Page 1

1 Město Hilla, středisko provincie Babylon, střední Irák Okenní tabulka byla poškrábaná pískem. Pouštní bojovník – oči schované za brýlemi, tvář zahalenou v kefíji – hleděl na ulici. Venku bylo všechno vybělené na kost: domy, suť, dokonce i lidé. Bojovník nehybně sledoval, jak se ulicí pomalu ubírá nějaký muž. I on měl přes obličej kefíju na ochranu proti písku a prachu. V této čtvrti se po ulicích nikdy moc lidí netoulá, tím méně v tuhle denní dobu, kdy slunce praží přímo shora, nebe je rozžhavené doběla a teplota stoupá přes padesátku. Ale i tak si budou muset pospíšit. Za sebou uslyšel tupou ránu a tlumené sténání. Pozorně sledoval, jestli si muž na ulici ničeho nevšiml, ale ten šel klidně dál a držel se u stěny poznamenané střelami ze samopalů a výbuchy granátů, která mu poskytovala alespoň náznak stínu. Bojovník za ním hleděl, dokud mu nezmizel v tetelícím se vzduchu. Pak se obrátil k dění uvnitř. Část téhle garáže na předměstí byla zařízená jako kancelář. Ve vzduchu se vznášel pach motorového oleje, potu a laciných cigaret. Na zdi visela zarámovaná fotografie, z níž mužská tvář hrdě shlížela na umaštěné papíry a povalující se náhradní díly. Stůl a pár židlí se sem sotva vešly, ale stísněný malý prostor měl tu výhodu, že klimatizace zvládala udržovat teplotu na snesitelné úrovni. Pokud tedy fungovala. Teď zrovna nefungovala a bylo tu jako v peci. Posledních několik měsíců ve městě ustavičně vypadával

9


proud. A to byla jen jedna z mnoha nepříjemností, kterými místní platili za osvobození. Lidé už začínali na Saddámův režim vzpomínat jako na staré dobré časy. Tu a tam sice někdo beze stopy zmizel, ale aspoň se svítilo. Neuvěřitelné, jak rychle dokážou lidé zapomenout. On sám nezapomněl na nic. Byl štvancem za Saddáma a zůstal jím i za okupace. Slouží jen a jen téhle zemi. Další bolestné zaúpění ho vytrhlo z úvah a vrátilo do přítomnosti. Začal vysypávat obsah zásuvek a otvírat skříňky. Kdyby se mu ten kámen povedlo najít rychle, stihne v poušti zmizet, než se zase objeví hlídka. Ale muž, který kámen měl, očividně znal jeho cenu. V garáži po něm nebylo ani stopy. Sňal fotografii ze stěny. Ukazovala obtloustlého muže s mohutným černým saddámovským knírem v bezvýrazném obličeji, ze kterého vyzařoval blahobyt. Břicho mu halil tradiční bílý hábit zvaný kandura. Pažemi objímal dvě plaše se usmívající holčičky, které bohužel očividně zdědily podobu po otci. Skupinka se opírala o bílý terénní automobil, právě ten, který teď stál zaparkovaný před garáží. Bojovník se na auto zahleděl. Zaslechl tiché cvakání chladnoucího motoru, všiml si, že se nad kapotou tetelí horký vzduch, a nad řídicí deskou spatřil uprostřed čelního slabě kouřového skla malý, ale zřetelný kroužek. Usmál se a s fotografií v ruce vykročil k autu.

Skoro celý zbytek přízemí zabírala dílna. Bylo tu stejně horko jako v garáži, ale větší tma. Od stropu visely nesvítící zářivky, v rohu stál tichý a nehybný větrák. Na řetězech, které vzhledem k zátěži vypadaly slaboučké, visel blok motoru. Dopadal na něj sloup slunečního svitu, pronikající dovnitř dvěma úzkými okny vysoko v zadní stěně. Pod motorem stál pracovní stůl a na něm ležel tlouštík z fotografie připoutaný žiletkovým drátem, takže ho sebemenší pohyb zraňoval. Od pasu nahoru byl nahý. Mohutné chlupaté břicho se mu zvedalo a klesalo v rytmu přerývaného dechu. Měl krvavý, zlomený nos, jedno oko nebylo pro podlitinu vidět. Zpocená pokožka se leskla a z míst, kde se jí dotýkal žiletkový drát, proudily tenké pramínky krve.

10


Nad ním se tyčil muž v zaprášených montérkách. I on měl tvář schovanou za brýlemi a kefíjou. „Kde to je?“ pronesl a pomalu se napřáhl zkrvaveným křížovým klíčem na kola. Tlouštík neodpověděl, jen zavrtěl hlavou a jeho dech se v očekávání nové bolesti ještě zrychlil. Z nosních dírek mu na knír vytékala krev a hlen, vidoucí oko vyvracel v sloup. Klíč se zvedl výš. Vtom dovnitř vkročil pouštní bojovník. Spoutaný muž ještě chvíli křivil tvář v očekávání rány. Když ale nepřicházela, otevřel oko a zjistil, že nad ním stojí někdo další. „To jsou tvoje dcery?“ zeptal se příchozí a ukázal mu fotografii. „Moc hezké. Třeba by nám mohly prozradit, kam si jejich otec, bába, schovává věci?“ Jeho hlas zněl jako škrábání smirkového papíru po kameni. Tlouštík ten hlas poznal a v oku se mu zaleskl strach. Pouštní bojovník si z hlavy pomalu sňal kefíju a brýle proti písku. Pak se naklonil do sloupu slunečního světla, až se mu zornice změnily na pouhé černé tečky. Duhovky měl bledé, skoro šedivé. Spoutaný muž si jejich zvláštní barvy všiml a pak sjel pohledem na nerovnou jizvu kolem mužova krku. „Víš, kdo jsem?“ Spoutaný přikývl. „Řekni to.“ „Jsi Šabah. Jsi… Duch.“ „Takže víš, proč jsem tady.“ Muž znovu přikývl. „No tak mi řekni, kde to je. Nebo ti mám pustit ten motor na hlavu, přitáhnout sem i tvoje dcery a pořídit další rodinnou fotku?“ Při zmínce o dětech se v muži probudil vzdor. „Jestli mě zabiješ, nic nenajdeš,“ řekl. „Ani to, co hledáš, ani moje dcery. Raději umřu, než bych je vystavil nebezpečí.“ Duch položil fotografii na stůl a sáhl do kapsy pro přenosnou navigaci, kterou sundal z předního skla terénního auta. Stiskl tlačítko a přidržel obrazovku tak, aby na ni muž viděl.

11


Vyvolal z paměti seznam posledních cílů. Třetí položka shora bylo v arabštině slovo „Domů“. Duch na ni lehce poklepal nehtem a na obrazovce se rozzářila mapka obytné čtvrti na opačné straně města. Z tlouštíkovy tváře okamžitě vyprchala veškerá vůle k odporu. Nadechl se, s obtížemi přemohl třes v hlase a řekl Duchovi, co ho zajímalo.

Terénní automobil poskakoval nerovnou cestou podél jednoho z nesčetných kanálů, které křižují krajinu na východ od Hilly. Terén tu tvoří zvláštní směs holé pouště a flíčků husté tropické zeleně. Úrodný půlměsíc, tak se říká téhle oblasti. Tvořila součást dávné Mezopotámie, země v meziříčí. Muži v autě teď před sebou uviděli linii bujné trávy a datlových palem. Tam byl břeh jedné řeky, Tigridu. Druhou – Eufrat – měli za zády. Zde, mezi těmito starobylými hranicemi, lidé kdysi vynalezli třeba písmo a kolo. Mnozí dokonce věří, že tady někde ležela i rajská zahrada, Eden, kterou ale nikdo nikdy neobjevil. Tady se narodil Abrahám, otec tří velkých náboženství: islámu, judaismu a křesťanství. A tady se zrodil i Duch. Zrodila ho země, které teď slouží jako věrný syn. Nákladní automobil projel palmovým hájem a vyrazil do vybělené pouště, kterou neúprosné slunce speklo na beton. Tlouštík sténal, tělo rozedrané mučením. Duch to ignoroval. Nespouštěl oči z hromádky suti, která se začínala neurčitě rýsovat v dálce. Zatím se ještě nedalo říct, co to je, ani určit vzdálenost. Horký vzduch nad pouští uměl odhady naprosto zkreslit. Duch hleděl k obzoru, před očima scenerii, jaká tu možná byla už za biblických časů. A svítil na ni tehdy stejný měsíc. Blížili se a neurčitý obrys začal postupně nabývat pevnějších forem. Byl mnohem větší, než si Duch myslel předtím: stál tu kvádr zbudovaný lidskýma rukama, dvoupodlažní budova, nejspíš opuštěný hostinec pro velbloudí karavany, které dřív putovaly po těchhle dávných končinách. Byl z plochých cihel, usušených pod stejným sluncem snad před tisíci lety. Teď se tu rozpadaly v onen prach, ze kterého vzešly.

12


Prach jsi a v prach se obrátíš, pomyslel si při pohledu na ten výjev. Když dojeli blíž, spatřili na památných zdech stopy střelby. Poškození nebylo staré. Mohli je způsobit povstalci, ale také se tu možná cvičili ve střelbě britští nebo američtí vojáci. Duch cítil, jak vzteky zatíná zuby. Jak by se asi těmhle vetřelcům líbilo, kdyby ozbrojení Iráčané začali jen tak pro zábavu střílet do Stonehenge nebo do Mount Rushmore? „Tamhle zastavte.“ Tlouštík ukázal na hromadu kamení pár set metrů stranou od pobořené hlavní budovy. Řidič dojel ke kamenné mohyle a zabrzdil. Duch prozkoumal obzor. Viděl, jak se nad rozpálenou zemí mihotá vzduch a jak se kývají vějíře palem. Všiml si i oblaku prachu v dálce. Nejspíš tam jede vojenský konvoj. Je ale hodně daleko, není třeba se o něj starat. Otevřel dveře auta do rozpálené pece venku a otočil se k zajatci. „Tak nás veď,“ zašeptal. Muž klopýtal po vyprahlé zemi. Duch a řidič šli za ním, přesně v jeho stopách – pro případ, že by se je pokusil zavést mezi miny. Když byli od hromady tři metry, tlouštík se zastavil a ukázal na zem. Duch se podíval na označené místo a uviděl stěží znatelnou prohlubeň. „Je tam nástraha?“ Muž se na něj uraženě zahleděl. „Samozřejmě,“ odpověděl a natáhl ruku pro klíče od auta. Když je dostal, namířil přívěskem k zemi. Ozvalo se tiché pípnutí, jak někde pod nimi nálož zareagovala na signál a deaktivovala se. Pak se muž spustil do dřepu a odhrnoval prach a písek, až odkryl padací dveře. Na jedné straně byly zajištěné visacím zámkem, uzavřeným v plastovém sáčku. Muž odemkl zámek malým klíčkem a odkryl čtvercovou díru. Do podzemního bunkru proudilo otevřeným otvorem světlo. Tlouštík začal slézat po žebříku vedoucím do tmy rovnou dolů. Duch na něj neustále mířil pistolí. Muž k němu zdola vzhlédl a zamžoural jedním okem do slunce. „Mám tady baterku,“ oznámil a sáhl rukou někam do tmy. Duch na to nic neřekl, jen silněji přitiskl ukazovák na spoušť pro případ, že by se v zajatcově ruce objevilo něco ne-

13


čekaného. Ve tmě se s cvaknutím objevil kužel světla a ozářil nateklou tvář majitele autodílny. Jako druhý slezl dolů řidič, zatímco Duch ještě jednou zkontroloval pohledem okolí. Zvířený oblak se od nich mezitím vzdálil. Mířil někam na sever, k Bagdádu. Jinak nebylo nikde ani živáčka. Když se Duch přesvědčil, že jsou sami, sklouzl po žebříku dolů do tmy. Čísi ruce vykopaly tuhle jeskyni ve skále už někdy hodně dávno. Táhla se několik metrů do všech stran. U stěn stály vojenské police a jejich obsah chránily před prachem tlusté polyetylenové fólie. Duch natáhl ruku a jednu fólii odkryl. Police byla plná úhledně srovnaných útočných pušek, nesoucích známky toho, že se s nimi bojovalo. Převažovaly kalašnikovy AK-47. O polici níž stály řady plechovek s nastříkaným označením v čínštině, ruštině a arabštině. Všechny byly plné nábojů ráže 7,62. Duch šel podél polic a odhrnoval polyetylenové závěsy. Objevoval zbraně, dělostřelecké náboje, balíčky dolarů připomínající cihličky, pytle suchého listí a bílého prášku. A pak konečně – až vzadu, na samostatné polici – našel to, co hledal. Opatrně přitáhl neforemný balík z hrubého plátna k sobě. Cítil, že je uvnitř něco těžkého. Ohleduplně jej rozbalil, jako by snímal obvaz z popáleniny. Uvnitř našel břidlicovou tabulku. Naklonil ji ke světlu a rozpoznal na jejím povrchu nezřetelné vrypy. Obtáhl je prstem. Byly uspořádány do tvaru převráceného písmene T. Řidič mu zvědavě nakukoval přes rameno. Pistolí stále mířil na zajatce, ale jeho pohled vábil posvátný předmět. „Co tam stojí?“ Duch přikryl kámen pytlovinou. „Je to psané ztraceným jazykem bohů,“ odpověděl, zvedl balík a stiskl jej v náručí jako novorozeně. „Nejsme tu od toho, abychom to četli, máme to jen odvézt do bezpečí.“ Přešel k tlouštíkovi a zahleděl se do jeho potlučené tváře. Jeho bledé oči v chabém světle nepřirozeně zářily. „Tohle patří zemi. Nemělo by se to válet tady s těmi věcmi. Kdes to sebral?“

14


„Vyměnil jsem to s jedním pastevcem koz za pár zbraní a nějaké náboje.“ „Řekni mi, jak se jmenuje a kde ho najdu.“ „Byl to beduín. Nevím, jak se jmenoval. Měl jsem nějaké vyřizování v Ramádí a on s tím přišel, že to chce prodat. Měl ještě nějaké další staré věci. Prý to našel v poušti. Možná to našel, možná to ukradl – mně na tom nesešlo. Zaplatil jsem mu dobře.“ Vzhlédl jedním okem. „A ty mi to teď chceš ukrást.“ Duch se zamyslel. Ramádí je půl dne cesty na sever. Za invaze a okupace patřilo mezi hlavní centra odporu. Celé město rozbombardovali a rozstříleli, je to tam teď prokleté. Býval tam také jeden ze Saddámových paláců, dnes vydrancovaný. Tahle památka může pocházet odtamtud. Saddám měl v kradení a hromadění pokladů vlastní země zálibu. „Jak je to dlouho, cos to koupil?“ „Asi deset dnů. Byl zrovna trh.“ Ten beduín už teď může být bůhvíkde. Se svými kozami se toulá po obrovské rozloze pouště. Duch zvedl balík a ukázal jej muži. „Jestli ještě na něco podobného narazíš, kup to a dej mi vědět. Pak budeš mým přítelem. Rozumíš? Jistě dobře chápeš, že mé přátelství může být užitečné. A za nepřítele mne mít nechtěj.“ Muž přikývl. Duch na něj ještě chvíli mlčky upíral pohled a pak si nasadil brýle proti písku. „Co to ostatní tady?“ zajímal se řidič. „To tu necháme. Z něčeho musí být živ.“ Duch se otočil k žebříku a začal vylézat ven na světlo. „Počkej!“ Tlouštík za ním zmateně hleděl. Takovou shovívavost jistě nečekal. „Ten beduínský pastýř nosí červenou kšiltovku. V žertu jsem mu řekl, že ji od něho koupím, ale on se strašně urazil. Prohlásil, že je to to nejcennější, co má.“ „Kšiltovku? Jakého klubu?“ „Manchester United – Rudých ďáblů.“

15


2 Vatikán Kardinál Clementi, státní sekretář Svatého stolce, zhluboka potáhl z cigarety. Nasával do dychtivého těla konejšivý kouř a shlížel na rojení turistů na Svatopetrském náměstí jako buclatý bůh, který si zoufá nad výsledkem svého stvoření. Několik skupinek stálo přímo pod ním. Střídavě zírali na stránky průvodců a nahoru do okna, kde stál. Byl si jistý, že jeho mohutnou postavu nemohou vidět. V černém oděvu se v tmavém sále téměř ztrácel. A tihle turisté stejně nejsou zvědaví na něj. Znovu vtáhl kouř do plic. Ti dole si mezitím uvědomili svůj omyl a hromadně přesunuli upřené pohledy na zavřená okna papežova apartmá nalevo od kardinálova okna. V budově bylo kouření zakázáno, ale Clementi si s funkcí státního sekretáře občas dovolil toto pravidlo ve své soukromé kanceláři porušit. Obvykle se omezil na dvě cigarety za den, ale dnešek byl výjimečný. Kouřil už pátou cigaretu, a to bylo teprve dopoledne. Naposledy vdechl nikotinem nasycený kouř, zamáčkl nedopalek v mramorovém popelníku položeném na parapetu a odvrátil se od okna, aby čelil špatným zprávám, které se mu vršily na pracovním stole. Měl ve zvyku srovnat si noviny na desce stolu tak, jak je vnímal geograficky: rozměrné americké deníky ležely nalevo, ruské a australské napravo, evropské uprostřed. A obvykle se titulky na prvních stránkách lišily, protože každý list obrážel to, čím žila dotyčná země, psal o místních celebritách a politických skandálech. Dnes však všechny noviny vypadaly stejně, a tak tomu bylo

16


už déle než týden. Všechny zpravodajské kanály přinášely tentýž obrázek: temnou a špičatou horu podobnou dýce, citadelu, pevnost uprostřed starobylého tureckého města Ruiny. V kontextu moderní církve byla turecká Ruina kuriozitou. Kdysi dávno sloužila především jako pevnost, časem se ale stala poutním místem a oblíbenou svatyní, podobně jako Lurdy nebo Santiago de Compostela. Citadelu v Ruině vytesaly do skály lidské ruce a byla nejenom nejstarší souvisle obydlenou stavbou na zemi, ale také původním centrem církve. V jejích tajemných zdech byla sepsána první Bible a všeobecně se věřilo, že se zde dodnes skrývají svrchovaná tajemství z dob rané církve. Takhle tajuplná atmosféra z velké části pramenila z tamní striktní tradice mlčení. Do nitra posvátné hory nesměl vkročit nikdo kromě mnichů a kněží, kteří v citadele žili, a kdo jednou vstoupil dovnitř, nesměl už nikdy vyjít ven. Údržbu hory provrtané chodbami, vysokými cimbuřími a úzkými okny měli na starosti výlučně její obyvatelé. Citadela tak postupně získala nedokončený, sešlý vzhled, který dal jméno městu. Ale vnější dojem klamal: tahle hora nebyla žádná zřícenina. Byla to jediná pevnost v dějinách, kterou nikdy nikdo nedobyl, jediná, která si navždy uchovala své dávné poklady a tajemství. Ale pak se něco stalo. Už je to více než týden, co na vrcholek hory vyšplhal jakýsi mnich. Postavil se tam tak, že jeho tělo vytvořilo podobu symbolu Tau, symbolu Sakramentu, nejstřeženějšího tajemství citadely. A před zrakem televizních kamer, které zachycovaly každý jeho pohyb, se vrhl ze skály. Jeho smrt vzbudila celosvětovou vlnu proticírkevních nálad, které vyústily v přímý útok na citadelu. Nocí se rozlehly výbuchy a v patě skály vznikl otvor, vchod do pevnosti. Poprvé v dějinách také horu opustili lidé, deset mnichů a tři civilisté, všichni ranění. Od toho okamžiku se v novinách nepsalo o ničem jiném. Clementi zvedl ze stolu ranní vydání hojně sledovaného italského deníku La Repubblica a přečetl si palcový titulek:

17


NOVINKY O PŘEŽIVŠÍCH Z CITADELY OBJEVILI TAJEMSTVÍ SAKRAMENTU?

Tuhle otázku už dlouho propíraly všechny noviny. Po výbuchu přišly na přetřes staré legendy o citadele a o jejím nejslavnějším tajemství. Když se mocenské centrum církve ve čtvrtém století přesunulo do Říma, církev se distancovala od svého tajnůstkaření. Od té doby se Ruina starala o vlastní záležitosti sama a spořádaně. Tedy až dosud. Clementi sáhl pro další noviny. Britský bulvární list měl na titulní straně fotomontáž zářícího kalichu nad citadelou a titulek hlásal:

CÍRKEV V OHROŽENÍ BUDE ODHALEN „SVATÝ GRÁL“ VŠECH TAJEMSTVÍ?

Ostatní listy se soustředily na ponuřejší a morbidnější stránku událostí. Z těch třinácti lidí, kteří vyšli z hory, přežívalo už jen pět. Ostatní zemřeli na následky zranění. Všude byla spousta rozmazaných fotografií, pořízených spěšně přes hlavy zdravotníků ve chvíli, kdy mnichy odnášeli na nosítkách do sanitek. Ve světle fotografických blesků se leskly zelené kutny a rudá krev proudící z rituálních ran všude po těle. Tahle záležitost byla z hlediska vztahu veřejnosti k církvi učiněnou pohromou. Církev se tu spojovala s pomateným, hermeticky uzavřeným středověkým kultem. Něco takového by bylo zlé i v těch nejlepších dobách, ale za současné situace to znamenalo katastrofu. Clementi měl plnou hlavu jiných starostí a mnohem spíš by potřeboval, aby pevnost citadely svá tajemství právě teď střežila lépe než kdykoliv předtím. Unaveně se posadil ke stolu. Tížila ho všechna ta odpovědnost, která spočívala pouze na něm samotném. Jakožto státní sekretář vlastně plnil roli premiéra městského státu Vatikán a měl v církvi rozsáhlé výkonné pravomoci, a to i v mezinárodním měřítku. Za normálních okolností by se výkonná rada v citadele se situací v Ruině vypořádala. Citadela se v mnoha ohledech Vatikánu podobá, je to autonomní stát ve státě, má

18


svou moc a svůj vliv. Od té exploze ale Clementi nedostal z hory jedinou zprávu – ani slovo, nic. A tohle ticho jej zneklidňovalo mnohem víc než všechen povyk v novinách. To mlčení totiž znamenalo, že současnou krizi v Ruině musí vyřešit sám. Natáhl paži přes hromadu novin a sáhl po klávesnici. Příchozí elektronická pošta už přetékala záplavou každodenních záležitostí, ale o ty se teď nestaral. Poklepal na ikonku uzamčené složky s názvem RUINA. Počítač ho vyzval k zadání hesla a Clementi je pečlivě vyťukal. Věděl, že pokud se splete, celý počítač se zablokuje a potrvá přinejmenším den, než jej technik znovu zpřístupní. Na obrazovce se objevil symbol přesýpacích hodin, zatímco server zpracovával komplexní šifrovací program. Pak se poštovní schránka otevřela, ale byla prázdná. Pořád ani slovo. Clementi otevřel okno pro vytvoření nového e-mailu a napsal jen stručně: Jsou nějaké zprávy? Pole pro předmět e-mailu ponechal prázdné a stiskl tlačítko Odeslat. Když e-mail zmizel z obrazovky, shrnul všechny noviny ze stolu na úhlednou hromádku a věnoval se dopisům vyžadujícím jeho parafu. Čekal, zda z citadely nedorazí odpověď. Jakmile výbuch rozerval skálu, Clementi okamžitě zmobilizoval agenty, aby vývoj událostí podrobně sledovali. Použil na to prostředky citadely, aby nemusel zapojit Řím. Doufal, že rada v hoře nad situací rychle převezme odpovědnost. Sám byl jen obyčejný politik a tady bylo nutné postupovat velmi rázně. Neuměl si představit, že by snad on osobně musel rozhodnout o použití síly. Oknem slyšel zvenku šum, jak se hloučky turistů přesouvaly po náměstí a obdivovaly majestát a nádheru budov. Ti lidé nemají ani tušení, co se za vnějším pozlátkem děje. Vtom mu melodický signál, připomínající cinknutí nože o skleničku, oznámil příchod nové zprávy:

19


0035964  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you