Page 1

1 | Neverlands

Dvěma rychlými skoky byl u ní. Ani nestihla zareagovat, než ji strhl ze židle. Zády ke zdi, ruku kolem krku do železného škrticího chvatu – tak pevného, až se špičky jejích nohou odlepily od měkkého koberce. Řinčení porcelánu a polekaný křik ostatních hostů – ale na to sral. Bar je v šestém patře a potrvá nejméně tři minuty, než se sem ostraha hotelu dostane. Tři minuty jsou víc než dost na to, aby vykonal, co musí vykonat. Chrchlala a zběsile se pokoušela vymanit z jeho sevření, ale on ji jen zmáčkl silněji a cítil, jak z ní vyprchává odpor. Barva našminkovaného obličeje přešla za pár sekund ze zdravě červené v křídově bílou a náhle ladila s jejím světlým outfitem. Blond businesswoman – my ass! Jako by ho tak jednoduchý převlek mohl oklamat. Povolil stisk, aby jí do mozku vpustil přiměřenou dávku krve, a volnou rukou sáhl pro předmět na stole. Najednou dostal ochablý kopanec a trhl sebou. Jenže ztratila botu a bez obuvi od Jimmy Choo nebyl kick zase tak silný, aby ji pustil. Znovu ji zmáčkl a přidržel si ji u obličeje. Hrůza v jejích očích ho podivně uspokojovala. „Jak jste mě sakra našli?“ sykl a strčil jí do zorného pole mobil. Lesklý, stříbrný, se skleněnou dotykovou obrazovkou. 17


Náhle telefon ožil. Mimoděk ho od sebe oddálil a ke svému překvapení spatřil na obrazovce svou vlastní tvář. Upřený pohled, vypoulené oči, zrudlý a zpocený fejs. Mobil měl určitě kameru na vnitřní straně, protože když natočil ruku, dostal se do záběru i její vystrašený bledý obličej. Podcast na téma beauty and the fucking beast! To je totálně na hlavu! Co to sakra vlastně vyvádí?! Má přece být za superhrdinu, zachránce světů – ale tohle? Zaútočit na ženskou?! To vážně klesl tak hluboko? Podíval se jí znovu do očí, ale tentokrát v něm její strach vyvolal jen pocit prázdnoty. Nebyl sám sebou. Nebyl… „Mr. Andersen?“ „Hmm?!“ HP sebou trhl. U jeho stolu stál mužík v livreji a mluvil hebkým hlasem právě tak silným, aby přehlušil uspávající šum v baru. „Omlouvám se, že ruším, pane, ale váš nový pokoj je připraven.“ Muž mu podal papírovou taštičku s kartou od dveří. „Pokoj číslo 931, Mr. Andersen, upgradovali jsme vás do junior suite. Vaše zavazadla už jsou na cestě. Přeji vám příjemný zbytek pobytu a hluboce se omlouváme za potíže se změnou pokoje.“ Muž se mírně uklonil a opatrně položil taštičku na stůl. „Mimochodem, mám vám dolít kávu, pane?“ „Ne, díky,“ zamumlal HP a mrkl zarudlým okem na stůl u okna. No jo, ta ženská tam dál sedí a u jejího hrnku pořád leží ten stříbrný obdélníček, ze kterého se mu zjan18


čila fantazie. Znovu zavřel oči, štípl se do kořene nosu a párkrát se zhluboka nadechl. Co kromě faktu, že telefon vypadá povědomě, vlastně svědčí o tom, že ho dostihli? Už spotřeboval x falešných pasů a žádný se nedal nijak spojit s těmi předchozími. Navíc přibral pár kilo, opálil se dohněda a vypěstoval si dlouhé světlé hipíkovské vousy, které barevně ladily s ještě delšími vlasy. Švédsky nepromluvil nejméně rok, naposledy v Thajsku. Riziko, že ho někdo pozná, bylo jinými slovy děsně malé, ne-li mikroskopické. Kromě něj samotného nevěděla živá duše, kde se nachází. A závěr, Sherlocku? Ten mobil musí být náhoda. Skoro všechny smartphony na trhu vypadají stejně, většina se navíc určitě vyrábí na stejných čínských galejích. Kromě toho to není ani zdaleka poprvé, co si myslí, že ho objevili… Ztratil pojem o tom, kolikrát už se v panice vyřítil zadním vchodem nebo prchl po požárním schodišti, aby unikl domnělým pronásledovatelům.. Poslední trip si sice dal před několika měsíci, ale jeho sebestředný mozek mu pořád vyváděl podobné kousky pravidelně. Za bílého dne mu servíroval přeludy se srdečným pozdravem od těch buněčných kluků šediváků, co dělají v absRákovém centru. Ani nevyspání tomu zrovna nepomáhalo. Právě si úspěšně vydržkoval pohodlnější pokoj dál od výtahů. Ale věděl, že to stejně nebude k ničemu… Žena s telefonem se nijak nechystala svůj mobil sebrat. Jen klidně srkala kávu, vyhlížela na moře a nejspíš si ho ani vůbec nevšimla. Byla to vážně kost, čtyřicet plus něco, 19


tuhé blonSaté mikádo. Sako, kalhoty a nízké lodičky. Když se na ni podíval lépe, všiml si, že si z jedné boty, určitě drahé jako prase, vyzula patu a napohled bezděčně pohupuje špičkou nohy nad zkříženými kotníky. Ten roztržitý pohyb ho kdovíproč trochu uklidnil. Zhluboka se nadechl nosem a pomalu vypustil vzduch mezi rty. Jeho život snů téměř nepozorovaně změnil podobu. Čtrnáct měsíců v posraným exilu, to je o čtyři víc, než proseděl v base, a samozřejmě v mnoha ohledech nesrovnatelně víc najs. Ale jeho neklid kupodivu zůstával celou dobu víceméně stejný. Nejhorší byly noci. Chýše z trávy, hostely, letištní hotely anebo platinové plejsy jako tenhleten – na tom celkem nezáleželo. Nespavost se nestará o hustotu vláken v prostěradle. Zpočátku svého turné si opatřoval společnost. U různých táboráků sbíral uhihňané batůžkářky a zvládal s nimi pařit celou noc. Později už mu bezvýznamný pillowtalk i plážové trubadúrské verze „oooh baby it’s a wild world“ lezly krkem, a tak se omezil na nabídku v hotelových barech. Lidskou blízkost ale naposledy pocítil už hodně dávno. Místo toho se vždycky zhulil a úzkostně si ho honil u ujetých pornofilmů, jaké si žádal jeho čím dál otupělejší pohlavní pud. Pak to zajedl vlažným, rozměklým žrádlem od pokojské a zrychleně si pouštěl thajské kopie kasovních trháků, dokud neupadl do stavu, který spánek aspoň připomínal. Do šedé mlhy, v níž jeho fantazie na vlastní pěst podnikala výlety do míst, na která by nejraději zapomněl. Začínal chápat, že jeho život snů jde pomalu do… 20


* Do prdele! Samopalů si sice všimla, ještě než konvoj zastavil, ale venku ji porazil smrad tak příšerný, že na ně na vteřinku málem zapomněla. Dusivě nasládlá tlaková vlna tísnících se lidských těl, odpadků, kanálu a hniloby. Znala ten puch už ze včerejška, kdy tu prozkoumávali trasu transportu, ale dnes bylo mnohem tepleji a v tom vedru smrad exponenciálně zesílil. Místo jejich výstupu okamžitě obklopila lidská vřava a stovky vzrušených lidí se tlačily na natažené umělohmotné pásky, které je měly udržovat v odstupu. Vojáci si vyměňovali nervózní pohledy. Rukama svírali pažby zbraní a nejistě přešlapovali v červeném štěrku. Bylo tu šest automatických karabin a šest vojáků ve špatně padnoucích propocených maskáčích a sešmajdaných holínkách. Jejich velitel, mnohem lépe oblečený důstojník s nablýskanými zrcadlovými brýlemi, ji mávnutím ruky pobídl, aby zahájila vykládku. V nízko posazeném nožním pouzdře na pravém stehně měl služební zbraň, což znamenalo celkem sedm zbraní, když nepočítala svůj vlastní tým. Když stále otálela, důstojník gestikuloval čím dál netrpělivěji, ale Rebecca ho ignorovala. Zůstala stát u otevřených dveří auta, její řidička Karolina Modinová čekala za volantem a motor ještě běžel. Uslyšela, že bouchly dveře doprovodného vozu, a rychle se ohlédla. Göransson a Malmén šli k ní. Ani jeden nic neříkal, ale jejich obličeje i přes sluneční brýle jasně prozrazovaly, co si o situaci myslí. 21


Masy hlučely čím dál víc a tlačily se na zátarasy tak silně, že fórové sloupky, na nichž umělohmotná páska visela, začínaly podléhat. Rebecca zachytila pár anglických slov. Help us. No food, no doctor. Voják, který stál nejblíže u ní, si nervózně olízl rty a pohrával si s pojistkou samopalu. Cvak-cvak. Zajištěno-odjištěno. Bezpečno-nebezpečno. Po páteři jí stekla kapka potu. A ještě jedna. „No tak, na co čekáme, Norménová?“ Vychrtlý velvyslanecký rada Gladh zjevně sám vystoupil z auta a stoupl si za ni. „Tisk čeká, musíme jet. Už teS máme zpoždění.“ Sáhl na kliku pravých zadních dveří, aby vypustil ministryni pro mezinárodní rozvoj, ale Rebecca byla rychlejší. „Nesahejte na ty dveře!“ sykla a praštila pravou dlaní do okénka. Velvyslanecký rada neodtáhl ruku z kliky, chvíli stáli naproti sobě a vztekle na sebe hleděli. Pak Gladh kliku pustil, napřímil se a uraženě si upravil uzel kravaty. „Jak dlouho tu podle vás máme v tom vedru stát, Norménová?“ obořil se na ni trochu moc hlasitě, aby ho přes tónované sklo slyšela i ministryně. „Nechápete, že čím déle nám to bude trvat, tím více budou tihle lidé běsnit? Čekají na nás – na paní ministryni, copak vám to není jasné?“ Ale jo, chápala to, ale něco jí na té situaci nesedělo. Když včera sondovali místo, dalo se projet až ke kanceláři uprchlického tábora, kde se měla schůze konat. Ale 22


dnes byla silnice pořádný kus před cílem uzavřená, přestože tam Rebecca viděla spoustu aut. Jít s ministryní dvě stě metrů pěšky davem v doprovodu šesti nervózních místních vojáků jí nepřipadalo jako dobré řešení. Mimochodem, proč tak málo? Včera se to tu hemžilo nejen vojáky, ale i obrněnými vozidly, a dokonce tu létala helikoptéra. Uprchlíci se většinou krčili v těch svých ubohých plastových stanech a neodvažovali se ven. Ale dnes byla situace přesně opačná. „Come on, let’s go! All is good, all is good…“ zavolal důstojník a zuřivě mával, aby šli k němu. Pár jeho vojáků nešikovně odráželo nejdotěrnější osoby u pásky. Ale Rebecca stále váhala. Řev davu sílil, ale přesto se jí pořád zdálo, že slyší kovový zvuk pojistky. Skoro jako odpočet sekund. Cvak… Cvak… Cvak… Bezděčně položila pravou ruku na pistoli v pouzdře za opaskem. „Musíme jít,“ osopil se na ni Gladh a Rebecca náhle zaslechla v jeho hlase strach. Göransson a Malmén si nad střechou auta vyměnili pohled. „Co chceš dělat, Norménová?“ Její zástupce má pravdu. Měla by se rozhodnout. Nebezpečno? Bezpečno? Rozhodni se, Norménová! Samozřejmě by měla otevřít dveře a vypustit ministryni. 23


Ale pořád se nemohla zbavit pocitu, že něco je špatně – něco mnohem horšího než rozrušený dav, uzavřená cesta a velvyslanecký rada, kterému se chce na velkou. Gumová pažba pistole se jí lepila k dlani. Cvak… Cvak… A vtom ho uviděla. Muže ve vřavě napravo. Vzhledem se podobal všem ostatním křičícím snědým lidem. Dlouhá bílá košile, tmavé plandavé kalhoty a hlava ovázaná kusem látky. Ale přesto se něčím vymykal. Například tím, že byl klidný. Neřval, nehrozil pěstmi ani se nesnažil upoutat její pozornost. Naopak se pohyboval cílevědomě vpřed, klidně kličkoval mezi svými rozzuřenými druhy v neštěstí a neustále se blížil. Držel něco v ruce a Rebecce chvíli trvalo, než poznala, co to je. Igelitka. Soudě podle její jednolité, křiklavě žluté barvy ještě nestihla vyblednout na slunci a svraštit se jako všechno ostatní v táboře. Co pohledává něco tak nového a čistého uprostřed téhle všeobjímající bídy? Zastínila si levou rukou oči a pokusila se zaostřit. Igelitka se jí objevovala v zorném poli a zase mizela, schovávala se za změR nohou a hned se zase vynořovala v jiné mezeře. Byla jasně žlutá, hladká a rozhodně se vymykala. Na okamžik se jí zazdálo, že na jejím dně rozeznala stín něčeho tmavého. A vtom se rozhodla! „Nakládat,“ zakřičela a vrhla rychlý pohled na své dva kolegy, aby se ujistila, že její rozkaz slyšeli. „Okamžitě nakládat, rušíme akci!“ zařvala na Malména, který ji přes davy lidí patrně neslyšel. 24


Její zástupce nejdřív nezareagoval, ale pak přikývl a rukou dal znamení řidiči třetího doprovodného vozu, aby zacouval a uvolnil jim cestu. „Co to sakra děláte, Norménová?“ vykřikl velvyslanecký rada a chytil ji za pravou paži. Snadno ho ze sebe setřásla. „Do auta, Gladhe, jestli tady nechcete zůstat!“ odsekla a pokynula řidičce, aby se připravila k ústupu. Muž s igelitkou mezitím zmizel, ale byla si jistá, že někde v té mase je – že si pořád razí cestu k nim. Landcruiser, který stál za nimi, o pár metrů couvl a Rebecca, aniž by spouštěla oči z davu, zabušila na střechu auta a dala tak Modinové signál, že má couvnout taky. Jejich auto se na nerovném povrchu pomalu rozjelo směrem vzad. Dveře spolujezdce byly pořád ještě dokořán a čekaly, až Rebecca naskočí. Ve chvíli, kdy se konvoj dal na ústup, přešel hluk davu ve zběsilý ryk a slabé zátarasy najednou praskly. Nejbližší voják ani nestačil pozvednout zbraň, než ho masa pohltila. Během pár vteřin bylo jejich auto obklíčeno. Do kapoty a čelního skla bušily ruce, trhaly Rebecce šaty a snažily se ji odtrhnout od otevřených dveří. Rebecca zakopla a na jeden infarktový okamžik to vypadalo, že upadne. Splašil se jí pulz, bojovala a snažila se vymanit, ale útočníci se k ní hrnuli ze všech stran. Ruce šátraly po jejím opasku a po pistoli pod její zaklíněnou pravačkou. Vrazila levačku do něčího obličeje, kolenem nakopla čísi rozkrok a dala hlavičku něčímu hlasu, který jí zezadu řval do ucha, ale útočníků bylo příliš mno25


ho a bylo otázkou času, kdy Rebecca upadne a bude po všem. Najednou sebou auto škublo a těžké dveře skosily dost útočníků na to, aby Rebecca vyprostila pravačku a vytáhla pistoli. Hlaveň do vzduchu, zmáčknout spoušR. Zbraň jí cukla v dlani – jednou, ještě několikrát a tón řevu se změnil ze vzteklého v polekaný a vyděšený. Najednou byla volná. Lidé, kteří k ní měli nejblíže, se dali na úprk a sráželi se s dalšími, kteří se stále ještě tlačili zezadu. Výkřiky se mísily s duněním těl, jež do sebe vzájemně narážela. Krátké salvy, štěkající samopaly, nejspíš namířené do davu. Jedna střela jí prosvištěla jako vzteklý čmelák jen pár decimetrů od hlavy, ale skoro si toho nevšimla. Modinová vytúrovala motor, roztočená kola zvířila spoustu štěrku a ten Rebecce okamžitě proměnil celé zorné pole v rudou mlhu. Auto se rozjíždělo. Rebecca zakopla, ale na poslední chvíli se zachytila divoce vlajících dveří. Prst měla pořád na spoušti, hlaveň mířila k nebi. Muž vyšel rovnou z oblaku prachu. Přímo před kapotu, asi šest až osm metrů před nimi. Mrštně přeskočil ležící těla a prokličkoval cikcak mezi prchajícími lidmi k jejich autu. Povytáhl ruku z igelitky. Předmět už bylo vidět docela zřetelně. Rebecca svěsila ruku s pistolí a pokusila se mu zamířit na nohy, ale nedokázala udržet zbraň v klidu. Auto nabralo rychlost, znovu rozvířilo rudý prach a narazilo do předku doprovodného vozu, který stál za ním. Rebecca při tom prudkém zastavení dostala ránu dveřmi do brady a zase málem upadla. Chvíli viděla jen hvězdičky a červenou mlhu. Když se jí zrak projasnil, mířil revolver přímo na ni. 26

0035716