4 . k vě tna 1999
V
šude na loukách se rozhoupala vysoká, po kolena sahající tráva. Vítr ji rozhýbal jako vlny na moři. Podzimní listí se společně s prachem zvedalo a tančilo ve vzduchu. Mraky na obloze se seběhly jako vyplašené ovce. Za zachmuřeným obzorem dunělo vzdálené hřmění blížící se bouřky. Petra stála na kraji zeleného rozvlněného pole a se svraštělým čelem sledovala poletující listí. Vítr zesílil. Rukama si přidržela sukni, kterou jí zdvihal. Dětské nohy pošimrala stébla trávy. Nevšímala si toho. Když zavřela oči, její dívčí mysl zaplnily představy o ráji, tančících a zpívajících vílách, o stádu divokých koní uhánějících s větrem o závod, o malebné krajině s útesem na konci obzoru a výhledem na rozbouřené moře. Vlasy přidržované čelenkou jí vlály a chloupky na těle se zježily. Chtěla by se nechat unášet na černém neosedlaném koni, aby se mohla cítit svobodná, volná. Její dobrodružné touhy by se do puntíku splnily, kdyby na konci toho útesu mohla sesednout a pozorovat krvavě rudý západ slunce. Mračna do sebe začala prudce narážet a hřmění se přesunulo nad Petru. Otevřela oči, až když jí na tělo dopadla prudká smršť kapek. Blesk vyšlehl pouhých pár set metrů od ní. Ozvala se strašlivá rána. Vůbec se nebála a ohromená zůstala stát na kraji divokého pole. Běsnící déšť a blesky nemilosrdně bičovaly okolní krajinu. 5