KAPITOLA 1
Malé křišťálové zrcadlo bylo nesmírně staré.
Bylo starší než lidstvo samo, starší než starobylé bytosti, archóni i antikové, kteří žili před nimi. Zbylo na světě po pradávných vládcích země a znovu vyplulo na světlo poté, co byl ostrov Danu Talis doslova vyrván ze dna praoceánu. Tisíce let poté pak zrcadlo viselo na zdi jedné z nepříliš navštěvovaných místností v paláci Slunce. Generace prvních starobylých bytostí a po nich i další a další si lámaly hlavu nad malým obdélníkem křišťálu v prostém, jednoduchém černém rámu, který nebyl ani ze dřeva, ani z kovu, dokonce ani z kamene. I když měl dávný artefakt podobu zrcadla, přece jen neodrážel jasný obraz okolí. Ukazoval pouze stíny, přestože ti, kteří se do něj pozorně zahleděli, tvrdili, že zachytili obraz kostí pod kůží a svalovou hmotu. Někdy se stalo, ale opravdu jen zřídka, že se objevili tací, kteří prý zahlédli vzdálené krajiny, zasněžené ledovce, rozrůstající se pouště nebo bujné pralesy. 11