Leopold I. (1658–1705)
Před Leopoldem I. stál možná nejtěžší úkol, neboť musel po většinu svého panování vést těžké boje na dvou frontách. Přitom to byl mírumilovný člověk, jenž chápal svůj úřad jako povinnost danou Bohem a snažil se ji zodpovědně plnit.1 Erich Zöllner/Therese Schüsselová
Jen druhá volba Leopold nebyl prvorozeným synem Ferdinanda III. a měl jen malé vyhlídky na to, že se jednoho dne stane císařem. Proto je na místě alespoň stručně nastínit, jak k tomu došlo. Už vzhledem k tomu, že historikové věnují osobě Ferdinanda III. méně pozornosti než ostatním habsburským panovníkům. Ferdinand III. (1608–1657) byl vysoký štíhlý muž, měl černé vlasy a tmavé oči. Kromě toho charakterizovala jeho vzhled bledá pleť a výrazné rysy tváře. Ani on nebyl prvorozený a na trůn usedl teprve poté, co jeho dva starší bratři, Karel a Jan Karel, předčasně zemřeli. Podobně jako oni nedisponoval ani Ferdinand příliš zdatnou tělesnou konstitucí, tento nedostatek ale později kompenzoval pravidelným sportovním cvičením. V mládí obdržel vynikající vzdělání a ovládal několik jazyků – mimo jiné latinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu a maďarštinu. Otec ho velmi brzy zapojil do účasti na vládnutí, v roce 1625 ho dal korunovat uherským a o dva roky později českým králem. Nakonec, 30. prosince 1636, necelý rok před otcovou smrtí, se podařilo prosadit Ferdinandovu volbu za římského krále, tedy budoucího císaře Svaté říše římské národa německého. Ještě předtím, v roce 1634, byl jmenován nejvyšším velitelem císařské armády a během třicetileté války si dobytím Řezna a vítězstvím v bitvě u Nördlingenu (1634) zajistil vojenskou slávu. Po smrti svého otce Ferdinanda II. (v únoru 1637) nastoupil na trůn coby Ferdinand III. Jako většina Habsburků byl i on velmi muzikální, přičemž u něho lze – vzhledem k řadě kompozic, které zanechal – hovořit o nadprůměrném talentu. Za všeho nejvíc miloval operu. Kromě
11