(1) Alekovi prýštil z pórů pot. Dosud byl optimistický.
Až příliš optimistický. Únos v islámském světě je téměř vždy jistou formou vydírání – tak mu to bylo řečeno. Jenže když se na scéně objevil nůž dost velký na vyvrhnutí medvěda, všechno se změnilo. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Sotva před hodinou ještě spokojeně pobýval ve svém hotelovém pokoji, v místě, jež bylo nyní stejně nedosažitelné jako dětský sen. Srdce mu tlouklo do žeber, jako kdyby si chtělo prorazit cestu ven. Rozhlédl se kolem. Je v té sloupové síni někdo, na koho by se mohl obrátit? Oko kamery připomínající korálek zamrkalo. Alekovy končetiny sebou cukly, až se mu do nich zařízl oranžový nylonový provaz, jímž byl připoutaný k hladkému pilíři. Chřípí mu naplnil zatuchlý vzduch. Roztřásl se jako v horečce. Když do jeho pokoje vstoupili dva muži, v klidu s nimi odešel. Byl pořádný hlupák. Proč nekřičel, neřval, nevyskočil z okna? Všiml si přece pohledu v očích toho hajzla, byl tvrdý jako kámen. Teď už bylo pozdě. „Pusťte mě,“ zakřičel. Jeho hlas vracela ozvěna. Jakási ruka ho uchopila za rameno. Pohnul hlavou ze strany na stranu, aby si pro7