Issuu on Google+

Objevovaly se náznaky, ale bylo spíš otázkou štěstí než důvtipu, že si je Erika Schwartzová dokázala poskládat včas. Například vojenská kontrarozvědka MAD ji klidně mohla vynechat ze seznamu příjemců své zprávy ze 17. dubna o abnormalitách souvisejících se státy Evropské unie. Na rozdělovníku se nakonec objevila jen proto, že vojenská kontrarozvědka potřebovala na oplátku získat možnost využít její zdroj v Íránu. Když zpráva dorazila, bylo možné přehlédnout položku 53 z Budapešti. Erika ji ve skutečnosti opravdu přehlédla a musel ji na ni upozornit její asistent Oskar Leintz. Vešel do její nové kanceláře s velkými okny ve druhém patře centrály německé zahraniční tajné služby BND v Pullachu a plácal si složenou zprávou o dlaň. „Viděla jste tu zprávu z Budapešti?“ Seděla za stolem, před sebou měla – pro ni nezvykle – misku salátu a dívala se oknem na stromy, přes které viděla v dálce bouřkové mraky. Od svého povýšení přede dvěma týdny si stále ještě nepřivykla na to, že vidí oknem ven, protože její minulá kancelář se nacházela v přízemí, a ano, ani na pohledy lidí, kteří vešli dovnitř a zachvěli se, protože zapomněli, že tahle obézní a nepříjemná ženská sedí za stolem Teddyho Wartmüllera. Pokud šlo o chudáka Teddyho, byl ve vězení. „Samozřejmě jsem tu zprávu z Budapešti viděla,“ odsekla. „Kterou?“ 9


„Toho salátu jste se ani nedotkla.“ „Kterou zprávu z Budapešti, Oskare?“ „O Henrym Grayovi.“ Samozřejmě četla položku 53, ale jméno jí nic neřeklo, protože se s ním setkala jen jednou před mnoha měsíci v jiné zprávě od stejného zdroje, od novináře jménem Johann Thüringer. Když ji teQ Oskar upozornil, vzpomněla si. Otevřela svůj výtisk zprávy vojenské kontrarozvědky. 53. JT v Budapešti: V noci na 15. dubna zmizel Henry Gray (americký novinář – viz hlášení ZNBw 8/2007 a 12/2007). Jeho údajná milenka Zuza Pappová (MaQarka) trvá na tom, že se stal obětí únosu. Podezírá buQ USA, nebo Čínu. Pod tlakem však odmítá prozradit podrobnosti. „Gray je spojovaný s Milem Weaverem,“ připomněl jí Oskar a uhladil si knírek. „Jen okrajově,“ prohlásila. Pak si všimla, že na zprávě zůstala skvrna od salátového dresingu. Na Thüringerova hlášení ze srpna a prosince 2007 si vzpomínala. V srpnu oznámil, že pana Graye někdo shodil z terasy jeho budapešYského bytu a že je v kómatu. Prosincová zpráva uváděla, že se Gray v nemocnici probral a zmizel. Krátce nato se na něho na místě vyptával sloupkař AP jménem Milo Weaver. Gray se mu dokázal dlouho vyhýbat… až doteQ. Zavolala známému od maQarské bezpečnosti NBH, ale o Grayově odjezdu ze země neexistoval žádný záznam. Nicméně jakási starší žena nahlásila, že oknem z ložnice viděla, jak muže odpovídajícího Grayovu popisu nakládali v bezvědomí (možná omámeného léky) nějací Asijci (snad Číňané?) do kufru BMW na Sas utca, necelých pět minut chůze od Grayova bytu. Ačkoli svědkyně nerozuměla jedinému slovu, poznala, že ti lidé hovořili anglicky. 10


Přes dalšího známého, Adriena Lamberta z francouzské DSGE, se Erika dozvěděla, že v noci, kdy snad mělo dojít k údajnému únosu, nakládali někoho na lehátku zakrytém plexisklem na Terminálu 1 letiště BudapešY-Ferihegy do dvoumotorového soukromého letadla. Stroj byl registrovaný na rumunskou společnost Transexpress SRL, o níž se vědělo, že ji provozuje CIA. Neexistoval seznam cestujících, a ačkoli jako destinace bylo uváděno pražské letiště Ruzyně, neexistoval záznam o tom, že by tam letoun přistál. Pokud šlo o úřady, Henry Gray se prostě vypařil. Tohle drobné mysterium ji znepokojovalo, proto zavolala do Kolína nad Rýnem a požádala vojenskou kontrarozvědku o přímý kontakt s Johannem Thüringerem. Jejich okamžitý souhlas ji šokoval. Za svého působení v přízemí budovy si zvykla na to, že se její požadavky vždy po několika týdnech dočkaly hromadného zamítnutí. Takto rychlé schválení prostě nepatřilo do jejího života. V euforii z náhle nabyté moci si v neděli 20. dubna promluvila na bezpečné lince na budapešYském velvyslanectví s Thüringerem. Podle pokynů od vojenské kontrarozvědky strávil většinu předešlé noci se Zuzou Pappovou, která se po několika drincích a vystrašeném blekotání o tom, jak se nikomu nedá věřit, přece jen rozpovídala. Thüringer přiznal, že mu toho moc neřekla, ale jedno jméno z ní dostal: Rick. Asi už to není žádné tajemství, svěřila se mu Pappová. Už ne. Henry spolupracoval s čínským špionem jménem Rick. Strávil s ním celý měsíc. Ale nakonec… „Co se stalo nakonec?“ zeptala se Erika. „No, nakonec usnula. Pochopil jsem to tak, že CIA po Henrym skutečně kvůli tomuhle čínskému Rickovi šla. Ale když ho celý měsíc nechali na pokoji, proč právě teQ? To Zuza nechápe. Nakonec uvěřila, že ho unesli Číňané. A já také.“ Kvůli letadlu společnosti Transexpress o tom Erika dost 11


pochybovala, ale nehodlala jeho názor opravovat. Částečně proto, že by se tato informace rychle dostala k jiné agentuře, a částečně kvůli Andreji Stanescuovi. Stanescu před třemi týdny odletěl do newyorského Brooklynu zastřelit člověka jménem Milo Weaver odplatou za smrt své patnáctileté dcery Adriany. Pomáhal mu s tím Číňan jménem Rick, přesněji řečeno Xin Zhu, ještě přesněji Sin Ču. Když do sebe jména tak dokonale zapadají, stojí za to si sednout a zamyslet se. Kdyby ji o to někdo požádal, nedokázala by Erika vyjádřit své úvahy slovy, ale Oskarovi řekla, aY sleduje nezvyklé aktivity Američanů v Německu, především pak v oblasti Berlína, kde bydleli Andrej Stanescu a jeho žena. V pondělí ráno dostala e-mail s upozorněním na dva americké cestovní pasy. Gwendolyn Davisová a Hector Graza sice do země v neděli přiletěli každý na jiné letiště, Davisová do Stuttgartu a Graza do Frankfurtu, ale oba se ubytovali v berlínském hotelu Radisson Blu. Ani jí, ani Oskarovi ta jména nic neříkala, jakmile však dorazily i fotografie, ukázal Oskar na černošku s velkýma očima. „Sakra,“ vyjekl. „To je přece Leticia Jonesová.“ Leticia Jonesová byla jedna ze dvou známých Turistů, členů podivného bratrstva uvnitř CIA známého jako Odbor turistiky. Po dlouhá desetiletí tento odbor představoval mýtus o tajné americké organizaci složené z agentů s nadpřirozenými schopnostmi, kteří dokázali přijet a odjet z města beze stopy a za sebou pokaždé zanechat spoušY. Podobné příběhy si špioni vyprávějí před spaním. Zkazky o bubácích. Koncem února však Erika zjistila, že nejde jen o legendu z prostředí tajných služeb. Dozvěděla se to od člověka jménem Milo Weaver v době, kdy ho držela svázaného u sebe ve sklepě. Později vyslala do Spojených států pětičlennou skupinu, jejímž úkolem bylo vše zpovzdálí 12


sledovat. Chtěla vědět, kde má toto oddělení sídlo a kdo do něj patří. Výsledky vypadaly zajímavě. Weaver se v hotelu ve Washingtonu, D. C. sešel se senátorem za Minnesotu Nathanem Irvinem, někým z jeho štábu a Alanem Drummondem, ředitelem Odboru turistiky. Na schůzce se objevili také muž a žena, později identifikovaní jako Zachary Klein a Leticia Jonesová. Dlouhá noc se protáhla až do rána, kdy tito lidé nejdříve odjeli na Reaganovo mezinárodní letiště a následně autem na adresu Západní třicátá první ulice, 101, Manhattan. Tam ve dvaadvacátém patře sídlilo ředitelství Odboru turistiky. Nicméně tento úspěch neměl dlouhého trvání, protože o týden později přijely obrněné stěhovací vozy a mohutní muži s podpažními pouzdry pod dozorem po zuby ozbrojených agentů v civilu postupně vyklidili přinejmenším tři patra budovy, takže ve dvaadvacátém patře zůstali nejspíš jen švábi. Leticia Jonesová byla jedna z proslavených Turistů, stejně jako jím býval také Weaver. TeQ se objevila v Berlíně s mužem, který mohl být dalším z nich. V Berlíně, kde žil moldavský přistěhovalec, po němž CIA šla kvůli tomu, že vystřelil na jednoho z nich. Jakmile se k tomu přidal údajný budapešYský únos člověka, který byl podobně jako Stanescu spojený s Milem Weaverem a Sin Čuem, vznikla situace, kterou nešlo přehlížet. Usilovně se drbala na tváři. Pak se podívala na Oskara, který se usmíval. Z jejích starostí měl druhé Vánoce. „Předpokládám, že už máte natankované auto,“ ověřovala si. „TeQ jste velká šéfka,“ odpověděl, „což znamená, že už nejsem obyčejný poskok. Natankuje ho někdo jiný.“ Cestou si vzpomněla na svůj poslední rozhovor s Andrejem Stanescuem. Když se po střelbě na Weavera vrátil do Německa, poslala Oskara a dva další agenty, aby ho vy13


zvedli na letišti a odvedli do čekajícího vozu. Oskar mu podal telefon a Erika se pokusila vyjádřit co nejpřesněji. „Vím, pane Stanescu, co jste udělal, a nesouhlasím s tím. Kdybych však měla všemu, s čím nesouhlasím, dovolit, aby se mi dostalo pod kůži, nejspíš bych se nedožila ani dvaceti. Z druhé strany Atlantiku nám neustále telefonují. Žádají vaše zatčení a vydání americké spravedlnosti. Nemám v úmyslu vás plísnit. Dokonce bych ani neřekla, že jste idiot, když jste vystřelil na člověka, který – jak už jsem vám vysvětlila – vaši dceru nezabil. To je všechno minulost. Prozatím budu Američany držet stranou tak dlouho, jak to jen bude možné, ale mám jednu jedinou podmínku. Vy, pane Stanescu, nikomu neřeknete, co jste udělal. Nepovíte to své manželce ani svému bratrovi. Nesvěříte se ani svému knězi. Je to čin, který budete muset nést jen a jen vy sám. Kdyby to na vás bylo příliš a dospěl jste k názoru, že už dál nedokážete držet jazyk za zuby, okamžitě mi zavoláte. Protože já jsem jediný člověk na planetě, kterému se s tímhle můžete svěřit. Jestliže tuto podmínku nesplníte, přijde okamžitý trest. Zmizíte a poté se objevíte ve Spojených státech. Váš život bude spočívat v rukách cizinců, kteří neznají soucit a je jim jedno, čím jste musel projít. Vaše žena navíc kromě dcery přijde i o manžela. Oba víme, že tohle by už neunesla.“ Pokud věděla, jejími pokyny se řídil, přesto se tu Američané ukázali. S Oskarem se ubytovali v berlínském Radisson Blu a později večer, když jim jeden z jejich lidí v hale oznámil, že Davisová a Garza zašli na drink do hotelového baru, vyrazili dolů je najít. Erika práci v terénu nenáviděla, ale možnost, že by někdo jiný vzkaz nevyřídil správně, se jí protivila ještě víc. Osobně se tedy posadila ke stolu u stěny a sledovala, jak Oskar se dvěma Sasy, kteří vypadali méně 14


nebezpečně, než ve skutečnosti byli, pozval dvojici z Ameriky na drink. Ti dva projevili velkou chladnokrevnost, když se chovali, jako by to očekávali, o čemž pochybovala. Krátce nato už Leticia Jonesová a muž vystupující pod jménem Hector Garza seděli naproti ní. Leticia si přinesla martini, muž měl ve skleničce něco růžového, ovocného. Erika se jim představila, ale na jejich pravá jména se nezeptala. K čemu by to bylo? Nepřišla sem sbírat informace, ale poskytnout radu. S předstíranou otevřeností naslouchali její pomalé odměřené angličtině, kterou jim vysvětlila, že protože se nacházejí na německé půdě a o jejich misi se už ví, mohou ji bez výčitek svědomí vzdát. „Skutečně se nemusíte obávat výtek od ředitele odboru. Nějaký Alan Drummond, že?“ zeptala se a odpovědí jí byly překvapené pohledy. „Jde o to,“ pokračovala, „že jestli si chcete promluvit s panem Stanescuem, jde to jednoduše zařídit zde. Ale u mě doma musíte dodržovat má pravidla. Určitě ho nemůžete naložit do nějakého malého letadla, jako jste to udělali s Henrym Grayem.“ Nedočkala se žádné reakce, z níž by se dalo poznat, jestli se některý z nich na únosu v Budapešti podílel, ale všimla si, že Hectoru Garzovi trochu ztuhly rysy. Mohla by jim toho říct víc, například že ví o tom, že ráno nechali v soukromé garáži v Zehlendorfu zaparkovanou chladicí dodávku pomalovanou reklamou potravinářského obchodu HIT. Ale proč by to dělala? Jen by vymysleli nový plán, čímž byli Turisté proslavení. Když se usmáli a poděkovali jí za příjemný rozhovor, přičemž dál tvrdili, že nemají ponětí, o čem mluví, nechala je odejít. Eričini lidé umístili na jejich dodávku dva sledovací přístroje a po Berlíně se pohybovalo dvanáct lidí, jejichž jediným úkolem bylo tuto dvojici nespustit z očí. Druhý den, v úterý 22. dubna, dopoledne těchto dvanáct lidí vidělo, jak dvojice zaparkovala svou dodávku před 15


činžákem v Kreuzbergu, kde bydleli Stanescuovi, a sledovala jeho taxík cestou na směnu. V tom však oběma Turistům zabránili dva Eričini muži, kteří do dodávky narazili svými vozy na rohu Gneisenaustrasse a Nostitzstrasse. Jakmile byla tato část hotová, Erika zavolala přímo Stanescuovi a požádala ho, aby za ní přišel do restaurace Altes Zollhaus na břehu Sprévy, kde si s ním chtěla promluvit. Dorazil zmatený, protože byl před chvílí svědkem podivné nehody tří aut, ale dostatečně poddajný. Erika mu nabídla víno a jídlo, ale dočkala se jen zdvořilého odmítnutí jeho lámanou němčinou. Zeptala se ho tedy, jestli si vzpomíná na muže jménem Rick. Andrej na ni překvapeně zíral. „Znám jednoho muže, co se jmenuje Rick.“ „Dobrá. Lidé v té dodávce, která vás sledovala, vědí, že znáte muže, o němž hovoříte jako o Rickovi. Pro ně je to Sin Ču. Velmi je zajímá a jsou přesvědčení, že jim můžete pomoct.“ „Jsou od CIA?“ Přikývla a brady se jí zatřásly. „Ale vy jste na ně zaútočili.“ „Měli nehodu, pane Stanescu.“ Položila buclatou ruku na hranu stolu. „To pro vás není důležité. Prve jsem vám slíbila, že je budu držet zpátky tak dlouho, jak to půjde, a myslím si, že jsem dosáhla hranice svých možností. Nedomnívám se, že mají v úmyslu vás stíhat za to, co jste provedl tomu muži v Brooklynu. Zdá se, že chtějí informace o tom Číňanovi, o vašem Rickovi, který vás podle nich poslal, abyste v Brooklynu střílel.“ Andrej se na židli opřel. „Můžu odpovědět. Na otázky můžu odpovědět.“ „Určitě můžete a jsem si jistá, že to uděláte. Nicméně k tomu dojde mým způsobem, ne jejich.“ „Jaký je jejich způsob?“ 16


Odkašlala si. Číšník se podíval jejich směrem, ale pak mu došlo, že ho nevolá. „Nejspíš by vás přepadli,“ vysvětlovala, „a strčili do své dodávky, kde je postel a spousta drog. Probudil byste se v letadle. Možná by mířilo do Spojených států, možná do Turecka, to nevím. Vyslýchali by vás nejméně týden, pravděpodobně déle.“ „A ten váš způsob?“ Povzdychla si. „Nemám ráda, když cizí vlády unášejí německé občany do zahraničí, především když se toho dopouštějí spřátelené vlády. Vy a já odjedeme do domu za Berlínem, kde strávíme nanejvýš tři dny. Žádné drogy, jen rozhovory. V tom domě dovolím klást otázky jen jedinému Američanovi.“ Za dvě hodiny přišel Oskar s telefonem. „Volají z kanceláře. Mají na lince Gwendolyn Davisovou.“ Leticia Jonesová se dokonalou němčinou zeptala: „Vaše nabídka stále platí?“ Rozhovory trvaly den a půl a odehrávaly se v domě u silnice E51 do Postupimi. Jonesová se vždy objevila brzy ráno se záznamníkem, zatímco Hector Garza zůstával v hotelu nebo se procházel ulicemi s obchody. Dokonce si koupil několik košil. Eriku to překvapilo, protože očekávala, že se Stanescuem bude chtít mluvit právě on. VždyY nemohli vědět, jaký má Andrej vztah k černochům, ani jestli bude ochotný nechat se vyslýchat od ženy. Leticia Jonesová však nebyla dokonalá jen v němčině. Svým příjemným vystupováním a chováním povzbuzovala subjekt výslechu k tomu, aby se neomezoval jen na krátké a stručné odpovědi. Na výsleších bylo fascinující také to, že Andrej Stanescu v přítomnosti čínského špiona strávil pouze hodinu. Co vůbec mohl o Sin Čuovi vědět? Leticia Jonesová to před zahájením výslechu netušila. Věděla jen, že mu někdo z čínského velvyslanectví, o němž Andrej mluvil jako o Liovi, v Brooklynu předal pistoli. Věděla také, že Liovi to přiká17


zal Sin Ču, což znamenalo, že buQ přímo on nebo někdo jiný z čínské zahraniční tajné služby Guoanbu musel být s Andrejem v osobním kontaktu. Jonesová Stanescuovi ukázala řadu fotografií. Na jedné z nich identifikoval Lia jako člověka jménem Sam Kchuo. Po pouhých několika hodinách měli za sebou vše, co se týkalo událostí vedoucích k pokusu o vraždu Mila Weavera. Jonesová se pak soustředila na osobu Sin Čua. Fyzický popis, který začínal nepříjemným slovem „tlustý“, postupně doplňovala o podrobnosti. Malé oči, tupý nos, plné rty, prořídlé vlasy na hlavě a hustší černé nad ušima. Klidné způsoby, jako by ticho dokázalo vymazat ovzduší nerozhodnosti. „Je hodně přesvědčivý,“ prohlásil Andrej. „Jako věc v prostoru. Tvrdý… ne, pevný.“ Andrej věřil, že jejich setkání bylo předurčené osudem. Nesnažil se o ně ani si ho nepřál. Než mu do života vstoupil Rick, byl zahořklý, plný zášti vůči svým zákazníkům a všem lidem na ulicích. Byl to právě Rick, kdo mu nečekaně nabídl spásu. „Věří v řád.“ „Promiňte, nerozumím vám.“ „Řekl, že věří v řád věcí.“ „Věří v řád věcí?“ „Ano. Přesně tak.“ „Kdy to řekl?“ „Když jsem se ho zeptal na jeho náboženství.“ Protože Sin Ču dobře věděl o tom, že je Andrej Stanescu pravoslavný křesYan, stačilo mu citovat z bible. Nikdo nevěděl lépe než Erika, že kterákoli věta této knihy může ospravedlnit v podstatě cokoli. Ču se ani nenamáhal jít příliš do hloubky a spokojil se s jednou z nejcitovanějších: „Když někdo zmrzačí svého bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil: zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak a. se stane jemu.“ 18


0035738