0035714

Měl jsem v plánu zúčastnit se v září maratonu v Kauai, a to je už za šest týdnů. Deset dní na Havaji představuje přestávku, kterou potřebuju. Celé měsíce jsem se na to těšil. Bude to dovolená, která se pro mě zároveň stane skutečným odpoutáním se od minulosti.

Tak to říkal Alek a já doufal, že má pravdu.

Dole v hale jsem skopl boty hned, jak jsem se dostal domů. Odklouzaly po černo-bílých dlaždicích. Potom jsem si pověsil sako přes ostatní na sloupku dole na zábradlí schodiště. Budu je muset přebrat. Jenže kde na to vezmu čas? Pámbuví jak tu Irene dokázala udržet pořádek. Uklízeč, který se tím zabývá nyní, má dost co dělat, aby se kuchyně neproměnila v místo nebezpečné zdraví a životu.

Zkontroloval jsem si iPhone, abych se přesvědčil, že jsem nic nepropásl. Od Aleka stále nic. Žádná textovka. Žádný e-mail. Žádné zmeškané hovory. Žádný tweet.

Nic! Na co si to hraje?

Je to všechno nějaká hloupá šaráda? Snaží se mi tak naznačit, jak je důležitý? U něj by mě to nepřekvapilo.

Nad hlavou se mi ozvalo zapraskání. Trubky v domě to měly ve zvyku. Počítám, že je instalovali, ještě když královna Viktorie byla teprve princeznou.

Dům měl čtyři patra a stál na konci jedné z těch terasovitě uspořádaných ulic, kterými je Londýn vyhlášený. Přivykli jsme jeho náladám. Bydlení tady bylo naším největším luxusem, prohlašovala Irene. Pracovat sedmdesát hodin týdně a být jedním ze zakládajících ředitelů Institutu pro aplikovaný výzkum v Oxfordu snad musí mít nějaké výhody, odpovídal jsem jí ­obvykle.

Uvědomoval jsem si ovšem, že jsem měl štěstí, když jsem se nakonec stal majitelem domu. Měl jsem štěstí, že jsem získal místo ve výměnném programu s univerzitní kolejí v Londýně. A také jsem měl štěs15