č e rn ý k rk ave c
žila. Nikdy by neměla odvahu vůbec se k němu přiblížit, i když o tom celé týdny snila a dopodrobna si to představovala. Ačkoli byla zima, měl rukávy vyhrnuté až k loktům a na ruce měl hodinky se zlatým řemínkem. Na to se pamatovala. To jí utkvělo. Možná to nebylo skutečné zlato, ale u Roberta Isbistera si člověk nikdy nemohl být jistý. Potom se objevila Catherine a oznámila jí, že jim sehnala odvoz domů. Aspoň k ravenswické zatáčce. Sally by strašně ráda zůstala, ale Catherine ji nejspíš přemluvila, protože najednou seděla na zadním sedadle nějakého auta. A znovu si připadala jako ve snu, poněvadž si k ní znenadání přisedl Robert. Byl tak blízko, že na noze ucítila dotek jeho džínsů a na šíji ji zastudilo jeho holé předloktí. Táhlo z něj pivo. Zvedl se jí z toho žaludek, ale věděla, že nesmí zvracet. Ne před Robertem Isbisterem. Na zadní sedadlo se k nim vmáčkla další dvojice. Měla dojem, že je poznala. Kluk byl odněkud z jihu Mainlandu a studoval na škole v Aberdeenu. A dívka? Bydlela v Lerwicku a pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici Gilberta Baina. Divoce se mazlili. Dívka byla vespod a kluk ležel na ní a ocumlával jí rty a krk a ušní lalůčky. Pak otevřel ústa dokořán, jako by ji chtěl po kouskách spořádat. Když se Sally obrátila zpátky k Robertovi, také ji políbil, ale pomalu a něžně, ne jako vlk z Červené karkulky. Sally neměla vůbec pocit, že by ji chtěl sníst. Na kluka, který řídil, dobře neviděla. Seděla přímo za jeho sedadlem a dokázala rozeznat jenom hlavu a ramena v bundě. Neřekl nic ani k ní, ani ke Catherine, která seděla vedle něj. Možná měl vztek, že je musí vézt domů. Sally s ním chtěla jen tak ze zdvořilosti prohodit pár slov, ale v tu chvíli ji Robert znovu políbil, což pohltilo veškerou její pozornost. V autě nehrála žádná hudba a nebylo slyšet nic kromě rachocení motoru a mlaskání dvojice vedle ní. 13