0035724

1. kaPiToLa „Taková drzost,“ zahučela žena středního věku a vytáhla z tašky malý počítač. Tmavě modrá uniforma se jí na bocích napínala. Její obličej by i přátelsky naladění lidé označili za špatný vtip přírody. Naštvaně vyťukala číslo ořechově hnědého terénního vozu, který parkoval přímo u značky zákazu zastavení.

Několik vteřin počkala. Potom z přístroje vytáhla vytištěný lístek a strčila ho za stěrač.

Beatrix viděla policajtku už z dálky. Zrychlila krok. Lodičky jí na asfaltu klapaly jako kastaněty, zelený hedvábný plášť vlál. Měla zpoždění. Vlastně měla zpoždění pořád. Nějaký chodec se za ní ohlédl. Dokonce i tady, na nejelegantnější třídě hlavního města, budila svým zjevem pozornost. Štíhlá vysoká blondýna tak dokonale upravená, jako by právě absolvovala ­focení na titulní stranu Vogue. Přinejmenším.

No dobře, dobře, zase další pokuta, pomyslela si Beatrix.

Nic se neděje. Nasedla do auta a nastartovala, aniž by ženě v policejní uniformě věnovala jediný pohled. Ovšem nepočítala s její urputností. Policistka pozoruhodně rychlým tempem obešla auto a zaklepala na okno. Beatrix okno spustila. „Ano?“ zeptala se znuděně.

Do tváře jí šlehla čirá nenávist. Nenávist k ženě, která má tak drahé auto, záviděníhodnou postavu modelky a peníze na šaty, které očividně několikanásobně převyšují měsíční p ­ říjem normálního člověka. A která si klidně zaparkuje vedle zákazu zastavení. Ale byla přistižená, aspoň to.

Policajtka se výsměšně usmála. „Máte smůlu!“ [ 7 ]

Beatrix nasadila neodolatelný úsměv. „Radši se podívejte do zrcadla. Pak pochopíte, která z nás dvou má smůlu.“ Potom zavřela okno a vyrazila. Měla důležitou schůzku.

Vlastně měla pořád důležité schůzky. Ovšem setkání dnes ­večer bylo obzvláště důležité. Přejela křižovatku na červenou, téhle barvě říkala tmavě oranžová. S troubením předjela velkou černou limuzínu s neprůhlednými skly. „Takovej bourák, a tak pomalej,“ ulevila si a přitom zadala do navigace adresu: Jezerní ulice, Kahndorf v Braniborsku. Tenhle legrační hotel je očividně na konci světa. Taky dobře. Potřebuje na chvíli vypadnout z kolotoče velkoměsta. „Jedete ještě, nebo už zastavujete?“ Kateřina na zadním se­dadle zvedla oči od notebooku a vyslala dopředu ledový pohled. Řidič se tím nedal ani trochu zmást. Jako v tranzu řídil pancéřovanou černou limuzínu a při tom telefonoval se svou přítelkyní. Hlas maximálně ztišil, ale Kateřina přesto slyšela každé slovo. „Kotě, mám něco služebního,“ vrkal. „Ne, dnes večer ne.

Jo, zítra odpoledne. Uvaříš nějakou dobrotu? Vezmeš si černý prádýlko? Cože? Olejová masáž? No paráda!“ Jak odporné, pomyslela si Kateřina. A zrovna tenhle člověk pracuje jako řidič na ministerstvu pro rodinu, ženy, seniory a mládež. Ten chlap je nesnesitelnej. Ale kterej mužskej je snesitelnej? „Nemyslíte, že by bylo namístě, abyste změnil svůj regresivní náhled na ženy?“ zeptala se Kateřina řezavě. „Moment, kotě, nezavěšuj!“ Řidič se otočil, což málem mělo za následek srážku s motorkou. „Říkala jste něco, paní doktorko Severinová?“ Takový chlapy by měli zavírat do azylového domu pro ženy.

Třikrát denně mejt záchody a poslouchat historky zotročených obětí, to by je možná vyléčilo, pomyslela si Kateřina. „V pracovní době žádné soukromé hovory!“ vyhrkla. ­„Jinak budete místo řidiče dělat vrátného.“ „Jak si přejete,“ odpověděl řidič s pokrčením ramen. [ 8 ]

Do mikrofonu potichu zašveholil: „Ty jsi můj rozkošnej zajda.

Musím končit. Zase mektá!“ Tak ten dostane okamžitě padáka, rozhodla se Kateřina.

Nemá vůbec žádný respekt. Já přece patřím k politické elitě republiky. V tmavém proužkovaném kostýmku, s vlasy staženými do přísného účesu zosobňuju sebevědomou ženu s fascinující kariérou. Bohužel to tomu neandrtálskýmu mačovi uniká.

Jízda se zdála nekonečná. Kateřina telefonovala. Kateřina četla mejly. Kateřina posílala esemesky spolustraníkům. Pracovala s pomocí mobilní sítě a internetu. Takhle to dnes političky dělají.

Po nekonečně dlouhé době auto zabočilo na hrbolatou ­polní cestu. Kateřina odložila mobil a zavřela notebook. Vepředu vpravo se objevilo jezero. Na cestě stálo malé červené auto. Řidič zatroubil. Nic. Tiše nadával, dal zpátečku, auto objel a točitou příjezdovou cestou vyjel nahoru. Na konci cesty stál na vyvýšeném místě růžový zámeček se sloupy, cimbuřími a věžičkami. Jako zvětšená verze vysněného domu pro panenky Barbie. „Jsme tady!“ rozzářil se řidič. „Zámecký hotel Jezerní vyhlídka. Mám vás doprovodit dovnitř?“ Kateřina se sevřenými rty ucedila: „Děkuji. Ženy v jednadvacátém století dokážou mnohem víc než vařit, oblíkat si sexy prádlo a poskytovat olejové masáže. A na večírek mohou jít úplně samy.“ Řidič nehnul brvou.

Eva už nějakou dobu seděla ve svém červeném autíčku s vypnutým motorem. Vůbec se jí nechtělo vystoupit. Ani naléhavé troubení auta za ní ji nedokázalo vytrhnout z ochablosti.

Má-li být upřímná, tak se večera děsí. V podstatě byl celý její život děs. Ale už slíbila, že se setkání zúčastní. A pruská výchova jí nedovoluje, aby teď vzala do zaječích.

Natočila zpětné zrcátko, aby se v něm viděla. Taková plachá osůbka se z ní stala. Měšťácká mamina. Od hlavy až k patě je [ 9 ]

prostě k smíchu. Účes jako nekonečné staveniště, šaty jako pytel, boty dobré tak na horskou túru.

Jak to, že si toho nevšimla už doma? Jak to, že teprve teď vidí, jak nemožně je oblečená, že vlasy volají po kadeřníkovi a psychicky je na tom tak, že by nejradši zalezla do postele a celou noc probrečela. Nemluvě o špekovitém těle, které jí propůjčuje šarm tlačenky. Se všemi těmi přípravky proti celulitidě, které má v koupelně, by se dal dohladka vybrousit Velký kaňon. Ale na ni bohužel neúčinkují.

Z obnošené kabelky vytáhla kapesník a setřela si líčidlo z obličeje. Nemá to smysl. Ani rtěnka od Chanelu nemůže zakrýt, že koutky úst jsou trvale svěšené dolů a oční víčka beznadějně nateklá. Než odjela, prolila spoustu slz při manželské hádce, kterou ji manžel obšťastnil na rozloučenou. Vlastně to od něj byla milá snaha. Aspoň zas po dlouhé době o Evu projevil zájem.

Podívala se na hodinky. Už je půl osmé. Od sedmi je zábava v hotelu zřejmě v plném proudu. Soudě podle tolika aut na parkovišti, je stará sestava asi kompletní. Srdce jí bušilo. Proč ten dopis vůbec otvírala? Měla ho neotevřený vyhodit! Proč si přečetla pozvání a s vědomím povinnosti odpověděla, že se zúčastní?

Zezadu se přiblížil ořechově hnědý terénní vůz a prosvištěl kolem ní tak prudce, že na přední sklo odhodil písek. Eva natočila zpětné zrcátko do správné pozice. Je úplně na dně.

A nejhorší je, že si toho každý všimne. Znala ty soucitné ­pohledy, které se na ni upíraly, když si někam vyrazila. Když vůbec někam vyrazila. Už dávno si odvykla postávat na nějakých večírcích.

Opravdu dobře se cítila jen ve své kuchyni. Venkovský styl, raná devadesátá, Víc staromódní ani nemohla být. Ale Eva svou kuchyň milovala. Toužebně myslela na jablkový závin, který odpoledne upekla. Pro děti. Děti, které se doma sotva ukážou, protože kamarádi jsou pro ně mnohem zajímavější než smutná máma. Za chvíli vystoupí, hned to bude. Jen ještě pár minut. Narovnala se a utřela si z tváře slzu. [ 10 ]

2. kaPiToLa „Milé studentky, milí studenti! Tedy bývalí studenti!“ Ozvalo se zapískání. Hlasité a pronikavé. Prošedivělý muž se sakem posetým lupy rozčileně kroutil mikrofonem. „Jménem celého sboru vás srdečně – písk – vítám při pětadvacetiletém – pískpísk – výročí vaší…,“ otočil list, který držel ve zpocených prstech, „… maturity!“ Hrdý na svůj řečnický výkon zvedl paže a na mix potlesku, smíchu a pískání reagoval jako depresivní rocková hvězda.

Před ním stála asi stovka dam a pánů, kteří si takové označení vůbec nezasloužili. „Svlíkat! Svlíkat!“ zaječela jedna žena. „Porno!“ zařval nějaký muž. Nálada už nyní dosáhla úrovně pánského večírku na rozloučenou se svobodou.

Vrchní studijní rada Hans-Walter Meier potřásal hlavou a díval se na své někdejší studenty. Natlačení k sobě stáli ve slavnostně vyzdobeném sále se štukovou výzdobou stěn a židlemi s rudými potahy. Halas pořád sílil. Podávat hned na uvítanou sekt byla chyba, to je jasné. Vrchní studijní rada se díval do davu a hledal tváře, které by poznal. Ach ano, Eva Diepholtová, přemoudřelá vzorná studentka. A Beatrix Wagnerová, ta potvora. Učitelské povolání je nejstrašnější ze všech.

Meier si odkašlal. Tohle byl přece nezkrotitelný ročník. Kolik hašišových jointů se zabavilo na žákovských toaletách! A ty alkoholové excesy na třídních zájezdech! A lascivní výkřiky ve tmě při promítání naučných filmů v hodinách biologie. ­Nevychovaná banda to byla. A je pořád taková. [ 11 ]

„Klid, prosím!“ zvolal přeskakujícím hlasem. „Prosím o po-zor-nost!“ Připravil si takový hezký projev. S citáty z Goetha, hezkými vzpomínkami a několika vymyšlenými sentimentalitami.

Na ten teď ale mohl zapomenout. „Takže tímto prohlašuji… že bufet je otevřen!“ zakrákal z posledních sil.

Rozlehl se frenetický jásot. Číšníci poletovali a dolévali sekt, zatímco se hosté nahrnuli k bufetu. Ve vzduchu byla cítit pronikavá vůně pečeného masa. Vrchní studijní rada Hans-Walter Meier byl vegetarián. S funěním slezl z pódia, kde si muzikanti právě rozbalovali nástroje. „Dobře jste udělal,“ řekl ošuntělý starý muž v tvídovém obleku a poklepal vrchnímu studijnímu radovi na rameno poseté lupy. Učitel latiny tohoto ročníku byl očividně rád, že se ne­ musel ujmout nevděčné role při zahajovacím ceremoniálu. „Škoda jen, že váš projev nedokáží ocenit. Homo homini lupus, člověk člověku vlkem.“ „Odporná sebranka,“ zavrčel Meier. „Nic dobrého z nich nevyrostlo, to je vidět.“ U bufetu panovalo jiné mínění. S halasným přátelským ­křikem si padali kolem krku muži, kteří se v pubertě nemohli vystát. A o překot se pyšnili svými životními úspěchy. „Čau, Svene, jsem rád, že tě vidím. Já makám na burze. ­První meloun jsem vydělal už ve dvaceti. A co ty?“ „Kožní lékař. Fajnová práce, mraky peněz.“ „Vole! Slyšel jsi už o zdravotní reformě?“ „Ne. A ty o finanční krizi?“ Dámy se nejdřív mlčky měřily očima. Jejich soutěž se odehrávala v oboru módy a krásy. V mžiku dokázaly naskenovat stav vrásek, objem boků a kvalitu módního ohozu. Konkurenční boj byl úporný jako při castingu. Byly to ženy po čtyřicítce. A ty, které v posledních deseti letech neinvestovaly dost peněz, potu a disciplíny do svého vzhledu, tady nemilosrdně propadly. Ale pochopitelně se každá z nich bez výjimky považovala za lépe konzervovanou než všechny ostatní. Každá.

Kromě Evy. [ 12 ]

Katastrofě s nezdařeným projevem přihlížela naprosto zděšeně. Proč jsou všichni tak sprostí? Nechápala to. Její dobré vychování by jí nikdy nedovolilo posměchem vyhnat z pódia bývalého učitele. Byla a je dívka z dobré rodiny. Stála poněkud stranou a otáčela v rukou plnou sklenici sektu. Neupila ani trošku.

Neradostně se rozhlížela po sále, bohatá květinová dekorace, papírové girlandy, velká stříbrná pětadvacítka nad pódiem.

Až dosud to zvládla. Ještě půl hodiny vydrží a pak pryč odtud, rozhodla se. Tady nemá co pohledávat.

Z chmurných myšlenek ji vytrhl ostrý hlas: „Evó! Oh my god, jsi to vážně ty?“ Trhla sebou a nechápavě koukala do tváře neznámé ženy.

Nádherné blond vlasy vyfénované do mohutné hřívy, neuvěřitelně hladká opálená tvář. Rovněž zelené hedvábné šaty vysoké krejčoviny, vybrané šperky a oblak jemného parfému vzbuzovaly dojem, že do tohoto inferna omylem zabloudil nějaký vznešený hotelový host. Eva nechápala, jak to, že neznámá žena zná její jméno. „Drahoušku, copak mě vážně nepoznáváš? No tak! Be-a-trix! Trio fatal! Co?“ Z šera dávno zapomenutých dní vystoupila nejasná vzpomínka. Trio fatal. Nejtroufalejší dívčí klub na celé škole. Kateřina Veliká, Bella Beatrix a Eva Forever. Tak si říkaly. Před milionem let. A tohle má být vážně Beatrix? „Tak pojď, dáme si drink,“ pravila topmodelka. „Nutně ho potřebuju, cestou jsem třikrát zabloudila, moje navigace nedokázala tuhle zapomenutou díru najít.“ Před Eviným vnitřním zrakem nabývala vzpomínka ob­ rysy. Beatrix. Holka s rudými vlasy. Extravagantní „vysokorychlostní coura“, jak jí kluci pohrdavě říkali. Protože s každým flirtovala jako předměstský vamp a nikoho si k tělu nepustila dvakrát. Extravagantní byla Beatrix vždycky. Jen ty blond vlasy a vyhlazený obličej jsou nové. „Beatrix, jsem moc ráda, že tě vidím,“ řekla Eva ochromeně. Nikdy se necítila tak neviditelná a nedůležitá jako vedle téhle mondénní krasavice. [ 13 ]

„A co vlastně děláš?“ zeptala se Beatrix. Pohledem přejela Evin účes, puťkovské šedé šaty a nakonec spočinula na pohodl­ ných výletních botách.

Eva se okamžitě smrskla aspoň o tři centimetry. Tuhle bitvu Beatrix bezesporu vyhrála. Ale zbabělost před nepřítelem nepřichází v úvahu, říkal vždycky Evin otec. Nenech se vyvést z míry! Postav se čelem! vštěpoval jí. Eva potlačila zavzlykání a bezděčně se narovnala. Teď se musí usmát. No vida, jde to. „Já měla obrovské štěstí!“ rozzářila se. „Mám skvělého muže, dvě povedené děti, co by chtěl člověk víc? Žijeme ve vile v Grunewaldu, právě v takové, o jaké jsem vždycky snila. Pamatuješ, ne? Bílá vila s viktoriánskými sloupy a zahradou, kde pěstuju růže.“ Beatrix nakrčila čelo, ale vzhledem k pravidelným botoxovým injekcím se to projevilo jen pozdvihnutím obočí o slabý milimetr. Je to tak, Eva vždycky horovala o takovém domě.

A o rodině, kterou chce mít. Kupodivu však nevypadá jako žena, která uskutečnila svoje sny. „To mám radost,“ pronesla Beatrix zdvořile. „A co ty?“ zajímala se Eva. Slušelo se to. Cítila, jak jí po těle vyrazil pot. Chvíli hledala v kabelce kapesník a pak si otřela obličej.

Beatrix spustila: „Zlato, pracuju v poradenské agentuře, koordinuju guidelines, dělám consulting a controlling. Mou stěžejní kompetencí je concept supervisor. Však víš, tunit branding, toustovat klienty, obvyklý byznys. Vždycky až na ­samou deadline, pak další newflash. Asi se dám outsorcovat, abych vyrovnala soukromý cashflow. Rozumíš?“ Eva nerozuměla ani slovo. Potůčky potu jí stékaly po zádech. Jestli hned neuteče, je konec. Tuhle komedii už dlouho hrát nedokáže. „Padáme k baru!“ zvolala Beatrix vesele. „Bella Beatrix ­potřebuje naléhavě sundowner. Mimochodem, teď mi říkají Bea-Bee. Pilná včelka. Rozumíš? Bea? Bee?“ „To zní zajímavě,“ usmála se v rozpacích Eva. „Ale z toho drinku nic nebude. Když řídím, nikdy nepiju.“ „Cože? Ty teď budeš řídit?“ Beatrix založila ruce v bok. [ 14 ]

„Copak ty tady nepřespíš? Starej Meier mi zrovna řek, že si všichni rezervovali pokoj. Oh my god! Určitě má příšernej strach, že budem řádit jako tenkrát na školních zájezdech. ­Pamatuješ?“ Eva nevěděla, jak dál. Ovšemže s sebou měla kufr. Ale s nevybaleným odjede zase domů. Domů. Polkla. „Tak se…“ „Evó!“ K Evě se s výkřikem vrhla žena v proužkovaném kostýmu a zastavila se těsně před ní. „Eva Forever! No teda!

Hned jsem tě poznala.“ Beatrix se zarazila, potom zvedla ruce „Yes! Kateřina Veliká, Eva Forever a Bella Beatrix! Trio fatal je zase na scéně!“ Vznikla trapná pauza. Bývaly nerozlučná trojka. Tenkrát, jako teenagerky. Všechno spolu sdílely, školní problémy, tipy na šminky, první nešťastnou lásku. Držely při sobě jako vteřinové lepidlo a byly věrné svému mottu: „Stále, navždy, my tři!“ Ale to bylo před čtvrt stoletím. Ještě na maturitním plese se ujišťovaly, že se budou stále vídat. Ale skutečnost byla jiná. ­Rituální setkání byla čím dál řidší, dlouhé telefonáty taky a nakonec se navzájem ztratily z očí. Někdejší přátelství upadlo do zapomnění tak jako školní problémy, tipy na šminky a první nešťastná láska.

Situaci zachránila Beatrix. „Je správná moje domněnka, že máme před sebou státní tajemnici, doktorku Kateřinu Se­ verinovou, známou z rozhlasu a televize, naději prorodinné politiky?“ „Dalo by se to tak říct,“ odpověděla polichoceně Kateřina. „Právě mě zvolili místopředsedkyní strany. Mám vyhlídku na strmou kariéru. A co děláte vy?“ Blahosklonnost se v jejím hlase nedala přeslechnout. Takže s ní musely udržet krok. Eva a Beatrix ji podrobně informovaly, jak skvělý vedou život. Kateřina soustředěně poslouchala.

Bledou tvář s drobnými pihami měla nenalíčenou, zdálo se, že vůbec nezestárla. Pleť se jí třpytila jako porcelán. Jako růže z oceli, pomyslela si Eva, zatímco Beatrix si umínila, že se musí Kateřiny zeptat na jejího plastického chirurga. [ 15 ]

„To zní vážně dobře,“ reagovala Kateřina, když obě skončily.

Eva se cítila čím dál nejistější vedle svých šíleně úspěšných přítelkyň. „Je fajn, že jsme se zase setkaly,“ improvizovala nazdařbůh. „Bohužel musím jet. Čeká mě…,“ nadechla se, „… návštěva. Přespí u nás. Takže…“ „To nepadá v úvahu,“ skočila jí do řeči Kateřina. „Sejdeme se po pětadvaceti letech, a ty bys už chtěla jít? Já dokonce odřekla důležité zasedání výboru pro rodinu, které má určit strategii pro příští období.“ „A já skype-meeting s čínskými manažery,“ trumfovala Beatrix.

Eva se něčím podobným pochlubit nemohla. Nejistě hledala vhodnější záminku, ale nic ji nenapadlo. „Ale, ale…“ „Žádný ale,“ podpořila Kateřinu Beatrix. „Tvůj skvělý muž a tvoje úžasné děti to jednu noc bez tebe vydrží, nebo ne?“ Mrkla na Kateřinu.

Nejen jednu noc, pomyslela si Eva. Nevšimli by si, ani kdybych nepřišla domů celý týden. „Tak už neblázni,“ naléhala Kateřina, „dneska klukům ukážeme, zač je toho loket. Jako za starých časů!“ „It’s raining men!“ zvolala Beatrix. „Halelujá!“ Beatrix a Kateřina se zavěsily do Evy a společnými silami odtáhly vzpouzející se kamarádku do baru. Byl umístěný v potemnělé klenuté místnosti s koženými pohovkami, na zdech visely pochmurné krajinomalby. U barpultu postávalo několik mužů, kteří se předháněli historkami o své úspěšnosti. Právě byli u aut. Barman nepřetržitě čepoval pivo, které za velkého rámusu pili.

Trio zamířilo ke stolu v klidném koutě. Beatrix ležérně zvedla tři prsty a zavolala na barmana: „Caipi! Ale pronto, prosím.“ „Fakt? Rovnou caipirinhu?“ podivila se Kateřina. „Proč ne? O dokonalou syntax se už přece snažit nemusíme,“ zasmála se Beatrix. „Nebo chceš snad vylézt na pódium a pronést nějakou řeč? Meiera už pěkně ugrilovali! Pamatujete se, jak nás učil plavat? A jak si odkládal zuby na okraj bazénu?

Ten se proháněl ve vodě, když se ještě Jopi Heesters plácal na mělčině.“ [ 16 ]