(1)
L
ežela jsem mrtvá na hřbitově. Od chvíle, kdy pozůstalí dali svá smutná poslední sbohem, už líně uplynula hodina. V poledne, přesně v době, kdy bychom jinak zasedali k obědu, vyšlo z Jeleního mlází procesí: moji rakev z naleštěného růžového dřeva zvolna vynesli ze salonu a dolů po kamenných schodech na příjezdovou cestu a bolestně snadno ji vsunuli do otevřených dveří čekajícího pohřebního vozu, přičemž pod ní rozdrtili kytičku polního kvítí, kterou tam vložil někdo z truchlících vesničanů. Pak následovala dlouhá jízda kaštanovou alejí k Mulfordské bráně a vzepjatí gryfové, kteří ji zdobili, se odvrátili, když jsme je míjeli, ačkoli těžko říct, zda ze žalu, nebo z lhostejnosti. Dogger, otcův oddaný tajemník a děvče pro všechno, kráčel vyrovnaným krokem vedle pomalého pohřebního vozu, hlavu svěšenou a ruku zlehka položenou na jeho střeše, jako by chtěl mé bezduché tělo ochránit před něčím, co viděl pouze on. U brány ho jeden z němých funebráků konečně přesvědčil, pomocí gest, aby nastoupil do najatého automobilu. A tak mě přivezli do vsi Bishop’s Lacey poté, co se mnou smutně projeli stejnými zelenými uličkami mezi zaprášenými živými ploty, kudy jsem dennodenně svištěla na kole, dokud jsem byla naživu. Na svažitém hřbitově u svatého Tancreda mě jemně vytáhli z pohřebního vozu a hlemýždím tempem mě přepravili vzhů11