dokud se nebude moci vrátit.

Maminka si tedy šla v Torquay prohlédnout zařízené domy. Vrá‑ tila se a vítězoslavně oznámila: „Frede, koupila jsem dům.“ Tatínka to div neporazilo. Pořád ještě počítal, že budou žít v Americe. „Ale proč jsi ho kupovala?“ zeptal se. „Protože se mi líbil,“ vysvětlila maminka.

Ukázalo se, že si prohlédla na pětatřicet domů, ale zalíbil se jí pouze jediný, a ten byl jenom na prodej – majitelé ho pronajmout nechtěli.

Tak se maminka, jíž tetin manžel zanechal dva tisíce liber, obrátila na tetu, která spravovala její majetek, a okamžitě dům koupily. „Ale budeme tady jenom rok,“ úpěl otec, „nanejvýš rok.“ Maminka, jíž jsme vždy přisuzovali jasnozřivost, odpověděla, že mohou dům kdykoli zase prodat. Možná nejasně tušila, že v tom domě bude její rodina žít mnoho let. „Zamilovala jsem si ten dům, jen jsem do něj vstoupila,“ trvala na svém. „Má úžasně poklidnou atmosféru.“ ( 19 )

Ag at ha C h r i st i e

Dům patřil jakýmsi Brownovým, kteří byli kvakeři, a když ma‑ minka váhavě projevovala paní Brownové účast, že musí opustit dům, v němž žila tolik let, stará dáma laskavě poznamenala: „Těší mě vědomí, že tu budete žít vy a vaše děti, má milá.“ Bylo to, říkala maminka, jako požehnání.

Doopravdy věřím, že náš dům byl požehnaný. Byla to dost obyčej‑ ná vila, nikoli v moderní části Torquay – jako je třeba Warberrys nebo Lincombes –, ale na opačné straně města, ve starší části Tor Mohun.

Ulice, v níž stál, v těch dobách ústila téměř přímo do úrodné devon‑ ské krajiny s polními cestami a lučinami. Dům se jmenoval Ashfield a s přestávkami mi byl domovem skoro po celý život.

Tatínek se nakonec v Americe neusadil. Měl Torquay tak rád, že se rozhodl odtud neodejít. Zakotvil ve svém klubu a u whistu a mezi přáteli. Maminka nesnášela bydlení blízko moře, neměla ráda spole‑ čenské sešlosti a neuměla hrát žádnou karetní hru. Ale v Ashfieldu žila šťastně, pořádala velké večeře, zastávala společenské funkce a za tichých večerů doma se otce s lačnou zvědavostí vyptávala na místní novinky, a co se ten den dělo v klubu. „Nic,“ odpovídal spokojeně tatínek. „Ale Frede, určitě někdo řekl něco zajímavého.“ Otec si snaživě láme hlavu, ale nic ho nenapadá. Říká, že M. pořád tak škudlí, že si ani nekoupí ranní noviny a jde do klubu, přečte si tam, co je nového, a potom se s tím vnucuje ostatním členům. „Poslyšte, přátelé, víte už, že v našich severozápadních provinciích…“ a tak dále.

Kdekdo je z toho k uzoufání otrávený, ale M. je jeden z nejbohatších členů klubu.

Maminku, která tohle všechno už slyšela, to neuspokojí. Otec se opět oddá tiché blaženosti. Opře se v křesle zády, natáhne si nohy k ohni a zlehka si drbe hlavu (zakázané potěšení). „Na co myslíš, Frede?“ dožaduje se maminka. „Na nic,“ odpovídá tatínek naprosto pravdivě. „Nemůžeš myslet na nic!“ Tahle odpověď maminku znovu a znovu vyvádí z míry. Pro ni je to nepředstavitelné. Jí se mozkem řítí myšlenky rychlostí letících vlaš‑ tovek. Nemyslet na nic je jí naprosto cizí, obvykle myslí na tři věci najednou.

Jak jsem pochopila až o mnoho let později, byly představy mé ( 20 )

Ashfield

matky vždy trochu v rozporu se skutečností. Svět jí připadal poněkud pestřejší, než byl, a lidé lepší nebo horší, než byli doopravdy. Snad protože bývala v dětských letech tichá, zdrženlivá a tajila své city hluboko pod povrchem, měla sklon brát svět jako drama, jež občas dostávalo téměř strhující ráz. Její tvořivá obrazotvornost byla tak sil‑ ná, že jí nikdy nic nepřipadalo bezbarvé nebo obyčejné. Mívala také prazvláštní záblesky intuice – najednou věděla, nač někdo jiný myslí.

Když byl můj bratr jako mladý muž v armádě a octl se ve finančních obtížích, s nimiž se nehodlal rodičům svěřovat, vyděsila ho jednou večer tím, že se na něj zdálky podívala, jak tam tak sedí zamračený a ustaraný. „Poslyš, Monty,“ řekla, „tys byl u lichváře? Děláš dluhy na dědictví po dědečkovi? To bys neměl. Raději jdi za tatínkem a řekni mu o tom.“ Její schopnost dokázat něco takového rodinu vždycky překvapila.

Sestra mi jednou řekla: „Jak je maminka v pokoji, tak na nic, co ne‑ chci, aby věděla, ani nepomyslím.“

II Těžko říct, která vzpomínka je první. Jasně si pamatuji na své třetí narozeniny. Povznáší mě pocit vlastní důležitosti. Pijeme v zahradě čaj – v té části zahrady, kde později mezi dvěma stromy visí houpací síť.

Stojí tu svačinový stůl a je na něm spousta dobrot a můj dort k narozeninám, samá cukrová poleva, a na něm uprostřed svíčky. Tři svíčky. A pak ta vzrušující příhoda – drobný červený pavouček, tak malý, že ho sotva vidím, běží po bílém ubruse. A maminka říká: „To je pavouček štěstí, Agatho, pavouček štěstí k tvým narozeninám…“ A pak se obraz vytrácí, až na útržkovitou vzpomínku na nekonečný spor vedený s mým bratrem, kolik bude smět sníst větrníčků.

Líbezný, bezpečný, a přece vzrušující svět dětství. Jeho snad nej‑ poutavější součástí byla zahrada. Zahrada pro mne znamenala rok od roku čím dál více. Znala jsem na ní každičký strom a každému z nich připisovala zvláštní význam. Od velice útlého dětství jsem ji měla v duchu rozdělenou na tři samostatné části. ( 21 )

Ag at ha C h r i st i e

Byla tam kuchyňská zahrada, obklopená vysokou zdí přiléhající k silnici. Pro mě byla nezajímavá, jen mi poskytovala maliny a zelená jablka, kterých jsem snědla obrovské množství. Prostě kuchyňská za‑ hrada, nic víc. Nic, co by mě okouzlovalo.

Dál pak byla skutečná zahrada – dlouhý svažitý trávník, osázený několika zajímavými solitéry. Cesmína, cedr, sekvoj (úžasně vysoká).

Dva jehličnany, spjaté z jakéhosi teď už nejasného důvodu s mým bra‑ trem a sestrou. Na Montyho strom se dalo šplhat (to jest nejistě se vytáhnout po třech spodních větvích). Madgein strom, když jste se do něj opatrně prodrali, měl sedátko, lákavě zakřivenou větev, na níž jste mohli sedět a neviděni hledět na okolní svět. Pak tam byl strom, jemuž jsem říkala kalafúnovník, a ten ronil lepkavou, silně vonící smůlu, kte‑ rou jsem pečlivě sbírala do listů a která byla „drahocenný balzám“. Na‑ konec, vrchol vší krásy, buk – největší strom v zahradě, z něhož báječně padaly bukvice a já je s rozkoší pojídala. Byl tam také červený buk, ten však z jakýchsi důvodů ve světě mých stromů nic neznamenal.

Za třetí tam byl les. V mých očích rozlehlý jako New Forest, a skutečně se mi takový jeví dodnes. Tvořily ho hlavně jasany, mezi nimiž se vinula pěšina. Ten les měl v sobě všechno, co k lesu patří.

Záhadnost, hrůzu, tajné potěšení, nepřístupnost i dálky…

Lesní pěšina ústila u tenisového či kroketového trávníku nahoře na vysokém svahu proti oknu jídelny. Když jste z lesa vyšli, bylo po kouzlu. Zase jste se octli v obyčejném světě a dámy, sukně nadzved‑ nuté a přidržované jednou rukou, hrály kroket nebo se se slamáky na hlavách oddávaly tenisu.

Když jsem se nabažila „hraní v zahradě“, vracela jsem se do dět‑ ského pokoje, kde byla chůva, pevný bod, který se nikdy neměnil.

Snad že byla stará a revmatická, odbývaly se mé hry kolem ní a vedle ní, ale ne tak docela s ní. Byly to samé hry na „jako“. Kam až moje paměť sahá, měla jsem nejrůznější kamarády, které jsem si sama vy‑ mýšlela. Těm prvním, na něž si vzpomínám jen podle jména, jsem říkala „koťata“. Nevím už, kdo ta „koťata“ byla, ani zda já jsem byla také kotě, ale pamatuji si jejich jména: Jetýlek, Černuška a tři další.

Jejich maminka se jmenovala paní Bensonová.

Chůva byla příliš moudrá, aby se mnou o nich mluvila nebo aby se pokusila vmísit se do šeptaných rozhovorů, probíhajících u jejích nohou. Možná byla ráda, že se umím tak snadno zabavit. ( 22 )

Ashfield

Přesto však to pro mne byl strašný otřes, když jsem jednoho dne šla ze zahrady po schodech nahoru na svačinu a zaslechla služebnou Susan říkat: „Ona na hračky moc není, že? S čím si vlastně hraje?“ A chůvin hlas odpovídal: „Ale, hraje si, že je kotě mezi nějakými dalšími koťaty.“ Proč je dětská duše nadána takovou potřebou tajnosti? Vědomí, že vůbec někdo – třeba i chůvinka – ví o koťatech, mě rozrušilo do hloubi duše. Od toho dne jsem se při svých hrách nikdy neopovážila poví‑ dat si nahlas. Koťata patřila mně, a jedině mně. Nikdo o nich nesměl vědět.

Samozřejmě jsem určitě měla nějaké hračky. Protože jsem byla hýčkané a velice milované dítě, měla jsem jich nepochybně spoustu, ale nevybavuji si žádnou, s výjimkou matné vzpomínky na krabici různobarevných korálků, z nichž jsem navlékala náhrdelníky. Pa‑ matuji se taky na jednu protivnou sestřenici, už dospělou, která mě škádlila tvrzením, že moje modré korálky jsou zelené a zelené že jsou modré. Měla jsem pocity jako Euklides, když prohlásil: „To je přece nesmysl,“ ale ze slušnosti jsem jí neodporovala. Žertování jí nevyšlo.

Pamatuji se na několik panenek: na Phoebe, o niž jsem moc ne‑ stála, a na panenku, která se jmenovala Rosalind či Rosy. Měla dlouhé zlaté vlasy a já jsem se jí nesmírně obdivovala, ale moc jsem si s ní nehrála. Koťata mi byla milejší. Paní Bensonová byla hrozně chudá, a vůbec všechno to bylo velice smutné. Kapitán Benson, jejich otec, byl námořní kapitán a zahynul na moři, a právě proto žili v takové bídě. Tím sága o koťatech víceméně končila, až na to, že jsem si v du‑ chu neurčitě představovala budoucí velkolepé finále, kapitán Benson není mrtev a jednoho dne se vrátí s obrovským bohatstvím, právě když doma u koťat bude už situace beznadějně zoufalá.

Od koťat jsem přešla k paní Greenové. Paní Greenová měla sto dětí, z nichž nejdůležitější byli Pudlík, Veveruška a Stromeček. Ti tři mě provázeli při všech mých dobrodružstvích v zahradě. Nebyli to ani docela děti, ani docela psi, ale nedefinovatelná stvoření, něco mezi tím obojím.

Jednou denně jsem jako všechny dobře vychované děti „chodila na procházku“. To jsem velice nenáviděla, zvláště zapínání všech knof‑ líčků na botkách, nutnou předehru. Loudala jsem se vzadu, šourala ( 23 )

Ag at ha C h r i st i e

nohy, a jediné, co mi pomáhalo to přežít, byly chůvinčiny příběhy.

Měla jich na repertoáru šest a všechny se týkaly různých dětí z rodin, u nichž dříve žila. Teď už si nevzpomínám na žádný, ale vím, že v jed‑ nom šlo o tygra v Indii, jeden byl o opicích a jeden o hadovi. Byly velice vzrušující a směla jsem si vybrat, který chci slyšet. Chůvinka je donekonečna opakovala bez nejmenší známky únavy.

Občas mi jako obzvláštní radost bylo dovoleno chůvě sundat sně‑ hobílý nabíraný čepec. Bez něho jako by se stala jaksi jen soukromou osobou a ztratila své oficiální postavení. Potom jsem jí s pracnou peč‑ livostí vázala kolem hlavy širokou modrou saténovou stuhu – s ne‑ smírnou námahou a se zatajeným dechem, neboť uvázat mašli není pro čtyřleté dítě nijak snadné. Načež jsem o krok ustoupila a u vytr‑ žení zvolala: „Ach, chůvi, vy jste krásná!“ Ona se tomu smála a svým laskavým způsobem řekla: „Opravdu, milánku?“ Po svačině mě navlékli do naškrobeného mušelínu a šlo se dolů do salonu k mamince, aby si se mnou pohrála.

Spočíval‑li půvab chůviných příhod v tom, že byly pořád stejné, takže chůva znamenala v mém životě neproměnnou jistotu, mamin‑ čin půvab tkvěl v tom, že její vyprávění bylo pokaždé jiné a že jsme vlastně nikdy nehrály tutéž hru dvakrát. Jeden příběh, vzpomínám si, byl o myšce jménem Jasnoočka. Jasnoočka prožila několik různých dobrodružství, ale jednoho dne k mému ohromení maminka najed‑ nou prohlásila, že o Jasnoočce už není co vyprávět. Měla jsem slzy na krajíčku, když tu maminka pravila: „Ale povím ti příběh O podivné svíčce“. O podivné svíčce mi na pokračování vyprávěla dvakrát a bylo to něco jako detektivka, ale potom k nám bohužel na nějakou dobu přijeli hosté a naše hry a pohádky musely ustoupit. Když návštěva odjela a já se dožadovala konce Podivné svíčky, jež byla přerušena v nejnapínavějším okamžiku, kdy zlosyn pomalu vtíral do svíčky jed, zatvářila se maminka nechápavě a zřejmě si na nic podobného ne‑ mohla vzpomenout. Ten nedokončený seriál mi dodnes leží v hlavě.

Jiná báječná hra byla „na domy“, při níž jsme po celém domě sesbí‑ raly osušky a rozprostřely si je přes židle a stoly a stavěly si tak sídla, z nichž jsme pak vylézaly po čtyřech.

Na bratra a sestru se pamatuji málo, patrně proto, že byli na škole.

Bratr byl v Harrow a sestra v Brightonu ve Škole slečny Lawrencové, ( 24 )