1 Nevydařená divadelní zkouška
Začnu své vyprávění tím, že vám povím o slečně Frostové. Přestože všem vykládám, že jsem se stal spisovatelem už tehdy, když jsem ve vnímavém věku patnácti let přečetl jistý román Charlese Dickense, pravdou je, že jsem byl ještě mladší, když jsem se poprvé setkal se slečnou Frostovou a představoval jsem si, že se s ní miluju, a v tomto okamžiku mého sexuálního probuzení se také rozechvěle zrodila má představivost. Utvářejí nás naše touhy. V necelé minutě vzrušené, utajované žádosti se mě zmocnila touha stát se spisovatelem a souložit se slečnou Frostovou – nikoli nezbytně v tomto pořadí. Se slečnou Frostovou jsem se seznámil v knihovně. Mám knihovny rád, i když to slovo vyslovuju jen s obtížemi – v jednotném i v množném čísle. Existují zjevně jistá slova, jejichž výslovnost mi působí značné nesnáze: povětšinou jsou to podstatná jména – pojmenování lidí, míst a věcí, jež ve mně vyvolávají mimořádné vzrušení, neřešitelný konflikt či naprostou paniku. To je tedy alespoň názor různých fonetiků, logopedů a psychiatrů, kteří mě léčili – bohužel neúspěšně. Na prvním stupni základní školy jsem opakoval ročník kvůli „vážným nedostatkům v ústním projevu“ – to ovšem značně přeháněli. Dnes už je mi hodně přes šedesát, táhne mi na sedmdesát; příčina obtíží s výslovností některých slov mě přestala zajímat. (Abych to řekl bez obalu, seru na etiologii.) Nedokážu vyslovit ani etiologie, ale dokážu se prokousat skrz knihovna či knihovny tak, že mi lidé rozumějí, i když je vyslovím 9