Elfrida
Elfrida Phippsová se vypravila do psího útulku v Battersea. Bylo to těsně předtím, než se přestěhovala z Londýna na venkov. Vrátila se odtamtud se psím společníkem. Trvalo jí dobrou půlhodinu, než toho pravého našla. A ta půlhodina byla opravdu náročná. Ovšem ve chvíli, kdy ho spatřila, jak sedí u mříží kotce a upírá na ni toužebně tmavé oči, okamžitě věděla, že tohle je ten pravý pes. Nechtěla nějaké velké zvíře. A představa ňafajícího gaučového mazlíčka se jí rovněž nezamlouvala. Tohle byl pes přesně správné velikosti. Velikosti, jakou má pes mít. Měl hustou, jemnou srst, která mu na hlavě zčásti spadala přes oči a uši. Ty dokázal bystře zašpičatit, anebo je nechal ochable sklesnout. Oháňka připomínala triumfální chochol. Jeho světlou srst zdobily nepravidelné hnědé a bílé skvrny. Ty hnědé flíčky měly barvu kakaa. Elfrida se zeptala chovatelky, jaké má ten pes předky. Dostalo se jí odpovědi, že je to zčásti potomek dvou variet kolie a několika dalších, blíže neurčených plemen. Elfridě to bylo jedno. Líbil se jí ten jemný výraz na jeho psí tváři. Věnovala psímu útulku v Battersea peněžitý dar a její psí společník odcestoval s ní. Seděl na sedadle pro spolucestujícího a spokojeně vyhlížel okénkem ven, jako by právě tohle byl život, na který si s radostí zvykne. Následující den ho vzala do psího salonu, aby ho umyli a vyfénovali mu srst. Vrátil se k ní celý nadýchaný a svěží. Kolem něj se vznášela sladká vůně připomínající limonádu. Jeho odpovědí na tuto přehnanou péči byly projevy věrné, vděčné a milující oddanosti. Byl to plachý,
3