0035930

Zaječela bolestí a upadla na studenou podlahu. Byl to otčímův řemen. „Ty mrcho. Ty smrade!“ zařval zuřivě a zasadil jí další úder, tentokrát na stehno. Petra znovu vykřikla a rozplakala se. Rány ji začaly pálit a tvář se jí zalila slzami.

Vzlykala bolestí, ale nikoho ve tmě neviděla. Údery se začaly sypat jako vosy. Ze tmy se ozývaly příšerné nadávky a jekot ležící Petry. „Ne!!!“ vykřikla Petra a vzepřela se ze spánku na loktech.

Rozhlédla se po zšeřelém pokoji, a když nikoho neviděla, lehla si zpět na propocený polštář. Zhluboka vydechla a otřela si zpocené čelo. Chvíli civěla na bílý strop a přemýšlela, jestli je už v reálném světě. Posadila se na kraj postele a z nočního stolku vytáhla krabičku marlborek. Lačně si zapálila a vstala. V bílých tangách a noční košili přešla do kuchyně, kde odklepla popel z cigarety do skleněného popelníku na stole. Otevřela balkon a vyšla na ranní vzduch. Z pátého poschodí starého cihlového domu se kochala pohledem na Brno. V kuchyni se zapnulo malé rádio. Bylo šest hodin. Zase ten nesmyslný koloběh, pomyslela si. Dokouřila a vyhodila nedopalek z balkonu. Vrátila se do kuchyně a otevřela ledničku.

Zamračila se. Jenom jogurt a načatá konzerva lososa.

Na dřezu našla kus starého rohlíku v mikrotenovém sáčku. Bezva snídaně, mihlo se jí hlavou.

Umyla se, upravila, oblékla si letní sukni nad kolena a vypasované tričko na ramínka. Obula si kožené sandály, popadla tašku, sluneční brýle a vyrazila do práce.

Málem jí ujela tramvaj. Tak tak se stihla vměstnat mezi zavírající se dveře cinkajícího vozu. Ranní špička jako každý den touhle dobou. Proudy aut, davy pospíchající do zaměstnání, hluk a tlačenice. Petra se držela tyče vmáčknutá mezi lidi v přeplněné tramvaji a netrpě7