Page 1

4 . k vě tna 1999

V

šude na loukách se rozhoupala vysoká, po kolena sahající tráva. Vítr ji rozhýbal jako vlny na moři. Podzimní listí se společně s prachem zvedalo a tančilo ve vzduchu. Mraky na obloze se seběhly jako vyplašené ovce. Za zachmuřeným obzorem dunělo vzdálené hřmění blížící se bouřky. Petra stála na kraji zeleného rozvlněného pole a se svraštělým čelem sledovala poletující listí. Vítr zesílil. Rukama si přidržela sukni, kterou jí zdvihal. Dětské nohy pošimrala stébla trávy. Nevšímala si toho. Když zavřela oči, její dívčí mysl zaplnily představy o ráji, tančících a zpívajících vílách, o  stádu divokých koní uhánějících s  větrem o  závod, o  malebné krajině s  útesem na konci obzoru a  výhledem na rozbouřené moře. Vlasy přidržované čelenkou jí vlály a chloupky na těle se zježily. Chtěla by se nechat unášet na černém neosedlaném koni, aby se mohla cítit svobodná, volná. Její dobrodružné touhy by se do puntíku splnily, kdyby na konci toho útesu mohla sesednout a pozorovat krvavě rudý západ slunce. Mračna do sebe začala prudce narážet a  hřmění se přesunulo nad Petru. Otevřela oči, až když jí na tělo dopadla prudká smršť kapek. Blesk vyšlehl pouhých pár set metrů od ní. Ozvala se strašlivá rána. Vůbec se nebála a ohromená zůstala stát na kraji divokého pole. Běsnící déšť a blesky nemilosrdně bičovaly okolní krajinu. 5


Vtom se jí zmocnil chlad a strach. Pocit nostalgie vystřídala úzkost a  neschopnost pohybu. Nohy jí zkameněly, víčka ztěžkla a  srdce se jí rozbušilo jako zvon na kostelní věži. Znovu zavřela oči a roztřásla se. Kolem ní začaly proudit zvuky. Ve vracejících se ozvěnách slyšela příšerné odbíjení velkého zvonu. Údery natolik zesílily, že pevně zavřela víčka a snažila se bouřku ignorovat. Do pravidelného rytmu se vmísil křik. Křik, který velmi dobře znala a kvůli kterému se jí rozcvakaly zuby. Mužský hlas zněl nezřetelně a dunivě. Křičel na ni, znělo to jako výhružky. Petra se rozklepala jako osika a už ani nevěděla, jestli je to bouřkou, zimou nebo tím strašidelným hlasem. Patřil jejímu otčímovi, člověku, kterého se bála ze všeho nejvíc. „Ty mi nerozumíš?!“ zazněl přímo za ní. Petra ztuhla. Svět se začal točit v  mihotavých okamžicích. Náhle bouře polevila, kapky vody postupně přestaly padat a nastalo hrobové ticho. Vítr slábl a chlad se měnil v teplo. Otevřela oči a vnímala svá kolena, která se už netřásla. S údivem pozorovala kolem sebe tmu a  zdi. Co se to stalo? Kde to jsem? Kde je tráva, pole, mračna a déšť? Kde je…? Nikde neviděla otčíma. Opatrně se otočila a rukama tápala v naprosté tmě. Po hmatu zjišťovala, že se nachází v malé místnosti, kterou nikdy předtím neviděla. Dostala hrozný strach. Tep a dech se jí zrychlily. Podle toho, jak hlasitě bylo slyšet její oddechování, odhadovala místnost na nevelký pokojík. Rukama však nikde nemohla nahmatat dveře. Místo kapek deště jí po těle stékal pot. Za zády se jí ozval šramot. Petra zpozorněla. Se zatajeným dechem a pootevřenými ústy se pomalu otočila k místu, odkud zvuk vyšel. V místnosti ponořené do tmy bylo cítit napětí. Vyděšeně čekala na další ozvěnu. Z temnoty se vymrštil nový zvuk jako střela. Petřin reflex byl pomalejší. Na záda jí dopadla strašlivá rána. 6


Zaječela bolestí a  upadla na studenou podlahu. Byl to otčímův řemen. „Ty mrcho. Ty smrade!“ zařval zuřivě a zasadil jí další úder, tentokrát na stehno. Petra znovu vykřikla a rozplakala se. Rány ji začaly pálit a tvář se jí zalila slzami. Vzlykala bolestí, ale nikoho ve tmě neviděla. Údery se začaly sypat jako vosy. Ze tmy se ozývaly příšerné nadávky a jekot ležící Petry. „Ne!!!“ vykřikla Petra a  vzepřela se ze spánku na loktech. Rozhlédla se po zšeřelém pokoji, a  když nikoho neviděla, lehla si zpět na propocený polštář. Zhluboka vydechla a otřela si zpocené čelo. Chvíli civěla na bílý strop a přemýšlela, jestli je už v reálném světě. Posadila se na kraj postele a z nočního stolku vytáhla krabičku marlborek. Lačně si zapálila a vstala. V bílých tangách a noční košili přešla do kuchyně, kde odklepla popel z cigarety do skleněného popelníku na stole. Otevřela balkon a vyšla na ranní vzduch. Z  pátého poschodí starého cihlového domu se kochala pohledem na Brno. V kuchyni se zapnulo malé rádio. Bylo šest hodin. Zase ten nesmyslný koloběh, pomyslela si. Dokouřila a  vyhodila nedopalek z  balkonu. Vrátila se do kuchyně a  otevřela ledničku. Zamračila se. Jenom jogurt a  načatá konzerva lososa. Na dřezu našla kus starého rohlíku v  mikrotenovém sáčku. Bezva snídaně, mihlo se jí hlavou. Umyla se, upravila, oblékla si letní sukni nad kolena a vypasované tričko na ramínka. Obula si kožené sandály, popadla tašku, sluneční brýle a vyrazila do práce. Málem jí ujela tramvaj. Tak tak se stihla vměstnat mezi zavírající se dveře cinkajícího vozu. Ranní špička jako každý den touhle dobou. Proudy aut, davy pospíchající do zaměstnání, hluk a tlačenice. Petra se držela tyče vmáčknutá mezi lidi v přeplněné tramvaji a netrpě7


livě hleděla špinavým oknem na zaplněné ulice. Krásné rysy tváře jí zvýrazňoval nenápadný mejkap. Z velkých modrých očí však šlehala jakási nervozita a křečovitě sevřené rty naznačovaly nechuť a rozladěnost. Každé ráno a každý večer v přeplněné tramvaji ji napadne myšlenka udělat si řidičák, ale při poslechu zpráv o dopravní si­tuaci ji to přejde. Má to význam? Žít v prázdném bytě, každé ráno cestovat tramvají nacpanou k prasknutí, v práci sedět do večera a  nakonec usínat s  vaničkou zmrzliny u televize? Víkend prospat, nebo navštívit matku žijící na kraji města? Všechno to připomíná puzzle složené do jediného nesmyslného uzavřeného kruhu. Usoudila, že nemá sílu něco změnit. Už dávno přestala vnímat okolní svět, z věčně dobře naladěné a veselé ambiciózní mladé absolventky přírodních věd se stala podrážděná autistická osoba, jejíž život se pomalu, ale jistě komplikoval. Pozorovala na sobě změny. Dokonce přestala chodit na plovárnu, a  to kdysi závodila za školu. Vyčítala si svoji neschopnost vzpružit se, postavit se nočním můrám. V práci začala být neurotická, nové úkoly ji nebavily. Všechno se jí sypalo na hlavu. Docházelo jí to pokaždé, když se na ni lepili lidé v tramvaji, při dlouhém čekání na oběd u  dřevěného pultu v  závodní jídelně, když při mytí nádobí rozbila talíř, když musela poslouchat večerní zprávy, když se ráno probouzela po stále stejném snu, který ji trápil už několik měsíců. Vyhledat pomoc se nepokusila. Odjakživa byla příliš hrdá na to, aby se někoho prosila o radu. Určitě je to jen přechodný proces momentální nerovnováhy. Prostě to nějak zvládne. Je sice dost inteligentní, aby pochopila, že jde o  příznaky začínající neurózy, ale ta přece patří k běžným civilizačním poruchám, tak co. I kamarádi jí náhle připadali jiní. Vadilo jí, že se všichni těší na pátek večer a na sobotu, kdy si skočí na bowling, na pivo, na kulečník, do kina, na chatu nebo na výlet na 8


kolech. Nesnášela, jak si celý týden mailovali a domlouvali srazy o víkendech, kde rozebírali problémy. Petře se většinou zdály nepodstatné a malicherné. Vytáčelo ji, že byli nudní, a nejvíc ji štvaly řeči o vydělaných penězích. Úspěch, prosperita, dravost, zisk, noblesa, luxus a moc, tyhle pojmy nenáviděla snad ze všeho nejvíc. Uznávala soběstačnost, schopnost přežít, skromnost a paradoxně i sílu a efektivitu při minimální námaze. Podle ní by člověk měl být kreativní a vyplňovat své místo ve vesmíru tak, jak byl stvořen. Neřídit se hesly typu „učit se, učit se, učit se“, ale zastávat názor „je třeba vědět“. Náhlý pohyb odhodil Petru stranou. Tramvaj prudce zabrzdila na křižovatce, až to lidmi trhlo, a muž stojící vedle ní, s dnešními novinami v ruce, jí plnou vahou šlápl na nohu. Petra zasykla a probodla ho zachmuřeným pohledem. Začal se jí omlouvat, ale ona mu jen v duchu vynadala a protlačila se blíž ke dveřím. Po dvou zastávkách vylezla z tramvaje a naštvaně přeběhla přes silnici. Slunce už začínalo pálit. Málem nestihla přestoupit na trolejbus, který nevypadal o nic prázdněji než tramvaj. V  Bohunicích vystoupila z  trolejbusu číslo 25 před nemocnicí a prolétla vstupní bránou jako tornádo. Její rázná a sebevědomá chůze odrážela skrytý a dlouho potlačovaný půvab takřka ideální postavy s  dokonalými tvary a  svaly vytrénovanými plaváním. Nebylo muže, který by se za ní aspoň neotočil. Nejednou musela čelit otravným chlapům, kteří ji oslovovali v  barech, na zastávkách, v  závodní jídelně nebo na úřadech. Ne že by neměla zájem, ale nastavila si laťku vysoko a dnešní muži jí připadali fádní, nervózní, namyšlení a  nevzdělaní. Jako by jim chyběla část duše. Hledala moderního milence, který by byl zároveň rytířem, schopným vytrhnout ji z každodenního stresu, dvořit se pravé dámě, a zároveň jí dokázat, že to ne ona bude slavit vítězství… Zatáhla za masivní dveře Patologicko-anatomického 9


ústavu Fakultní nemocnice Brno Bohunice a  zastavila se u rozpisu služeb. Zaznamenala čas a jméno. Vyběhla nahoru po schodech a zahnula do chodby, kde ze sportovní tašky vytáhla klíče. Odemkla dveře se jmenovkou RNDr.  MUDr. PETRA SLAVOŠOVÁ, VEDOUCÍ LABORATOŘE MOLEKULÁRNÍ PATOLOGIE. Vystudovala medicínu, ale protože chtěla spojit práci patoložky s  molekulárním výzkumem, absolvovala ještě studium přírodních věd. Pak ji přijali sem. Místo získala díky unikátnímu vystoupení na konferenci během postgraduálu. Téma její práce znělo pro laika dokonale nesrozumitelně: Analýzy funkčních alternací mutovaných forem proteinu 53 v lidských nádorech. Převlékla se do bílých kalhot a  světlezelené košile, natáhla si dlouhý bílý plášť a  s  jakousi složkou v  ruce opustila kancelář. Zamířila přímo do laboratoře. „Ty chrápeš?“ mrkl Miloš na svého kolegu v autě. „To nemyslíš vážně! Cos dělal v noci?“ dorážel dál od volantu služební škodovky na vedle sedícího Borise. „Já za to nemůžu, žes mě vytáhl z postele tak brzo,“ bránil se Boris a protíral si ospalé oči. „Každou minutu, kterou neprospíš, ukradneš smrti!“ zarecitoval Miloš. „To ti nic neříká?“ „Jasně. A  v  padesáti budeš tuhej,“ odsekl unaveně Boris. Stříbrná octavie se řítila uprostřed ranní mlhy Kníničskou ulicí dobrou stodvacítkou. „Ani jsi mi nestihl říct, kvůli čemu mě stáhli z dovolené,“ vzdychl Boris. „Byl to rozkaz. V Údolí oddechu se našlo tělo mladé dívky.“ „Děláš si srandu? Zrušili mi dovolenou kvůli jedné mrtvole?! Máme přece kvalifikované lidi, ne?! A co bystrcká kriminálka?“ rozčílil se Boris. 10


„To já nevím, kamaráde. Prostě mi volal starej, abych tě vyzvedl. Asi je to vážné, jinak bych pro tebe nejel,“ flegmaticky se usmál Miloš. „No to je teda super. Zatraceně!“ zaklel Boris. Octavie to vzala smykem na Údolí oddechu. Miloš podřadil a stočil volant. Pneumatiky zakvílely a motor se rozeřval. Jakmile se auto dostalo do středu vozovky, Miloš sešlápl plynový pedál k podlaze a zařadil. Auto vyrazilo jako střela a  ujíždělo zatáčkami silnice lemované z jedné strany lesním porostem a z druhé bytovými domy a vilkami městské čtvrtě Bystrc. Po chvíli se objevily první sluneční paprsky, ostře bodaly zpoza stromů a budov přímo do auta. Boris si nasadil sluneční brýle, z náprsní kapsy košile vytáhl cigaretu a zapálil si. Miloš mu stáhl postranní okénko a pokračoval v jízdě. Nepokoušel se něco namítat. Věděl, že by to nemělo smysl. Boris byl odjakživa tvrdohlavý a temperamentní. Dotáhl to na vedoucího služby kriminální policie a vyšetřování v Brně. Major Boris Kuntz se na tohle místo vyšvihl nejen díky své nenápadné dravosti, ale hlavně poctivou dřinou. Absolvoval vysokou školu v oboru kriminalistika a roční čekatelskou praxi na brněnské prokuratuře, aby ho mohl ministr jmenovat vyšetřovatelem. Tam také složil závěrečnou zkoušku a časem ho povýšili na majora. Miloš s  ním spolupracoval už jedenáct let jako jeho podřízený a  oddaný parťák. Borise zaujal inteligencí, znalostí zákonů a  schopností za žádných okolností se nevzdávat. I za cenu případného porušení zákonů, neboli, jak tomu Boris s oblibou říkal, „zkratkou přes pole“. Už spolu pracovali na mnoha případech a  většinu jich dotáhli do úspěšného konce nebo předali tajným, což Boris dělával strašně nerad. V poslední době se však Boris začal věnovat spíš teorii a statistice než práci v terénu. Miloš měl pocit, že jeho šéf dospěl do věku, kdy se mu už 11


nechce pouštět do časově náročných případů vyžadujících vytrvalost. Boris měl za sebou dvoje úspěšná skripta pro fakultu kriminalistiky a několik článků v odborném tisku i na internetu. Miloš zpomalil. Před nimi se objevilo množství bílých aut se zelenými pruhy a nápisy POLICIE. Skupina lidí, od obyčejných strážníků až po experty z laboratoře, ohrazovala rozsáhlý prostor kolem výpusti starého kanálu ústícího na břehu Vrbovce, přítoku Svratky. Okamžitě jim vyšel v ústrety mladý policista a výhrůžně se postavil před auto. Miloš otevřel dveře, vystoupil a  ukázal hlídkujícímu muži průkaz kriminálky. To ho zchladilo. Boris vylezl z  auta a  narovnal své vysoké, mohutné tělo. Na ošlehané ostře řezané tváři s několikadenním strništěm mu vystoupily vrásky. Posunul si brýle nad čelo do hustých černých vlasů a potáhl z cigarety. Odhodil nedopalek a pozoroval okolí. Potom si v chladném ránu vyndal z auta černou koženou bundu a oblékl se. Společně s  Milošem sledovali hemžení několika desítek lidí. Auta stála u  cesty, mezi nimi několik civilních. Louka zarůstala plevelem sahajícím skoro až po pás. Skrz mraky místy prosvítalo slunce ve snaze ozářit pochmurné místo. Boris zkoumal okolí se svraštělým čelem a  přimhouřenýma očima. Pohnul se a  nadzvedl žlutou pásku, která ohraničovala místo činu. Páska vymezovala široký pás podél kanálu. Pomalu scházel po trávě směrem ke břehu řeky, Miloš ho následoval. Vzápětí spatřili několik mužů postávat kolem otisků bot v  mokré zemi na břehu řeky. Jeden z  nich zaměřoval stopy obuvi elektrostatickým snímačem. Boris obešel specialisty a došel až ke vstupu do vodorovného starého kanálu. Okamžitě si všiml, jak u  stromu zvrací mladý laborant. Ze tmy vystoupil vysoký starší muž s šedivým pěstěným plnovousem. Se znechuceným výrazem podal Borisovi ruku. 12


„Dobré ráno. Přišel ses podívat?“ „Dobré ráno. Volali z práce.“ „Chápu,“ tiše dodal vysoký muž. „Co se tu stalo, Josefe?“ zeptal se Boris náčelníka policie Bystrc. „To se nedá popsat slovy. Je to strašné. Něco takového jsem v životě neviděl. Na podobné věci jsem už starý,“ odplivl si Josef. Boris se za ním ohlédl. Potom vstoupil do tmy a pokračoval vlhkým kanálem. Uvnitř to nesnesitelně páchlo, vzduch byl vlhký a nasáklý nechutným smradem. Ze stropu kapala voda. Miloš kráčel Borisovi v patách. Kanál se stáčel, útroby města vedly neznámo kam. Postupovali shrbení, aby nenarazili hlavami do stropu, a přitom se rukama opírali o mokré zdi. Miloš zakašlal. Stoka působila klaustrofobně. Najednou tma před nimi zesvětlala v šero, které postupně přecházelo do slabého svitu z velké baterky postavené na stojanu. Boris se zastavil a upřeně hleděl na místo činu. Miloš do něj vrazil, a když uviděl to co Boris, odvrátil se. Oba zapomněli dýchat. Na malou chvíli přestali vnímat puch a okolí. Jako kdyby se zastavil čas. Na malém prostranství, kde se sbíhalo vícero kanálů, leželo tělo. Kolem něj stáli fotograf, soudní lékař, další Borisův člověk a odborník z laboratoře. Boris je všechny znal. Mlčky na něj pohlédli. Byl tu doktor Robert Soleniak, skoro už důchodce s hustými, nakrátko ostříhanými šedivými vlasy, modrýma očima a vyzáblou postavou. Jako soudní lékař se osvědčil a jeho posudky jim zatím pokaždé vydatně pomohly. Působil na patologicko-anatomickém ústavu v Bohunicích a Boris nejednou navštívil jeho přednášky na Masarykově univerzitě v  Brně. Tělo fotil Andrej Zík a stopy zajišťoval mladý laborant František Huba. Franta byl čerstvý absolvent chemické fakulty v Brně. Jeho zevnějšek se vymykal zavedenému 13


standardu. Účesem připomínal pankáče a  oblečením otrhaného alkoholika. Na místě nechyběl ani snaživý mladý kriminalista Rosťa Valkovský. Sportovec střední postavy, vždy dokonale upravený, vojenského vzezření, pedant a  asketa. Byl přesvědčený o  pravdivosti svých úsudků, snažil se nemýlit a dával to okolí najevo. Boris pootevřel ústa, ale na pozdrav se nezmohl. Miloš stál stranou a ztěžka oddechoval. Všude kolem se na vlhkých stěnách táhly tmavočervené skvrny několik dní staré krve. Mrtvolný zápach se nedal vydržet. Prostranství mělo čtvercový půdorys, do každé boční zdi ústily další kanály, z nichž vycházel příšerný smrad. Tělo patřilo mladé dívce. Bylo úplně nahé a  leželo na zádech, s  jednou rukou pod tělem a  druhou položenou u hlavy. Nohy mělo zapletené do sebe, jako by se odněkud skutálelo. Bylo poseté strašlivými ránami, stopami po zubech, modřinami a  pohmožděninami. Několik velkých a  hlubokých tržných ran se táhlo od prsou až k zadku. Další hyzdily stehna a levou ruku. Okraje otevřených ran jako by někdo doslova roztrhal, patrně byl použit tupý vražedný nástroj. Stopy po kousnutí sahaly až do svaloviny a vyskytovaly se nejčastěji na zádech a ramenech oběti. Obličej měla zalitý krví. Obočí nad levým okem bylo roztržené, rty rozseknuté, na lícní kosti zela tržná rána a na krku škrábanec. Prameny dlouhých hnědých vlasů ležely přilepené přes tvář. I skrze jejich clonu bylo vidět široce rozevřené hnědé oči podlité krví, nehybně upřené do jednoho rohu. Zračilo se z nich zděšení a  příšerný strach. Po celém bílém těle vystoupily namodralé žíly a puchýře. Z nosu a otevřených úst vytekly pramínky krve. Oběť se válela ve směsi vlastních tekutin a špinavé vody. Boris konečně odtrhl oči od výjevu. „Nazdar, chlapi,“ pozdravil experty. „Máš po dovolené, co?“ prohodil Andrej, malý, zava14


0035930  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you