Page 1

Kapitola první Keter

Bylo by nadnesené říci, že nocí třeskl výstřel. Netřeskl. Pleskl. Jako když labužník slastně mlaskne poté, co poválel po půnebí hlt skvělého vína. „Plesk!“ „Třesk!“ by to znělo bez tlumiče, ale smrtící zbraň jím byla opatřena, nebo7 není dobré za tiché noci plašit obecenstvo hlasitými výstřely. Tak tedy „Plesk!“ A desetitisícinu vteřiny poté prorazil projektil ráže .22 lebku přesně uprostřed čela. Na dvacet kroků a prakticky v chůzi, nebo7 střelec se snažil chovat zcela nenápadně a vystupoval jako zamyšlený noční chodec, který se jen na vteřinku připozastavil, tomu se tedy říká přesná muška. A jak by také ne, když to byl zkušený profesionál, jehož najali, aby za obvyklý obnos, který si účtoval, Andersona zabil. Ani mu nemuseli říkat, jak Anderson vypadá, protože toho slovutného podvodníka s cennými papíry a bankovními deriváty znal kdekdo. Z televize, z novin, byl znám i ze záznamů policejních databází tří evropských zemí, ze soudních spisů, odložených ad acta, ježto žádná z žalob, která na něj byla kdy podána, nikdy neobstála. Důkazní nouze, zněl zpravidla verdikt, i když co je to za verdikt bez odsouzence, takže konečné výroky několika soudů byly z dosti dobrých důvodů pokládány za výsměch právu, ačkoliv žádný ze soudců se podvedeným a okradeným rozhodně vysmívat nechtěl. Anderson tak přivedl na mizinu nejen mnoho lidí, [5]


ale i dotčené soudy, které mají ovšem tu výhodu, že nemohou v případě důkazní miziny vyhlásit bankrot. Ten chlap v tom uměl zkrátka a dobře chodit, byl mazaný už ve svých pěti letech a jeho mazanost s věkem zrála jako víno. V šedesáti toho za sebou měl víc než dost a tu se pár jedinců, kteří kvůli němu přišli o značné jmění, dobrou pověst a část rozumu, rozhodlo, že bude nejlepší ve jménu spravedlnosti mazaného Andersona vymazat z tohoto světa. Když se soudy ukázaly být na takového ptáčka krátkými, najali tedy střelce s krátkou zbraní. Střelec zkoumal, kde se Anderson pohybuje, kam chodívá obědvat a večeřet, které kluby navštěvuje, takže také záhy zjistil, že každé pondělí večer po osmé hodině zajde na jedno tmavé pivo do zaplivaného pubu poblíž katedrály v Southwarku. Sedí tam, s nikým nemluví, čte noviny, vypije pivo a zase jde klikatými uličkami nahoru k London Bridge, kde si chytí taxíka a jede domů. Střelec nezkoumal, co do těch míst Andersona táhne, ani co tento jeho zvyk znamená, nerad se pletl do cizích životů a slídil v soukromí, ale usoudil, že okolí onoho pubu je to pravé místo, nebo7 je daleko od Andersonova domova, večer je vůkol klid, ulice jsou liduprázdné a zmizet z místa činu nebude problém. Vše naplánoval na pondělí 16. dubna 2001, když si předtím na následující den ráno opatřil letenku do Zürichu. Nechtěl se zbytečně zdržovat a krom toho se mu Londýn nijak zvláš7 nelíbil. Podle něj to bylo hřmotné město, v němž krom katedrály svatého Pavla a Westminsterské katedrály nebylo nic pozoruhodného, což je názor poněkud svérázný, ale co lze čekat od člověka, který se živí zabíjením druhých? V tom se rozhodně vyznal lépe nežli v architektuře. Kdyby měl více času a důkladně si prohlédl třeba onu starobylou katedrálu v Southwarku, když už tak obcházel okolo a sledoval Andersona, jistě by změnil názor. Ale on se nechtěl poblíž místa připravovaného činu pohybovat více, než bylo nezbytně nutné, takže se nemohl těšit z krásy nepoznané[6]


ho. Zato se těšil z dobře odvedené práce. I když na druhé straně měl jakýsi nejasný pocit, který v něm vyvolával Andersonův nazrzlý vous. Jedni říkají, že zrzaví přinášejí štěstí, druzí, že přinášejí smůlu, třetí tvrdí, že se zrzavými lidmi a sukovitým dřevem jsou vždycky problémy. Onen dobrý muž, který by jinak neublížil ani kuřeti, nevěděl, co si z toho vybrat. Napadlo jej, že kdyby byl skutečně pověrčivý a vyloučil zrzavé, napříště by mohl vyloučit z nějakých iracionálních důvodů hrbaté, jednonohé, zelenooké a žluté a černé, chytré nebo naopak hloupé, malé či vysoké, a co potom? Pověsit živnost na hřebíček, protože by jakékoliv výjimky, krom dětí, ohrozily jeho pověst. Leč dlouho se těmito úvahami nezaobíral a ve chvíli, kdy stiskl spouš7, všechny pochybnosti pominuly. ^ „Plesk!“ Byl jsem snad jediný, kdo ten výstřel slyšel a kdo na zlomek vteřiny střelce zahlédl. Alespoň předpokládám, že jsem byl jediný, nebo7 poté, co se tělo svalilo s žuchnutím na zem, neotevřelo se jediné okno, jediný zvědavec nevystrčil nos zpoza rohu, aby se podíval, co se v té krátké stinné uličce stalo. Nadto kolem přejel s lomozem vlak, mířící ke stanici London Bridge, a dokonce ani ve chvíli, kdy se střelec sklonil nad mrtvým tělem, nahmatal nehmatný puls a zcela klidně vytáhl z náprsní kapsy dobře okrouhanou tužku, aby ji s pečlivostí chirurga zasunul do krvavé rány uprostřed čela, se nikdo neobjevil. Ovšem nedosti na tom, střelec měl své instrukce, a tak z druhé kapsy vytáhl papírový pytlík od mouky, na němž bylo toutéž měkkou tužkou, trčící ze středu čela, napsáno bez ohledu na pravopis „Game ower“, a strčil jej mrtvému do chladnoucí ruky. Naposledy pohlédl do nehybné tváře, obrostlé zrzavým vousem, načež zmizel, aniž jsem si stačil všimnout jak a kam. Střelec, jehož totožnost jsem v tu chvíli zdaleka neznal, byl vskutku chladnokrevný chlapík a musím se přiznat, že jsem jeho [7]


absolutní klid obdivoval. Ve chvíli, kdy zmizel jako duch, jsem neznal ještě mnoho věcí, které vím nyní. V onen osudný moment jsem zdaleka netušil, že si někdo objednal zabijáka, aby odstranil Andersona, a už vůbec jsem netušil, že o Andersona vlastně jde, ačkoliv mě to mohlo napadnout. Sotva půl hodiny před výstřelem jsem seděl v jakémsi pubu poblíž Winchester Walk, kam jsem náhodně zabloudil a kde jsem jen letmo Andersona zahlédl. Seděl tam docela sám, upíjel Guinness a četl burzovní zprávy, což mi připadalo zvláštní v tak pozdní hodinu, ale měl jsem svých starostí dost a alkoholu v krvi ještě víc. Chvilku na mne zíral, jako bych byl nějaké zjevení, dokonce se zdálo, jako by mne chtěl oslovit, ale poté se podrbal v zrzavých vousech a sklonil oči k novinám. Ani jsem si při odchodu nevšiml, zda tam ještě ten šejdíř sedí, nebo ne, nebo7 jsem přemýšlel, jak se ze čtvrti Southwark dostanu domů do Golders Green. V kapse jsem neměl už ani penny a v té chvíli mi byl ten pracholapka Anderson dočista ukradený. Já jeho prostřednictvím nikdy cenné papíry nekupoval. Ani nic jiného. Dokonce jsem si nebyl jist, zda ho za šejdíře považuji, ačkoliv se tak o něm veřejně i na stránkách bulvárních novin hovořilo a dost lidí mu skutečně sedlo na lep. Byl mi ukradený, a když říkám ukradený, myslím tím opravdu ukradený. Jenomže poté, co jsem odešel do tmavé noci, se všechno seběhlo příliš náhle a rychle a já musel teprve následně skládat dohromady pestrobarevné dílky tohoto vražedného puzzle, abych si ujasnil, k čemu tu vlastně došlo. První, co se změnilo, byl můj vztah k Andersonovi. Přestal mi být ukradený, ačkoliv na stavu věcí už to nemohlo cokoliv změnit. ^ Ve chvíli, kdy střelec zmizel, zastavilo za rohem auto a z něj vystoupil Willson s Denisem. Měli důvěrnou informaci, že se mladičká manželka jistého tříhvězdičkového generála schází v jednopokojovém bytě poblíž staré trž[8]


nice s jedním vysoce postaveným úředníkem ministerstva lesů a vod, a že do onoho bytu v prvním patře je vidět z paty železničního viaduktu, pokud je člověk dost obratný, aby se vyškrábal do výše tří metrů. A to Willson s Denisem byli, vždy7 kvůli kompromitujícím a skandálním fotografiím zlezli nejeden vysoký strom a převysokou zeS. Už už se chystali najít nejvhodnější místo, kudy nahoru a kam postavit lehký vysouvací žebřík, který s sebou vozívali, když Willson narazil na ležící tělo. „Sakra! Denisi, koukej, tohle je přece ten zrzavej parchant Anderson! To snad není pravda!“ „Nojo, vypadá to tak, je tuhej… Nešahej na něj a nešlap moc kolem,“ pravil Denis a okamžitě vylovil ze své brašny fotoaparát. Rychle vyměnil připravený teleobjektiv za jiný, kterým mohl fotografovat pěkně zblízka. „To bude fotka na titulní stranu, Willsone, lepší než ta blonSatá coura.“ Flesh! Flesh! Flesh! Takhle třikrát za sebou blesklo a poté ještě jedna série, načež Denis změnil úhel a vyfotografoval mrtvolu s tužkou zaraženou doprostřed čela ještě několikrát z druhé strany. „Padáme, Willsone. Vyvolat, zvětšit, připravit do tisku…“ pravil Denis a už chtěl fotoaparát uložit do brašny. „Denisi, měli bysme zavolat poldy.“ Willson zahlédl jakýsi stín, vyčuhující zpoza rohu, ten stín se pomalu, velmi pomalu stahoval, až zmizel docela. Willson už chtěl upozornit svého druha, ale ten náhle vykřikl: „Hele! Koukej, co má ten parchant v ruce!“ A už se Denis sklonil a udělal velký detail papírového pytlíku od mouky, který svíral v ruce nebožtík. „To je teda fór! Game over! Já se picnu! Ten vrah musí bejt velkej šprýmař, akorát že nezná pravopis. Padáme!“ „A co policie?“ „Zavoláme cestou. Ty prevíti by mi mohli sebrat film, znáš je, ne?“ [9]


„Ale někdo nás viděl…“ „To je možný, ale střílet nás určitě neviděl, jdeme!“ A Willson s Denisem se rychle vrátili k autu, nasedli a jeli pryč. Když se vymotali klikatými uličkami a přejeli London Bridge, Denis zastavil a Willson šel zavolat z telefonní budky na policii, nebo7 nemínil při kontaktu s ní používat svůj mobilní telefon. Inspektorovi, který se ohlásil, oznámil s německým přízvukem a chrčivým „r“, že ve Winchester Walk leží dobře zastřelený chlap, se stoprocentní pravděpodobností Joachim B. Anderson, a zavěsil. Když se vrátil k autu, Denis telefonoval se šéfem a oznamoval mu, že pro něj mají sólokapra, pročež bude nutné pro ranní vydání okamžitě předělat titulní stránku. Šéf chtěl vědět, o jakého sólokapra se jedná, ale Denis pravil, že mu to Willson poví až v redakci. Chystal se totiž vyfotografovat překvapený výraz, který se bezpochyby v šéfově tváři objeví, až mu Willson bude vyprávět, co pěkného je potkalo. Než Willson s Denisem stačili dorazit do redakce, na místě činu bylo první policejní auto. A pak přijelo druhé a třetí a nakonec dorazil policejní funerál. Místo činu bylo důkladně ohledáno a komisař Muddler, který byl toho večera ve službě a musel ke své nelibosti vyrazit do dubnové noci, nakázal posbírat všechny stopy, najít nábojnici, vše důkladně vyfotografovat, zdokumentovat, rozeslat strážníky do okolí, aby zjistili, kde se tu zavražděný Anderson vzal. „Měl u sebe doklady?“ zeptal se komisař Muddler. „Ne, jen prázdnou peněženku,“ ohlásil inspektor Smart, který mrtvolu bedlivě prošacoval a našel toho jen velmi málo. „Doklady žádné.“ „Nevadí, nevadí, inspektore, doklady jsou teS ten nejmenší problém,“ pravil komisař Muddler a popošel blíže k místu činu. Doktor Waterfork, skloněn nad mrtvým, vytáhl velmi opatrně tužku z prostřeleného čela a uložil ji do igelito[ 10 ]


vého sáčku. Poté vyjmul z ruky, která pomalu tuhla, pytlík od mouky a přečetl si onen nápis, plný jedné pravopisné chyby, načež ten výtvor ukázal komisaři Muddlerovi. „Ohó! Tak to byl nějaký veselý vrah!“ zahlaholil komisař Muddler pobaveně a zazubil se na policejního lékaře. „Víte přeci, doktore, co Anderson prohlásil na adresu ekonomie, ne? Že to není žádná věda, ale šarlatánství, provádějící své ekonomické pokusy na živém obyvatelstvu jako nějakou vivisekci. On že se bez všech těch ekonomických teorií obejde, jelikož mu na ty jeho obchody stačila celý život dobře okrouhaná tužka a pytlík od mouky.“ „Tenhle pytlík je od mouky Marriage’s, balení kilo a půl, to je jisté,“ pravil doktor Waterfork a počal soukat doličný předmět do dalšího igelitového sáčku. „Co ovšem není jisté, je totožnost mrtvého. Koukněte na jeho boty,“ vstoupil do debaty přičinlivý inspektor Smart. „Anderson by si nikdy neobul boty za pouhých třicet liber.“ „Pche! Není nejmenších pochyb, že je to Anderson,“ mávl komisař Muddler rukou, nebo7 věřil tomu, co mu bylo nahlášeno, že totiž zastřelený muž je Joachim B. Anderson. „S dovolením, pane, ale podívejte se, jak jsou ty boty sešlapané…“ „Co vy víte, mladíku, o vrtoších bohatců? Šetří na botách a tak logicky zbohatnou. Krom toho,“ namířil komisař Muddler prst s okousaným nehtem na mrtvého, „prohlédněte si ho dobře. Vidíte ty zrzavé vousy?“ „To má Robin Cook také,“ namítl inspektor Smart. Doktor Waterfork vyprskl smíchy, a tak dřív, než pečlivě uzavřel předmětný pytlík od mouky do důkazního sáčku, zanechal na něm díky onomu vyprsknutí svou DNA. „Tak už dost, Smarte, dost, nevtipkujte na účet ministra zahraničí a už vůbec se mě nesnažte splést,“ pravil [ 11 ]


komisař Muddler. „Raději zařiSte, aby odvezli nebožtíka co nejdříve do budovy soudního lékařství, vzbuSte patologa, poněvadž ten bude jistě v tom svém kabinetě hrůz spát, a řekněte mu, aby sebou hodil. Ráno chci mít pitevní zprávu na stole. Mohl bych ji sice napsat sám, protože vidím, co vidím, jeden vstřel a šlus, víc se ani napsat nedá, ale nebudu se druhým plést do řemesla. Patologové mají silné odbory a mohli by mě nařknout, že jim beru práci. Doktore, vy jeSte s sebou, chci mít jistotu, že bude vše v pořádku.“ Na místě se objevili novináři, blesky fotoaparátů počaly oslňovat okolí a komisař Muddler se pomalu, jakoby mimochodem, přesunul do jejich záře, aby poté, co zvědaví reportéři zvěční nebožtíka, jehož právě ukládali to černého igelitového pytle, mohl zodpovědět jejich všetečné otázky. „Všechno nasvědčuje tomu, že jde o Joachima B. Andersona. Okrouhaná tužka v díře po ráně, pytlík od mouky v ruce, to jsou dost jasné indicie, a přestože mrtvola nebyla dosud oficiálně identifikována, lze s jistotou prohlásit, že Anderson už nikdy nikoho nepodfoukne.“ A blesky znovu blýskaly a komisař Muddler se široce usmíval, nebo7 tušil, že se na titulní straně vedle zavražděného finančního šejdíře objeví i jeho fotografie. Mezitím inspektor Smart zařídil vše, co mu bylo nařízeno, a odjel společně s doktorem Waterforkem v závěsu za funerálem na soudní patologii, zatímco dva konstáblové se počali vyptávat po okolí. Nebylo ale prakticky koho se zeptat. Nedaleký pub byl zavřen, jedna hospoda o kousek dál rovněž. Ve chvíli, kdy se v noční tmě rozblikaly majáky policejních vozů, hostinští vypakovali hosty, protože bylo po zavírací hodině a nikdo z nich nechtěl riskovat pokutu. Nezbývalo nic jiného než ponechat výslechy případných svědků na druhý den. Komisař Muddler byl svým způsobem rád. Nebylo kam spěchat a koneckonců nebylo ani proč. Pokud věděl z novin a policejních zázna[ 12 ]


mů, ke kterým se před časem dostal, žil Anderson sám, nikdy nebyl ženat a jediný příbuzný, kterého měl, byl vzdálený bratranec, žijící v New Yorku. Tím pádem byl komisař ušetřen té vždy neradostné povinnosti někoho navštívit a sdělit mu, že jeho blízký je mrtev. S prohlídkou bytu zavražděného je možno počkat do rána, usoudil komisař Muddler, když opouštěl místo činu. Nač se teS v noci někam honit, ještě k tomu burcovat ty nerudné mladíky z technického oddělení, aby šli prohledávat nějaký zatracený byt. Zatím toho je příliš málo, než aby se dalo začít systematicky pracovat, pokračoval komisař ve svých úvahách, načež se vrátil do kanceláře, zapálil si doutník a do černého notesu si poznamenal jako první množinu podezřelých ty, které Anderson podvedl. Zatím beze jmen, která hodlal zjistit až následujícího dne. Díky té dobře okrouhané tužce a pytlíku od mouky měl v motivu vraždy jasno. Ve způsobu spáchání zločinu rovněž. Místo vraždy bylo nezpochybnitelné. Zbývalo už jen najít zbraň a střelce a souvislosti mezi střelcem a podezřelými a případ je vyřešen. Komisař Muddler měl nade vše rád jasné případy. Jediné, co nechápal, byla přítomnost vysouvacího kovového žebříku na místě činu. ^ Smrt je korunou života. Někomu se takové rčení nemusí pozdávat, koneckonců mně samotnému by se po smrti Miriam, mír její duši, jevilo příliš nabubřelé a především netaktní vůči všem pozůstalým, mezi něž jsem také patřil, ale díky tomu, co se stalo, jsem se na celou věc začal dívat docela jinak a myslím, že jsem leccos pochopil. Tváří v tvář smrti totiž stojíme tváří v tvář životu. Trvalo nějaký čas, než se mi podařilo rozplést onu politováníhodnou příhodu a události, které se na ni v průběhu času počaly nabalovat, než mi došlo, oč tu běží, v čem komisař Muddler tápal, v čem tápal tajný agent Amber Arcano i slovutný pan soudce S. H. Offet, v čem [ 13 ]


se mýlil pan doktor Reich a ostatní a v čem jsem zpočátku tápal já sám. Když jsem konečně objevil podstatu věcí, když se mi podařilo poodhrnout ony těžké závěsy jeden po druhém a přiblížit se jakés takés pravdě, rozhodl jsem se, že celý příběh, který daleko přesáhl hranice britského království, zveřejním. Otázka byla, jak. V první řadě nejsem spisovatel, a i když ovládám gramatiku, i když jsem sečtělý a celkem slušně se orientuji v literatuře, vůbec nevím, jak se taková kniha píše. Účetní kniha, to ano, měsíční nebo roční uzávěrka, tomu rozumím a každý může potvrdit, že jsem byl nejlepší daňový účetní revident, který kdy v pobočce berního úřadu v severním Londýně pracoval, ale zkuste vyprávět příběh pomocí čísel! I když na druhé straně, kdybych měl možnost nahlédnout do účetních knih Andersonových, to by bylo! To by byl příběh par excellence! Stejný jako příběh Al Caponův. Bohužel jen pro účetní, fakturanty, berní úředníky a soudce, vzdělané v podvojném účetnictví. A já chtěl, aby si ty podivuhodné příhody mohli přečíst i ti, kteří se v číslech nevyznají. Možná dříve, to bych se snad pokusil uchopit do ruky pero anebo vložit bílý list papíru do své staré Remingtonky, ale dříve nebylo vlastně co psát. Sem tam nějaký dopis, to ano, ale příběhy? To mě věru nikdy nenapadlo, ačkoliv jsem odmalička příběhy miloval. Potíž byla v tom, že jsem po oné noční události opravdu nevěděl, jak to vše sepsat, takže jsem začal hledat spisovatele, jemuž bych všechno pěkně od začátku odvyprávěl a on by to napsal místo mě. Když mohou své příběhy diktovat fotbalisté, filmové hvězdy a různé pochybné osoby veřejného života včetně politiků, z nichž někteří na tom jsou s pravopisem rozhodně hůře nežli já, proč bych nemohl užít stejné metody. Jistě, nejsem osoba tak známá jako mladý Beckham, ale na druhé straně nejsem osoba neznámá, a to díky Andersonovi. Protože nebýt Andersona, nikdo by o mně nikdy, krom pár přátel, kteří mi zbyli, nevěděl. To díky Andersonovi se objevila moje fotografie [ 14 ]


0035719  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you