Prolog O nemocnici, která se podobá moři (A o předmětech)
Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuju jako vrátný, jako strážce brány, jako kerberos. A protože pracuju v nemocnici, podobám se také Cháronovi – a zatímco jemu se to stalo jenom jednou, totiž že propustil někoho zpět do světa živých – Orfea a jeho milou Eurydiku – mně se to stává mnohem častěji: nemocní přijdou se smrtí na jazyku a odejdou po svých. Sedávám v malé kukani, v kamrlíku dva na tři metry, s proskleným výhledem a pocitem kapitána na rozbouřeném moři; co všechno jsem už viděl: tonoucí, umírající i ty, které moře schválně vyvrhlo, i když se urputně bránili. Od hlavního a jediného vchodu je to k mé budce sotva dvacet kroků po kluzkém linoleu posetém škrábanci a zasychající pěnou, kterou v poctivých pruzích navrstvila uklízečka, s pojízdným kbelíkem a vlněným mopem vytírající opuštěnou nemocniční halu. Znám ji; jmenuje se Anna Schillerová a její rodiče byli Němci, po válce je odsunuli, ale ona se sem provdala zpátky, na její svatbě se bylo podívat celé město a jedna z žen v nylonových šatech a sandálech na vysokém podpatku tehdy prohodila: „Ta se tady zadrápla už jako dítě.“