1. Annávádí
Z astavme to , tu chvíli, kdy policista Rybí rty uviděl Abdula na policejní stanici. Pustíme to nazpátek a uvi díme Abdula běžet pozpátku, pryč od policejní stanice a letiště, směrem k domovu. Vidíme plameny olizující zmrzačenou ženu v tunice s růžovými květy, která se na podlaze scvrkává v pouhou krabičku od zápalek. Vidíme Fátimu o pár minut dřív, tančící na berlích na pronikavou hudbu milostné písničky, její jemné rysy bez jediné újmy. Přetáčíme dál, o sedm měsíců nazpět, a zastavíme na obyčejném dni v lednu 2008. Bylo to stejně naděje plné období jako v předešlých letech, kdy se objevil maličký slum v největším městě země, kde žije jedna třetina všech chudých planety. Svítání přišlo s větrem, jak se to v lednu často stává, v měsíci koťat uvízlých na stromech a nachlazení. Pro tože v jejich domě nebylo dost místa na to, aby si všichni členové lehli, spával Abdul na písčitém maidánu, který mu celé roky sloužil jako postel. Jeho matka opatrně překročila jednoho z jeho mladších bratrů a pak dal šího, až se shýbla k Abdulovu uchu. „Vstávej, blázne!“ pronesla vesele. „Myslíš, že tvoje práce spí?“
28 Katherine B o o
Pověrčivá Zehrunnisa si všimla, že některé nejvýnos nější dny rodiny přicházejí poté, co svého nejstaršího syna zasypala nadávkami. Lednové příjmy byly klíčové pro nejnovější plány Husajnových na únik z Annávádí, a tak se rozhodla udělat z nadávek rutinu. Abdul vstal jen s minimem kňourání, protože jediné kňourání, které jeho matka tolerovala, bylo to její. Kro mě toho v těchto poklidných hodinách svítání Annávádí nenáviděl ze všeho nejmíň. Bledé slunce propůjčova lo splaškovému jezeru třpytivě stříbrné odrazy a nad hukotem letadel byl pořád ještě slyšet křik papouš ků z opačné strany jezera. Před vedlejšími chatrčemi, z nichž řadu držela pohromadě lepicí páska a provazy, si někteří sousedé diskrétně osvěžovali těla mokrými hadry. Děti se školními vázankami vlekly vědra vody od kohoutku veřejného vodovodu. Lenivá fronta se táhla před oranžovým betonovým blokem veřejných toalet. Dokonce i kozy měly oči těžké spánkem. Byly to důvěr né a rodinné chvíle před tím, než se obrovský provoz nepatrné díry na trhu dá zase do chodu. Jeden za druhým odcházeli stavební dělníci na pře cpanou křižovatku, kde si předáci vybírali dělníky na daný den. Dívky navlékaly afrikány do girland, aby je později prodávaly na silnici od letiště. Starší ženy seší valy obdélníky bavlny na růžové a modré pokrývky pro společnost, která platila za kus. V malé, příšerně hor ké továrně na plastové odlitky spouštěli do pasu nazí muži stroje, které změní barevné korálky v ozdoby, jež se pak zavěsí na zpětná zrcátka – usmívající se kachnič ky a růžové kočky s náhrdelníky kolem krku, o kterých ani nedokážou uvěřit, že by si je kdokoli kdekoli koupil. A Abdul schoulený na maidánu začínal třídit dvoutý denní zásobu nakoupeného smetí; špinavá košile mu odstávala nad kostnatými zády. Jeho obecný přístup k sousedům byl takovýto: „Čím líp vás znám, tím víc vás nemám rád a tím víc vy nemá
A n n á v á d í 29
te rádi mě. Takže se všichni budeme držet svého.“ Ale když byl tak ponořen do práce jako toho rána, doká zal si představit, jak jeho přátelé Annávádíané pracují družně po jeho boku. A nnávádí leželo a si dvě stě metrů od Sahar Airport Road, pásu, kde se střetávala nová a stará In die a kde se ta nová opožďovala. Řidiči v SUV zuřivě troubili na poslíčky na kolech odrážející se od obcho dů s drůbeží ve slumech – každý z nich vezl koš s třemi sty vejci. Samo Annávádí nepředstavovalo v kontextu bombajských slumů nic výjimečného. Každý domek stál nakřivo, takže ty méně křivé vypadaly jako rovné. Splašky a nemoci vypadaly jako normální součást života. Slum založila v roce 1991 skupinka dělníků dove zených z jihoindického státu Tamilnád, aby opravovali ranvej na mezinárodním letišti. Když skončili s prací, rozhodli se zůstat poblíž letiště a jeho lákavých staveb ních příležitostí. V oblasti s minimem nezabraného pro storu se podmáčený kousek půdy plný hadů jen kousek od mezinárodního letiště zdál tím nejméně špatným místem k životu. Jiní chudáci to místo považovali za příliš mokré k obývání, ale Tamilové se pustili do práce, vysekali křoví obývané hady, vykopali hlínu na sušších místech a zadusali ji do bláta. Po měsíci se jejich bambusové tyče přestaly kácet, když je zabodli do hlíny. Natáhli nad tyče prázdné pytle od cementu a měli přístřešek. Obyvatelé sousedních slumů jim dodali jméno: Annávádí – země anna, váženého tamilského označení starších bratrů. Pro jiné tamilské migranty to už tak vážený termín ne byl. Ale ostatní chudí obyvatelé považovali Tamily za hodné lidi, kteří si vybojovali pevnou půdu z bažiny, a jejich dřina jim získala určitou úctu. O sedmnáct let později nebyl téměř nikdo v tomto slumu podle ofici
30 Katherine B o o
álních indických měřítek považován za chudého. An návádíané spíš patřili mezi přibližně sto milionů Indů osvobozených od chudoby od roku 1991, kdy – zhru ba ve stejnou dobu, kdy vznikal malý slum – ústřední vláda přijala ekonomickou liberalizaci. Annávádíané se tak stali součástí nejúžasnějšího příběhu o úspěchu v historii moderního tržního kapitalismu, příběhu, kte rý se dosud odehrával. Pouze asi šest ze tří tisíc obyvatel slumu mělo trvalé zaměstnání (zbytek, stejně jako osmdesát pět procent indických dělníků, byl součástí neformální, neorgani zované ekonomiky). Pravda, někteří obyvatelé slumu chytali krysy a žáby a pekli si je k večeři. Několik jich jedlo hrubou trávu z břehů splaškového jezera. A tito jedinci – ty zoufalé duše – tak prokazovali nedocenitel nou službu svým sousedům. Dodávali těm obyvatelům slumu, kteří nepekli krysy a nejedli trávu, jako byl třeba Abdul, pocit posunu nahoru. Letiště a hotely chrlily odpadky v zimě, vrcholném období pro turistiku, obchodní cesty a svatby, jejichž neomezený růst v roce 2008 odrážel rekordně vysoko se držící akciový trh. A co bylo ještě lepší pro Abdula, čínská stavební horečka před letní olympiádou v Pekin gu celosvětově zvýšila ceny železného šrotu. Byly to krásné časy pro bombajského obchodníka s odpadem, i když to nebyl termín, který by někdo použil pro Ab dula. Někteří o něm prostě mluvili jako o odpadkáři – a ať si tak klidně mluví dál. Toho rána – zatímco ze své hromady vybral šroubky a vruty – se snažil zároveň sledovat annávádíské kozy, které milovaly pach usazenin v jeho lahvích a chuť le pidla pod etiketami. Abdulovi obvykle nevadilo, když šmejdily kolem, ale v poslední době trpěly řidší stoli cí – hrůza. Kozy patřily muslimovi, který ze své chatrče zřídil bordel a své děvky považoval za bandu simulantek. Ve
A n n á v á d í 31
snaze o zpestření podnikání také choval zvířata, která prodával jako obětiny pro Íd, svátek označující konec ramadánu. Kozy se ale ukázaly stejně problematické jako holky. Dvanáct z dvaadvacetičlenného stáda po chcípalo a ty, které vydržely, trpěly střevními obtížemi. Majitel bordelu to přičítal černé magii ze strany Tami lů, kteří vedli místní nálevnu. Ostatní měli podezření na zdroj vody, tedy splaškové jezero. Pozdě v noci dělníci, kteří pracovali na modernizaci letiště, házeli do jezera nepotřebný odpad. Annávádía né tam také odhazovali kdeco – v poslední době třeba rozkládající se mršiny dvanácti koz. Ať v té kaši bylo cokoli, prasata a psi, kteří spávali na mělčině, se vyno řovali s břichy obarvenými na modro. Někteří tvorové ale v jezeře přežívali, a nebyli to jen malaričtí moskyti. Jak dopoledne pokračovalo, probrodil se vodou rybář – jednou rukou odstrkoval krabičky od cigaret a modré plastové pytle, druhou projížděl hladinu sítí. Úlovek odnese na trh na Marólu, kde ho rozemelou na rybí tuk, zdravý výrobek, jehož poptávka stoupala s tím, jak byl na Západě stále více ceněn. Abdul se narovnal, aby vytřásl křeč z lýtka, a při tom překvapeně zjistil, že nebe je hnědé jako bláto – slunce oparem znečištění signalizovalo přicházející odpoled ne. Jeho malé sestřičky si hrály s dcerkami Jednonohé na improvizovaném kolečkovém křesle – popraskaném plastovém zahradním křesílku, které mělo na bocích připevněná rezavá kola od bicyklu. Mírčí – už doma ze školy – se rozvaloval ve dveřích chatrče, zavřenou učebnici matematiky na klíně. Mírčí netrpělivě čekal na svého nejlepšího přítele Ráhula, hindského chlapce, který bydlel o pár chatrčí dál a stal se annávádískou celebritou. Tento měsíc udě lal Ráhul to, o čem Mírčí snil – prolomil bariéru mezi slumem a světem bohatých. Ráhulově matce Áše – uči telce mateřské školy se záhadnými konexemi na místní
32 Katherine B o o
politiky a policii – se podařilo zajistit mu několik večerů práce v hotelu Intercontinental, stojícím za splaškovým jezerem. Ráhul – deváťák s velkým kulatým obličejem a několika chybějícími zuby – viděl na vlastní oči oká zalost horního města. A tady už šel, na sobě komplet koupený z výnosu toho zásahu štěstěny: cargo kraťasy, které mu visely nízko na bocích, lesklá oválná spona pásku slibné recyk lační váhy a černá pletená čepice stažená do očí. „Hip hopovej styl,“ pojmenoval to Ráhul. Na předešlý den připadlo šedesáté výročí zavraždění Mahátmá Gándhí ho, celostátní svátek, i když elitní Indové kdysi pova žovali pořádání okázalých večírků za projev špatného vkusu. Ale v Intercontinentalu, kde Ráhul pracoval, se pořádala ohromná akce a chlapec věděl, že Mírčí oce ní podrobnosti. „Mírčí, tobě nemůžu lhát,“ začal Ráhul a zazubil se. „Na mojí straně sálu bylo pět set žen jen v polovině šatů – jako by si zapomněly před odchodem z domu voblíct jejich horní kus!“ „Auuu, kde jsem byl já?“ zaúpěl Mírčí. „Tak povídej. Někdo slavnej?“ „Všichni byli slavný! Bollywoodskej večírek. Některý hvězdy byly ve vipáckým prostoru, ten byl vohraniče nej provazem, ale John Abraham vyšel ven a byl skoro tam co já. Měl na sobě ten tlustej modrej kabát a kouřil cígo přímo přede mnou. A Bipaša tam taky měla bejt, ale nejsem si jistej, jestli to byla vona, nebo nějaká jiná holka, protože když tě manažer přistihne, jak vejráš na hosty, vyrazí tě a sebere ti celej plat – tohle nám vopa kovali snad dvacetkrát, než celá ta party začala, jako bysme byli slabomyslný. Musíš se soustředit na stoly a na koberec. Jak uvidíš špinavej talíř nebo ubrousek, musíš ho popadnout a vodnýst dozadu do popelnice. Jo, ta místnost vypadala nádherně. Nejdřív jsme tam položili tlustej bílej koberec – když jsi na něj šlápnul,
A n n á v á d í 33
hned ses do něj zabořil. Pak zapálili bílý svíčky a zhas li, takže to bylo jak na disku, a na jeden stůl šéfkuchař připravil dva vobrovský delfíny udělaný z vochucenýho ledu. Jeden delfín měl místo vočí třešně…“ „Zmetku, zapomeň na ryby, povídej vo holkách,“ protestoval Mírčí. „Určitě chtěly, aby ses díval, když se tak voblíkly.“ „Vážně, nesmíš se dívat. Dokonce ani na záchody bohatejch. Bezpečnostní služba tě vyrazí. Hajzly pro zaměstnance jsou ale taky moc pěkný. Můžeš si vy brat mezi indickým a americkým stylem.“ Ráhul, kte rý v sobě měl ducha vlastenectví, chodil na indický zá chod – otvor v podlaze. Před chatrčí Husajnových se shromáždili i další chlapci. Annávádíané si rádi vyprávěli o hotelích a zvrá cenostech, které se odehrávají uvnitř. Jeden drogami zpitomělý sběrač křičel na hotely: „Já vím, že se mě pokoušíš zabít, ty zmrvenej Hyatte!“ Ale Ráhulovo lí čení mělo mimořádnou hodnotu, protože to, co říkal, nebyly lži, nebo aspoň ne víc než jedna věta ze dvace ti. A to z něj společně s jeho veselým založením děla lo kluka, kterému ostatní chlapci jeho privilegia ne zazlívali. Ráhul otevřeně přiznával, že ve srovnání se stálými zaměstnanci Intercontinentalu není nic. Hodně číšníků mělo středoškolské vzdělání, byli vysocí, měli světlou pleť a vlastnili mobily tak lesklé, že si před nimi mohli upravovat vlasy. Někteří z nich se posmívali Ráhulovu dlouhému modře nalakovanému nehtu na palci, po važovanému v Annávádí za vysoký pánský styl. Když si nehet ustřihl, smáli se mu kvůli tomu, jak mluví. Uctivý annávádíský termín pro boháče, sa’ab, nebyl v boha tých městských čtvrtích vhodný, oznámil kamarádům. „Číšníci říkaj, že tak vypadáš, jako když patříš někam do déčkový třídy – jako nějakej grázl, tapori,“ vykládal. „Správný slovo je sir.“
34 Katherine B o o
„Sirrrrrr,“ opakoval někdo, zdůrazňoval „r“ a pak to se smíchem začali říkat všichni. Chlapci stáli těsně vedle sebe, i když na maidánu byla spousta místa. Pro lidi, kteří spali v těsných prosto rách, kdy měli nohy strčené skoro do úst někoho jiného a někdo jiný měl zase strčené nohy v jejich ústech, byl pocit mačkání se s ostatními zvykem. Abdul kolem nich prošel, vyklopil na maidán plnou náruč potrhaných papírových visaček z kufrů a shrabával dohromady ty, které rozfoukával vítr. Ostatní chlapci si ho nevšímali. Abdul moc nemluvil, a když ano, bylo to, jako by trávil týdny osamoceným mudrováním nad nějakými mali chernostmi. Možná by měl jednoho či dva kamarády, kdyby věděl, jak vyprávět dobrý příběh. Jednou na tom nedostatku pracoval a předložil pak historku o tom, jak on sám byl uvnitř Intercontinenta lu – jak se tam natáčel bollywoodský film s názvem Vítej a jak viděl Katrinu Kaifovou oblečenou celou v bílém. Byla to chabá fikce. Ráhul ji okamžitě prokouknul. Ale tohle Ráhulovo líčení napomůže k tomu, aby byl Abdul pro budoucí lži lépe informovaný. Nepálec se Ráhula zeptal na ženy v hotelech. Škvíra mi v plotu kolem hotelů viděl, jak některé z nich kou ří – „ne jednu cigaretu, ale spoustu“ –, zatímco čekají, až jejich řidiči dojedou ke vchodu. „Z jaký vesnice tyhle ženy pocházej?“ „Poslouchej, ty idiote,“ pronesl Ráhul procítěně. „Bílý lidi pocházej z nejrůznějších zemí. Jsi vážně bu ran, jestli neznáš ani takovou základní věc.“ „Z jakejch zemí? Z Ameriky?“ To Ráhul nevěděl. „Ale v hotelech je i spousta Indů, za to ti ručím.“ Indů, kteří byli „zdravě stavění“ – byli vysocí a tlustí, ne tak zakrslí jako Nepálec a spousta dalších zdejších dětí. Ráhulova první práce byl silvestrovský večírek v In tercontinentalu. Oslavy Nového roku v luxusních bom
A n n á v á d í 35
bajských hotelech byly vyhlášené a sběrači odpadků se do Annávádí často vraceli s vyhozenými brožurami. Oslavte rok 2008 ve vysokém stylu v hotelu Le Royal Meridien! Projděte se po ulicích Paříže plných umění, hudby a jídla. Oslní vás živá vystoupení. Zamluvte si lodní lístek a Bon Voyage! Dvanáct tisíc rupií pro páry, se šampaňským. Reklamy byly vytištěné na lesklém papíře, za který recyklátoři platili dvě rupie nebo čtyři americké centy za kilo. Novoroční rituály boháčů však na Ráhula neudělaly velký dojem. „Pitomosti,“ usoudil. „Jenom pijou a tan cujou a postávaj tam a chovaj se jak pomatený; to samý dělaj lidi každej večer tady.“ „Lidi z hotelů jsou divný, když pijou,“ vykládal ka marádům. „Včera v noci, když končil večírek, tam byl taky jeden hrdina; vypadal dobře – pruhovanej vob lek, drahá látka… Byl vožralej, nalitej jak kára, a začal si cpát chleba do kapes kalhot a saka. Pak si nastrkal další rohlíky rovnou do kalhot! Rohlíky mu padaly na podlahu a von lez pod stůl, aby je posbíral. Jeden číšník říkal, že ten chlap nejspíš dřív hladověl – že ho whisky vrátila někam dál do paměti. Až já budu tak bohatej, že budu bydlet ve velkým hotelu, nikdy se nebudu chovat jako takovej lúzr.“ Mírčí se zasmál a položil otázku, kterou si v Bombaji roku 2008 kladli mnozí: „A co hodláš dělat, sirrrr, aby ses moh nechat vobskakovat v takovým hotelu?“ Ale Ráhul se už tlačil pryč, jeho pozornost odvedl zelený plastový drak, který uvízl vysoko na fíkovníku u vstupu do Annávádí. Vypadalo to, že je polámaný, ale odhadoval, že kdyby kostru narovnal, mohl by ho prodat za dobré dvě rupie. Jen toho draka musí získat, než to napadne i někoho jiného. Ráhul se tuhle podnikavost naučil od své matky. Áša byla žena, která Abdulovy rodiče trochu děsila. Byla oddanou stoupenkyní politické strany Šiv séná, Šivovy armády, kterou řídil hinduista narozený v Maháráštře,
36 Katherine B o o
domovském státě Bombaje. Jak se obyvatelstvo Velké Bombaje blížilo dvaceti milionům, byl boj o práci a by dlení stále zuřivější a Šiv séná vinila přistěhovalce z ji ných států, že ubírají příležitosti, které právem náleží rodákům (zakladatel strany, osmdesátník Bal Thacke ray, choval náklonnost k Hitlerovu programu etnických čistek). V současné době podněcovala Šiv séná k vyčiš tění Bombaje od přistěhovalců z chudých severních států Indie. Nevraživost strany vůči muslimské menšině měla delší a agresivnější trvání. Tak byla Abdulova ro dina – muslimové s kořeny v severním státě Uttarpra déš – dvojnásob pochybná. Přátelství Mírčího a Ráhula však přesahovalo etnické i náboženské rozpory. Mírčí občas zvedl pěst a vykřikl pozdrav příznivců Šiv séná „Džai Maháráštra!“, jen aby Ráhula rozesmál. Tihle dva deváťáci se už dokonce za čínali podobat jeden druhému, protože se rozhodli ne chat si narůst ofiny do zplihlých patek, které si sčesávali z očí jako jejich filmový hrdina Adžaj Dévgan. Abdul jim záviděl jejich blízkost. Měl jediného kama ráda – pokud to nebylo příliš silné slovo –, patnáctileté ho bezdomovce Kalúa, který vykrádal recyklační kontej nery na pozemcích letiště. Jenže Kalú pracoval v noci, když Abdul spal, takže toho spolu moc nenapovídali. Ze všech nejraději měl Abdul svého dvouletého bra tříčka Lallúa a to mu začínalo dělat starosti. Když po slouchal bollywoodské milostné písně, mohl dojít jedině k závěru, že jeho srdce je příliš malé. Nikdy přehnaně netoužil po nějaké dívce, a i když si byl jistý, že miluje svou matku, ten cit se z něj neřinul v přívalech. Ale slzy mu stoupaly do očí, když se jen podíval na Lallúa, který byl stejně nebojácný, jako byl Abdul lekavý. Všechny ty nateklé kousance od krys na jeho tvářích a v zátylku… Co mohl dělat? Když byla kůlna moc plná, jak se to stávalo za záplavových měsíců, jako byl tento, vršily se odpadky i v jejich chatrči a s nimi přicházely krysy.