0035840

Když umřel Jack, byl jsem ještě dost malej, mladší, než jsem teď, a tenkrát jsem ve vzteku prohlásil, že něco takovýho už teda nikdy nedopustím. Jack byl náš kocourek. Tmavohnědej barmák s ostrejma zoubkama a škrábavejma pracičkama, kterejma se po všem sápal. Jak se batolil na vratkejch nožičkách, dejchal tak nahlas, až to v něm pískalo a hrkalo jak ve starejch pendlovkách. Bylo to poprvý a taky naposled, co jsme se jako rodina pokusili mít domácí zvířátko. A když jsme ho dostali, holky vyváděly jako pominutý. Šťouchaly se a strkaly, trochu i jedna druhou poškrábaly, každá si ho hned chtěla chovat. Pusinkovaly ho, muckaly, braly si ho do postele, honily ho kolem gauče, až se schoval do rohu a udělal loužičku pod konferenčním stolkem, což tátu dohnalo k naprostý nepříčetnosti. Doprčic s tim kocourem! procedil skrz zuby a zaťal ruku do pěsti, jako by se vážně chystal umlátit k smrti šestitejdenní chumáč chlupů.

Jack nám sípal a pískal čím dál víc nahlas a koncem prvního tejdne se z toho vyklubala klasická kočičí chřipka. Kalciviróza, prohlásil veterinář a soudil, že Jack ji v sobě měl zřejmě už od začátku a že ten chovatel, nějakej stařík z hrabství Cavan, bude možná pěknej šizuňk. A že nám teď kocourek ve skutečnosti asi spíš umře, než aby se uzdravil. Holky z toho byly totálně vyšokovaný. Navíc mu z očí a z nosu začaly kapat takový zelený nudle, který pak vždycky zničehožnic kejchnul člověku plnou silou do obličeje, takže jen se zjevil v pokoji, všechny hned zdrhaly pryč jako šílený. A táta měl tím větší chuť ho zabít.

9

Byl jsem nejmladší a to já jsem si na mámě vyškemral zvířátko, takže teď bylo na mně, abych dělal kočičího ošetřovatele. Což znamenalo, že jsem musel Jacka honit nahoru po schodech s kouskama vaty, kterýma jsem mu všechny ty nudle očistil a pak jsem ho odnes do koupelny, kde jsem ho musel držet nad vanou plnou horký vody, aby se nadejchal páry, která mu měla rozpustit ty zaschlý hleny, co měl na plicích, a který to vlastně všechno způsobily. To dejchání páry fakt nesnášel. A i když jsme to spolu dělali už postopadesátý a já ho potom pokaždý hezky pochoval zabalenýho v ručníku a dal mu za odměnu slízat z prstů kousky rozčvančaný sardinky, stejně si pořád myslel, že to dělám jen tak pro nic za nic, nebo že jsem nějakej sadistickej úchylák, kterej si ho chce z hecu hodit do vany s vařící vodou. Šílel mi vždycky v rukou a dělal mi po zápěstích obrovský krvavý škrábance, kolikrát se mu podařilo zatnout drápky tak hluboko, že než se tý páry celej zpanikařenej dost nadejchal, kapala už do vany jedna krvavá kapka za druhou. Ale mně to nevadilo, protože jsem ho tím uzdravoval.

Po dvou tejdnech týhle léčby se Jack uzdravil. Všichni, i sám veterinář, pak na mě dělali: No né, no teda, z tebe se nám tu klube novej doktor Doolittle či co? Dokonce i táta mi řek: Výborně, hochu, pak se podíval na mámu a s povzdechem dodal: Stejně myslím, že měl radši chcípnout. Máma ho z legrace plácla a řekla mu, že je hroznej chlap, a on na to se smíchem, že je přesně takovej, jakýho ho ona chce mít a aby to na něj neválela, což je takový úsloví, který znamená něco podobnýho jako trhni si nohou a zakukej, což je taky úsloví a ve skutečnosti to znamená, že ten, komu to říkáte, se vám náhodou líbí.

Jack byl pak už od tý doby v perfektní kondici a rychlej jako blesk, celý dny lítal po baráku a vyváděl všelijaký srandovní skopičiny, jako že honil stín skákacího péráka za náma po cestičce až dolů pod kopeček nebo se jednou popral s vlastním zakřiveným odrazem na měděným uhláku a pak nám celej ten zelenej koberec v obýváku vyzdobil malinkejma černejma stopičkama.

Když mu bylo sotva sedm měsíců, tak ho na silnici před naším domem přejelo auto. Nikdo neviděl, jak se to stalo. Dozvěděli jsme se to tak, že Maura Connellová od vedle k nám přišla s děsně 10

lítostivým výrazem a povídá mámě, aby se šla kouknout, co leží u nás před brankou na silnici. Já byl z děcek doma jedinej, protože jsem tenkrát ještě nechodil do velký školy, takže když máma přinesla Jacka domů celýho rozmáčklýho a s červeným na hlavičce, moh jsem s ním bejt hodně dlouho sám.

Máma povídala, že až se holky vrátěj, vystrojíme Jackovi rodinnej pohřeb na zahradě vzadu za domem a skoro novou utěrkou mu očistila všechno to červený i to lepivý černý, co mu teklo po straně z hlavy, hlavně z levýho ucha a z očního důlku. Připravila ho jako nebožtíka do rakve fakt moc hezky, vyložila ho vedle záhonu s cibulema na pletenou dečku, kterou naše Sara vyrobila v ručprčkách, a běžela na půdu pro nějakou krabici od bot, co by se hodila na rakev.

Já jsem se taky položil vedle něj na trávu. A jak tam nikdo jinej nebyl, hladil jsem ho po ještě teplým kožíšku, pusinkoval jsem ho na tý nekrvavý straně hlavičky a šíleně jsem se rozbrečel. Říkal jsem mu, jak strašně moc ho miluju a že je takovej hodnej kocourek. Taky jsem mu lhal. Dělal jsem, že si vůbec nepamatuju, jak mě škrábal, ani jak kolikrát rozdřípal obrovský díry do tátovýho křesla nebo jak tenkrát mámě vylez na ještě syrovej koláč a celej jí ho na plechu pošlapal, když telefonovala. Jseš nejlepší, hladil jsem ho a slzy mi tekly. Ty jseš takovej zlatej kocourek. Nejlepší v celým Irsku. Všichni ostatní na tebe žárlej, páč jseš nejrychlejší, nejchytřejší, je s tebou největší legrace a jseš ten nejlepší kocour na světě a vždycky budeš, až navěky.

Nějak jsem časem sám sebe vyhecoval, až se mi z toho breku udělalo příšerně nepříčetný kvílení. Máma musela přiběhnout a stisknout mě v náručí hodně fest. Řek jsem jí, že to je všechno děsnej omyl, že Jack měl zůstat naživu a že Bůh udělal hroznou kravinu. Máma, která chodí do kostela den co den, nikdy nevynechá ranní mši a modlí se, jako jiný lidi dejchaj, sebou při tomhle trochu škubla. Ale já měl vztek, tak jsem mluvil dál. A jestli si, vzlykal jsem, jestli si teda Bůh přál, aby Jack byl mrtvej, tak já si přeju, aby Bůh byl mrtvej. Máma mě od sebe odstrčila, pořádně se mnou zatřásla a řekla mi, že jsem smyslů zbavenej a že říkám strašný, ale strašný věci. Jenže mně to jen dodalo, abych ještě víc 11

zuřil a odmlouval, a prohlásil jsem, že mně může bejt Bůh ukradenej, mně že byl teda Jack miliónkrát milejší.

Máma mě poslala nahoru do mýho pokoje a nařídila mi, abych tam zůstal až do pohřbu. Obrátil jsem se na podpatku, dusal jsem si to zpátky do domu a přitom jsem vykřikoval hodně nahlas, aby to slyšela: Doprčic s Bohem!

A myslel jsem to fakt vážně. Ležel jsem na posteli s hlavou nacpanou do polštáře, pořád ještě jsem bulel a zuřil a Bohu jsem řek, že teď už toho mám dost, že jsem s ním skončil, že s Jackem to byla poslední kapka, toho že teda zabíjet neměl. A že ho varuju.

Ať si na mě dá moc velikýho majzla.

Nakonec jsem z toho celej zesláblej a zpitomělej tím horkem od slz s mokrejma očima usínal, ale pořád jsem se s ním v duchu hádal a vzpomněl jsem si přitom na jeden vtip, kterej nám vyprávěla teta Una. Je to o tom italským chlapečkovi, co se modlí k Bohu, aby dostal k narozeninám nějakej skvělej dárek, a pak, aby si to jako posichroval, chytne sošku Panenky Marie, šoupne ji do šuplíku, zamkne ho na klíč a Bohu řekne, že jestli chce svou Matičku ještě někdy vidět, tak ať mu radši kouká zařídit, aby dostal k narozeninám kolo. Je to bezva fór, protože ten mrňous se chová jako nějakej mafián v televizi, ale nejlegračnější je, když se to celý vypráví takovým tím italským hlasem, jako má ten chlápek v reklamě na cornetto, jako že, jéslity-a chcéš-a vídět-a svójí-a mátič-a-ku. Teta Una tenhle fór vyprávěla jednou na Štědrej den a stal se z něj pak vtip sezóny. Celá rodina, všech nás osm se celý Vánoce bavilo tím, že jsme mluvili jako že jsme Italové. I ještě dlouho po Novým roce.

Bohu jsem řek, že se mnou ať si klidně dělá co chce, ale s tím zabíjením, to že už bylo naposled, to ať už si nikdy nedovoluje.

Neměl jsem žádnou sošku Panenky Marie, kterou bych moh někam schovat, ale stejně jsem mu pohrozil, že jen co mi to máma dovolí, hned přestanu chodit na mši a ke zpovědi taky.

Spal jsem až do druhýho dne do rána. Zaspal jsem celej pohřeb a všechno. Máma povídala, že je to tak lepší. Bylo by mě to prej moc rozrušilo. Teď ale na Jacka myslím. Právě v tuhle chvíli.

Tady v kuchyni. A napadá mi, jestli to vlastně všechno nemohlo bejt jinak.

12

1 Letní lásky („Summer Loving“)

Hokejovej míček zasáhne Helenu Macdowellovou přímo do obličeje. Tím to začne. Přesně. To je začátek konce. Pak už jde všechno od desíti k pěti. Helena je nádherná. Má takový světle hnědý rozpuštěný vlnitý vlasy, který se jí nad čelem kudrnatěj dozadu.

Obličej má kulatej, nos jemnej a trošku jakoby sjezdovkovitej.

Pusu má hnědorůžovou, ale blejská se jí leskem na rty. A oči, páni, oči má křišťálově modrý, dočista čistě modrý, bez nejmenší poskvrnky. Je nádherná a bude zdravotní sestrou, nebo letuškou, nebo soukromou detektivkou. To aspoň říká moje sestra Fiona a ta by to měla vědět. Fiona s Helenou se dřív hodně kamarádily, než Helena zkrásněla tak, že se už s nikým kamarádit nemohla.

Bejvaly nejlepší kámošky, vždycky se každá píchla do prstu a pak si ty krvavý flíčky přitiskly na sebe, jako že jsou čarodějnice, a všechny takový věci. Heleně se pak ale udělaly prsa, krásný vlasy a perfektní pleť a už se nekamarádila než sama se sebou.

Takže, ta tam teď stojí na hřišti, nejkrásnější holka na tý černý škváře, je namalovaná a všechno. První buly, druhá i třetí je zahraná a slunce praží jako blázen, pořádně nám ty hokejistky opejká. Potěj se v těch krátkejch tmavošedejch sukničkách a bleděmodrejch aertexovejch tričkách a my jim od postranní lajny hlasitě fandíme.

Tak do toho, šťabajzno, no paráda, jen jim to nandejte, koňadry!

Jeptišky po nás loupaj očima, vymračujou se, ukazujou prstem, a nám je žůžo.

13

Není škola, slunce pálí, summer loving, letní žůžo lážo plážo.

A Helena tam jen tak stojí. Uprostřed hřiště. Zírá do dálky.

Já si toho nejdřív nevšimnu, ale kluci hned.

Dorážej na mě celý zjančený: Jůů, hele, kouká na tebe!

Na mě?! Ptákovina!

Jó, hehe, čumí ti na ptáka, jasan!

Ale fakt je to jednoznačný, zírá přímo na mě. Odvrátím hlavu a zrudnu. S očima vyvalenejma na trávu vedle hřiště počítám do pěti a představuju si, jak celou naši rodinu rozemílá obří strojek na maso, jako v tý písničce v televizi. Jenže zvláštní je, že když se podívám zpátky, vidím, že ona se na mě doopravdy nedívá, teda nekouká po mně. Nedělá na mě kukadla, nic takovýho. Jenom tak zírá do prázdna, jenže na mě.

Ale kluci vyváděj i tak, říkaj, že Helena chce se mnou šoustat a sahat mi na koule a takový všechny věci, ale mně je z toho jejího upřenýho pohledu trochu šoufl. Pusu má našpulenou, koutky mírně dolů a z těch jejích křišťálovejch očí na mě syčej modrý plameny. Přitom vypadá skoro smutně, jako by jí mě bylo kapku líto, jako by měla chuť potřást hlavou a říct: Ty chudáčku blbečku ubohej. Všechno se se mnou točí. Potřebuju vstát, zatřepat hlavou a zase se dívat jinam. Chci domů k mamince.

Ale než můžu vůbec něco udělat, tak se to stane.

FÍÍÍÍÍ – KŘACH! Kurvafix! zaječí jeden z kluků a všichni začnou šílet. Helena Macdowellová právě dostala hokejovým míčkem přímo do pusy.

Všude lítaj střípky zubů, červený střípky zubů. Helena hrůzou a bolestí otvírá pusu a je vidět ret uvnitř nateklej, potrhanej a probodanej kouskama červenejch zubů. Obličej jí otejká přímo nám před očima. Z pusy se jí řine krev fakt proudem. Jako kdyby blinkala, ale místo zvratků z ní teče krev. Ta holka, která se do ní trefila, Mary Davitová, taková vazba mamutí, sedí teď zhroucená na zemi jako hromádka neštěstí a bulí. Helena ještě nebrečí.

Přejíždí si prstama po tváři, ohledává ty rány a boule. Jeptindy se kolem ní shlukly jako hejno vyplašenejch strak a nikoho k ní nepouštěj. Ostatní holky se v těch sukničkách a tričkách pořád ještě potěj, ale většinou si mezi sebou šuškaj a utěšujou Mary 14

Davitovou. Někdo zašeptá: Kráva jedna namyšlená, to ji aspoň naučí!

Helena si pár vteřin jen tak lehce ohledává a oťukává obličej, pak spustí hlavu dolů na prsa a najednou zařve, až se celý hřiště otřásá v základech. Je to šílenej řev. Jako z nějakýho halloweenovýho hororu, kde se za váma temnou uličkou žene chlap s obrovským řeznickým nožem. Takovej zoufale pronikavej řev to je.

A Helena ještě ten efekt podtrhne tím, že se po jeptiškách rozmáchne a rozběhne se, jako by jí fakt šlo o život. Beze srandy. Vylítne z hřiště, přeběhne vysokou trávu a vyrazí rovnou ven ze školní brány na Ballydown Road. Celou tu dobu z ní vychází ten strašlivej řev z hororový scény s řeznickým nožem. A zdrhá furt pryč, nezastaví se.

Maura Connellová ji pak ještě ve dvě odpoledne viděla na Kilcuman Road, jak si to kalí kolem supermarketu Quinnsworth.

Helena Macdowellová, nejkrásnější holka z celýho hokejovýho týmu, vlnitý hnědavý vlasy za ní vlajou, křišťálový oči jí planou a její na karbanátky rozšrotovaná vizáž se leskne krví. Krev jí proudí z rozsekaný pusy po krku dolů až na aertexový tričko.

Po Vršku se povídá, že nakonec Helenu dopadli až dva maníci z ochranky nákupního střediska v Murrayho drogerii, kde se jim teprv podařilo dostat ji na lopatky. Byla v hlubokým šoku a mermomocí se tam snažila zakoupit obří kelímek lesku na rty.

Něco takovýho se tady u nás ještě nikdy nestalo. Ne teda přímo nám před očima. Člověk ovšem o takovejch věcech často slýchal, ale jenom jako jedna paní povídala. Anebo pak když se Matky sesedly v kuchyni na dopolední kafčo. Sedávaly tam v kruhu kuchyňskejch výparů jako čtyři bláznivý jezinky, namáčely si zázvorový sušenky do neska, až se z toho celý rozhicovaly a jedna za druhou pak vyrukovala s něčím jako: Hele, slyšely ste vo tom-a-tom, ať je mu země lehká, sotva třicet mu chudákovi bylo!?

Válely to přepychově. Dokázaly se navzájem děsit k smrti, v duchu se přitom spokojeně šklebily, ale navenek byly děsně smutný. Příjemně se tak povyrážely mezi praním a žehlením, než postavěj vodu na brambory a začnou připravovat zeleninu a klo15

básy, aby měly hotový jídlo pro Otce, který už jsou na cestě z práce s novinama pod paží a s unaveným výrazem ve tváři.

To se ví, že když k nim z pokoje od telky zamířil někdo z nás, tak hned ztichly. Srazily hlavy dohromady a začaly mluvit se zavřenou pusou, nebo ve všelijakejch tajnejch šifrách. Když jsme ale zůstali sedět vedle v pokoji na zemi, dveře jsme nechali pootevřený a telku napotichu, tak se nám většinou podařilo pochytit aspoň to nejdůležitější.

Například o Kentu Fosterovi, kterej ve dvaceti umřel na rakovinu kůže, ať je mu země lehká. Kent byl úplně posedlej opalováním. Rok co rok trávil celý léto nataženej vzadu za hřištěm na asfaltu, v hnědejch plavkách značky Speedo, naplácanej slunečnicovým olejem jako ocucanej čokoládovej bombón.

Holt anglická krev! komentovaly to Matky.

Už i to jméno!

To máš pravdu, Maisie.

A pak jednou v létě Kent prostě zmizel. Nikdo nevěděl kam.

Nikdo, ovšem kromě Matek.

Hele ale, slyšely ste vo Kentu Fosterovi? Né? No, on si vám chudák jednou v tělocvičně všimnul, že má na stehně takovou malou černou pihu, a za dva měsíce už byl na prkně. Rakovina, prožranej tím krznaskrz! Sotva dvacet roků mu chudákovi bylo, ať je mu země lehká.

Rakovina, smrt, sotva dvacet roků! To je pro ně rajská hudba, jako výstřel startovací pistole pro závodní koně. A tak už teď netrpělivě přešlapujou, připravený na startu s těma svejma hrůzostrašnejma historkama, škubaj udidlem a vyrážej!

Garyho máma si myslí, že tohle přetrumfne s rukama v kapsách.

Mozzova máma zoufale loví v paměti, žmoulá krabičku s cigárama a snaží se rozvzpomenout na tu nedávnou tragédii, o který slyšela od švagra ve Finglasu.

A Maisie O’Mallyová, scvrklá sedmdesátnice z čísla 43, teď začíná fixlovat a říká: Slyšely ste vo tom tom, jaksemenuje, co spadnul do řeky?

Ale Garyho máma, na kterou je vždycky spoleh, ji naštěstí utne. To nic není proti Neilovi Codymu! prohlásí.

16

Neil Cody je kluk z Mount Merrionu, sotva patnáct mu je.

Takovej trochu šprt, co si libuje v tom, že denně čte tátový noviny.

Tak jednou takhle v neděli ráno ještě v pyžamu seběhne do kuchyně, sbalí ty čerstvý noviny ze stolu a celej natěšenej si je nese k sobě nahoru do pokoje, že si pěkně počte. Uběhne půlhodina, nahoře ticho. Hodina. Ani hlásku.

Představte si to! říká Garyho máma, nahoře ticho tichoucí, tak co byste si myslely? Že vám tam chlapeček zlatej asi usnul nad novinama, ne?

No, tři hodiny ani muk, tak holt jeho máma vyběhne nahoru, zaklepá mu na dveře, vejde do pokoje. A tam vám leží Neil, ale dočista mrtvej. Nataženej na posteli a z nosních dírek se mu řine krev až dolů na ty kreslený vtipy na zadní stránce. Dostal krvácení do mozku a umřel. Takhle zničehožnic!

Všechny Matky se křižujou a mumlaj si něco o svatým Antoníčkovi, o Ježíši a apoštolech. Garyho máma je se sebou náramně spokojená a všichni si myslej, že to dneska jasně vyhrála, když vtom si Mozzova máma zapálí playersku a pateticky prohlásí: A vo chudince June Shilawehový ste už asi všechny slyšely, co?

Garyho máma ztuhne a hned je jí jasný, že ji teď někdo přetrumfne, tak jen vztekle zavrtí hlavou.

Mozzova máma si tak pro sebe zasmušile přikyvuje, jako by váhala, jestli má vůbec pokračovat.

Moje máma ji pobízí, ať už je přestane trápit a prosmilování to honem vyklopí!

Tak ty Shilawehovi, začne Mozzova máma, oni jsou africká rodina, všichni černý jak bota, a přistěhovali se do Vilovky.

Do Vilovky! vykřiknou Matky jedním hlasem a každá zaúpí hrůzou při pomyšlení na dlouhou řadu na sebe namačkanejch mrňavejch krabic se vznešeným názvem The Villas. Jsou zastrčený daleko vzadu za všema rodinnejma domkama se zahrádkou v naší ulici, která se jmenuje The Rise a říká se jí Vršek. Do horoucích pekel nebo do Vilovky! Hůř si už snad vybrat nemohli, chudáci nešťastný. Dyť to musí bejt horší než ty jejich zatracený pralesy či odkuď to vylezli.

17

Tomu se všechny Matky zasmějou, ale každá si přitom drží ruku před pusou.

Tak tyhle Shilawehovi se pomalu zabydlujou ve svým novým životě ve Vilovce. Pěkně zdravěj všechny sousedy, říkaj dobrý den i takovejm, co jim odseknou Vodprejskni negře přímo do ksichtu.

Svou jedinou dceru June posílaj do místní dívčí katolický školy Panny Marie Bohorodičky, známý jen jako Bohorodička. Tam taky choděj moje sestry a chodila tam i Helena Macdowellová, než přišla o obličej. Pan Shilaweh dostane práci u Ryanů na poště, kde třídí obálky. Teď už jim chybí jen jedna věc, a to je jízdní kolo! Malá June Shilawehová kolo nikdy neměla, ale teď, když už je z pralesa venku a žije ve svobodným světě, tak po něm touží.

To se ví, skočí jí do řeči Maisie. K čemu by vám bylo kolo v pralese? Akorát by vám ho tam ukradly vopice!

Matky se znovu hihňaj do dlaní.

No a tak ta malá June Shilawehová dostane kolo, který jí tatínek koupil za všechny peníze, co si našetřil z práce na poště. Má ho sotva tejden, když na něm šlape do kopce po Clannard Road a předjíždí ji tirák. Zamotá se, ztratí rovnováhu a spadne mu rovnou pod zadní kola. Na místě mrtvá, rozmačkaná.

Všechny Matky tiše vzdychaj a nemůžou se teď jedna druhý ani podívat do očí.

A víte, co je na tom nejhorší? pokračuje Mozzova máma, aby z tý historky vyždímala co nejvíc. Johnno Mac, co pracuje v Manganovým kadeřnictví, před kterým se to právě stalo, tak ten říkal, že to musel po tom náklaďáku pak uklízet. Povídal, že z hlavičky malý June vůbec nic nezbylo, přísahám Bohu, že pod váhou toho náklaďáku praskla jako balónek. Saniťáci odtáhli jen bezhlavou mrtvolu a chudáci Shilawehovi mohli totožnost svojí dcery potvrdit akorát podle řídítek, který měla ještě furt vražený do vnitřností, když tam dorazili.

Mozzova máma to přepískla. Moje máma vyskočí ze židle, opře se o dřez a prohlásí, že dneska dělá k večeři kapustičky a víte přece, jak dlouho to trvá, děsná piplačka, s tím loupáním. Garyho máma se nabídne, že dovede Maisii domů, i když je to jen o čtyři domy od nás. Mozzový mámě to dojde a zvedne se k odchodu.

18