1. Annávádí
Z astavme to , tu chvíli, kdy policista Rybí rty uviděl Abdula na policejní stanici. Pustíme to nazpátek a uvi díme Abdula běžet pozpátku, pryč od policejní stanice a letiště, směrem k domovu. Vidíme plameny olizující zmrzačenou ženu v tunice s růžovými květy, která se na podlaze scvrkává v pouhou krabičku od zápalek. Vidíme Fátimu o pár minut dřív, tančící na berlích na pronikavou hudbu milostné písničky, její jemné rysy bez jediné újmy. Přetáčíme dál, o sedm měsíců nazpět, a zastavíme na obyčejném dni v lednu 2008. Bylo to stejně naděje plné období jako v předešlých letech, kdy se objevil maličký slum v největším městě země, kde žije jedna třetina všech chudých planety. Svítání přišlo s větrem, jak se to v lednu často stává, v měsíci koťat uvízlých na stromech a nachlazení. Pro tože v jejich domě nebylo dost místa na to, aby si všichni členové lehli, spával Abdul na písčitém maidánu, který mu celé roky sloužil jako postel. Jeho matka opatrně překročila jednoho z jeho mladších bratrů a pak dal šího, až se shýbla k Abdulovu uchu. „Vstávej, blázne!“ pronesla vesele. „Myslíš, že tvoje práce spí?“