Page 1

(1) Alekovi prýštil z pórů pot. Dosud byl optimistický.

Až příliš optimistický. Únos v islámském světě je téměř vždy jistou formou vydírání – tak mu to bylo řečeno. Jenže když se na scéně objevil nůž dost velký na vyvrhnutí medvěda, všechno se změnilo. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Sotva před hodinou ještě spokojeně pobýval ve svém hotelovém pokoji, v místě, jež bylo nyní stejně nedosažitelné jako dětský sen. Srdce mu tlouklo do žeber, jako kdyby si chtělo prorazit cestu ven. Rozhlédl se kolem. Je v té sloupové síni někdo, na koho by se mohl obrátit? Oko kamery připomínající korálek zamrkalo. Alekovy končetiny sebou cukly, až se mu do nich zařízl oranžový nylonový provaz, jímž byl připoutaný k hladkému pilíři. Chřípí mu naplnil zatuchlý vzduch. Roztřásl se jako v horečce. Když do jeho pokoje vstoupili dva muži, v  klidu s  nimi odešel. Byl pořádný hlupák. Proč nekřičel, neřval, nevyskočil z okna? Všiml si přece pohledu v očích toho hajzla, byl tvrdý jako kámen. Teď už bylo pozdě. „Pusťte mě,“ zakřičel. Jeho hlas vracela ozvěna. Jakási ruka ho uchopila za rameno. Pohnul hlavou ze strany na stranu, aby si pro7


táhl krk. Provaz kolem kotníků, kolen a hrudníku ho poutal pevně. Jeho pulz do provazu narážel jako příboj. Nůž se v prostoru zaleskl jak vodopád. Nyní mu už pomůže jedině modlitba, kterou ho naučila matka. Agios o Theos, agios ischyros, agios athanatos, eleison imas! Svatý Bože, svatý a  všemocný, svatý a  nesmrtelný, slituj se nad námi! Zavřel oči. Ledové ostří zasáhlo jeho hrdlo. Vzápětí mu na hruď vytryskl horký proud. To teplo se mu řinulo po nohou a celé je promočilo. Kolem něj stoupal odporný zápach. Zaplavil ho prapodivný klid. Rozhlédl se po starobylé síni a napadlo ho, že řada pilířů připomíná les. Vchod, jejž našel, musel být zapečetěný před více než pěti sty lety, dřív než prastaré město Konstantinopol, ležící nad ním, padlo do muslimských rukou a  jeho jméno se změnilo na Istanbul. Tady dole se nacházejí poklady, o jaké by kterýkoli ředitel muzea toužebně prosil. Přesto si přál, aby to místo nebyl objevil. Zadíval se na hliníkové stolky, stojící poblíž. To, co viděl, ho zděsilo. Začala se na něj snášet černá mlha. Přijde Sean na to, co se stalo? Agios o Theos, agios… O  minutu později dvě fontány krve na  Alekově hrudi, až šedesát centimetrů vysoké a tryskající z levé i pravé otevřené tepny, bublaly jako vychládající kávovar. Tkáň kolem nich se hedvábně leskla. Alek však již měl oči zavřené a obličej pokojný.

8


(2) Do ulice se vysypalo sklo. Čtyřpatrové průčelí nové-

ho obchodu s americkou elektronikou se hroutilo. Zem pod nohama mi duněla zvířeckým dusáním. Rozezněl se chór alarmů. Připletl jsem se k tomu na cestě domů. Byl srpnový páteční večer. V Londýně panovalo horko a vlhko. Přecházel jsem Oxford Street, když jsem se zarazil uprostřed kroku. S  rozbitým sklem za zády se ke mně blížil zástup plný pěstí, zuřivosti a  obličejů zakrytých kapucemi. Všechny svaly v těle se mi napružily. Začne město zase hořet? Zahlédl jsem vchod do cihlové uličky a rozběhl jsem se. Dívka s  růžovým afroúčesem, bílými střevíčky na jehlových podpatcích a světle zeleným přiléhavým topem stála uprostřed ulice, ústa měla otevřená a  ruce přitisknuté k bokům. Zatočil jsem k ní. „Pojďte,“ křikl jsem na ni. Podívala se na mě, jako bych byl nějaký přízrak, ale vydala se za mnou. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že ta rozvášněná banda je nám v patách. Stihli jsme to jen tak tak. Oba jsme se obrátili a dívali se, jak nás míjejí. Na mrazivý okamžik jsem si už myslel, že se na 9


nás vrhnou a že budu muset svoji novou známou bránit. Šli ale dál a v dunivém rytmu prozpěvovali jakési slogany, jimž jsem moc nerozuměl. Na ten zvuk ale nikdy nezapomenu. Protože tohle nebyla pouhá rabující banda. Tihle zmetkové si našli cíl. Někteří po nás vrhli zlé pohledy, když kolem nás procházeli, ale my naštěstí jejich terčem nebyli. Šli po symbolech svého útlaku. A  byli z  toho úplně mimo sebe. Když všichni zmizeli, moje nová známá s růžovými vlasy se otřásla a utíkala pryč. Ječící alarmy a  rozbité výlohy byly spolu se závanem strachu nejnápadnějšími známkami, že tudy prošel vzbouřený dav. Stojí nájezd policie na mešitu za tohle všechno? Na druhé straně ulice jsem zahlédl ženu v tenké kožené bundě. Neviděl jsem jí do obličeje. Všechno kolem jako by zmizelo. „Irene!“ zavolal jsem potichu. Mé nohy se vydaly za ní. Zastavil jsem je. Irene už není. I když jsem moc dobře věděl, jaká je skutečnost, mé srdce přesto dál toužilo, aby se ta žena otočila a usmála se, aby se mohlo opět vznést jako raketa startující na oběžnou dráhu. Nikdo na mě nikdy nedokázal působit tak jako Irene. Než jsem ji poznal, nenapadlo by mě, že by mi nějaká žena mohla rozbušit srdce jen tím, že vstoupí do místnosti. Velká část ve mně se pořád nechtěla přenést přes to, co se jí stalo, nechtěla jít dál, ne teď, ani nikdy jindy, ať si kdo chce říká či dělá, co chce. Ta žena už byla skoro pryč, jen černé vlasy za ní vlály, jak mizela v záři mihotavých světel. Kdybych šel za ní, znamenalo by to, že jsem ještě větší blázen, než jsem si myslel. Pomaličku jsem vydechl. Potkalo mě to, čemu můj 10


kouč, který mi pomáhá vyrovnat se s žalem, říká podmíněná halucinace. Lidé se z hrobu nevracejí. I když si to sebevíc přejete. A bez ohledu na to, jak nespravedlivá jejich smrt byla. Když ještě ve Státech v  odstupu osmnácti měsíců jeden po druhém zemřeli moji rodiče, takhle jsem se necítil. Oba za sebou měli dobrou směnu, zato Irene se sotva dostala k nadhozu. Nízko nade mnou proletěl vrtulník s  pátracími reflektory. Je načase vypadnout z tohohle šílenství a vrátit se do normálního světa, k mým vlastním starostem. Alek mi na poslední textovku neodpověděl. Má se vrátit v  pondělí, kdy bude konečně pořádně otestovaný zdokonalovací program zobrazení, na němž jsem poslední týden pracoval. Jestli ten projekt pokazíme, tak neuniknu nepříjemné šuškandě. Dokázal jsem si představit, co se bude říkat. Jak můžete čekat, že se vedoucí projektu po tom, co se mu stalo, nedopustí chyb? Nebylo snad zřejmé, že ještě nepřekonal manželčinu smrt a  není schopný kvalitně pracovat? Nebyl právě proto přeřazený na nižší pozici? Vykročil jsem a  znovu si zkontroloval mobil. Nic. Z jakého důvodu může někdo, kdo je vybavený veškerými komunikačními možnostmi, které si svět vymys­ lel, být po neuvěřitelných šest hodin nedosažitelný? Fotografování mozaik andělů, císařů a  svatých by nemělo být zas tak náročné. I  když se uskutečňuje v  místě, jež kdysi bylo něčím jako katedrála svatého Petra islámského světa. Už jsme pro Boha pracovali i ve Vatikánu. A v Britském muzeu. Dalo se do deště a já se rozběhl. Než jsem se dostal ke vstupu do podzemky na Piccadilly Circus, lilo už jako z konve. Byl jsem úplně promočený a v botách mi čvachtalo. Uvědomoval jsem si, že s prameny hnědých 11


vlasů, přilepenými na až smrtelně bílé čelo, musím vypadat jako zpola utopené stvoření z nějakých bažin a můj roztřeseně hranatý stín je ještě nápadnější. Vlak byl přecpaný, což není zrovna ta správná kombinace s tím, když je člověk mokrý. Stáli jsme rameno u  ramene, jako v  pasti, kymáceli se a  ve vzduchu se vznášely vlhko a napětí. Přečetl jsem si titulek na iPadu jedné dívky. „Nové nepokoje v  Londýně“ byly hlavním tématem. Dívčin prst titulek zakryl a odsunul jej pryč. Další zněl: „Anglie se probouzí“. Vlak sebou trhl a zastavil. Světla zablikala. Kdosi zaúpěl. Trvalo snad deset minut, než se souprava zase rozjela.

12


(3) V suterénu vily patřící britskému konzulátu a nachá-

zející se v luxusní čtvrti na předměstí Istanbulu hleděli dva muži na obrazovku laptopu. Místnost naplnily sténavé zvuky. Na obrazovce se prsatá blondýna zmítala nahoru a  dolů na vychrtlém postarším muži s  tmavou pletí. Postel, na které leželi v hotelu poblíž náměstí Taksim, kde se íránský vědec v  oboru biologie ubytoval, vrzala jako rozbité dveře v jedoucím vlaku. Muž takového stáří by si nepochybně měl položit otázku, proč se o něj zajímá žena tak mladá a krásná. Když vyhekl, blondýna se odtáhla. Pohled na jeho obličej stál opravdu za to. Muž sedící před laptopem kliknul myší. Na okamžik se objevil znehybnělý obrázek a vzápětí odplul do spodního rohu obrazovky. Peter Fitzgerald poklepal kolegu po rameni. „To by mělo stačit, aby se otevřel,“ prohlásil. „Jeho nadřízení v Íránu nebudou mít chuť mu tohle prominout.“ Zamračil se, když přecházel k tiskárně, jež se se zahučením probudila k životu. Bude to snazší, než předpokládal. Postupovali ale dostatečně rychle? Íránci jsou v Istanbulu už dva týdny. 13


(4) Následující večer, v sobotu, jsem šel na zahradní gri-

lování nedaleko mého domu v západním Londýně. Institut má byt v Oxfordu, ale teď už ho skoro neužívám. Moje podkrovní kancelář mi pro dny, kdy se mi nechce probíjet se provozem na M40, víc než stačí. Už třicet hodin nemám o Alekovi žádnou zprávu. Jestli se před svým pondělním návratem neozve, dám mu příležitost, aby to vysvětlil, ale pak mu povím, co si o takovém pitomém chování myslím. Grilování patřilo k  těm shromážděním, na která si všichni berou podobné oblečení s  drahou patinou obnošenosti, aby předvedli svoji individualitu. Odešel jsem před půlnocí. Hostitel se mě pokoušel dát dohromady s  jednou ze svých přítelkyň, ale ač byla nepochybně atraktivní, neměl jsem náladu. Nikdo nechtěl ­mluvit o ničem jiném, než že zase vypukly nepokoje. Zatímco já jsem si přál na ně zapomenout. Šel jsem domů pěšky, přešel jsem New King´s Road a prošel kolem baru s dunivou hudbou. Lidé před barem se smáli. Všechno působilo normálně. Třeba nepokoje nakonec nepropuknou. Fajn. Jestli mám jít ráno běhat, potřebuju se trochu vyspat. 14


Měl jsem v plánu zúčastnit se v  září maratonu v Kauai, a to je už za šest týdnů. Deset dní na Havaji představuje přestávku, kterou potřebuju. Celé měsíce jsem se na to těšil. Bude to dovolená, která se pro mě zároveň stane skutečným odpoutáním se od minulosti. Tak to říkal Alek a já doufal, že má pravdu. Dole v hale jsem skopl boty hned, jak jsem se dostal domů. Odklouzaly po černo-bílých dlaždicích. Potom jsem si pověsil sako přes ostatní na sloupku dole na zábradlí schodiště. Budu je muset přebrat. Jenže kde na to vezmu čas? Pámbuví jak tu Irene dokázala udržet pořádek. Uklízeč, který se tím zabývá nyní, má dost co dělat, aby se kuchyně neproměnila v místo nebezpečné zdraví a životu. Zkontroloval jsem si iPhone, abych se přesvědčil, že jsem nic nepropásl. Od Aleka stále nic. Žádná textovka. Žádný e-mail. Žádné zmeškané hovory. Žádný tweet. Nic! Na co si to hraje? Je to všechno nějaká hloupá šaráda? Snaží se mi tak naznačit, jak je důležitý? U něj by mě to nepřekvapilo. Nad hlavou se mi ozvalo zapraskání. Trubky v domě to měly ve zvyku. Počítám, že je instalovali, ještě když královna Viktorie byla teprve princeznou. Dům měl čtyři patra a stál na konci jedné z těch terasovitě uspořádaných ulic, kterými je Londýn vyhlášený. Přivykli jsme jeho náladám. Bydlení tady bylo naším největším luxusem, prohlašovala Irene. Pracovat sedmdesát hodin týdně a  být jedním ze zakládajících ředitelů Institutu pro aplikovaný výzkum v Oxfordu snad musí mít nějaké výhody, odpovídal jsem jí ­obvykle. Uvědomoval jsem si ovšem, že jsem měl štěstí, když jsem se nakonec stal majitelem domu. Měl jsem štěstí, že jsem získal místo ve výměnném programu s  univerzitní kolejí v  Londýně. A  také jsem měl štěs15


tí, že jsem v té době poznal Irene. To, na čem jsem ten rok pracoval, vyústilo v  článek o  vzorcích lidského chování, který se značným ohlasem uveřejnil list New York ­Times. Úspěch toho článku nám pomohl rozjet Institut. Když jsme se s  Irene vzali, pracoval jsem tři roky v  jedné softwarové společnosti v  Berkshiru. Potom jsme se s pár kolegy z koleje rozhodli založit Institut. Rozjel se rychleji, než jsme očekávali, a v každé z našich specializací pracoval na významných projektech. Měli jsme štěstí v řadě ohledů, ale dal bych rád každý kousíček našeho úspěchu, jen kdyby to znamenalo, že Irene bude ještě naživu. Měli jsme plány a dům, který jen čekal, až ho naplní dětský smích. Občas ve snech pořád ještě slýchávám ozvěnu toho, co mohlo být. Zamířil jsem nahoru. Vždycky nechávám v horním patře rozsvíceno, aby dům nepůsobil smutně. To je ­ovšem pouhá teorie. Nezdálo se, že by to mělo zamýšlený efekt. Zatímco jsem se svlékal, zazvonila pevná linka. Znělo to naléhavě, jak to jen telefon pozdě v noci umí. Je to Alek? Měl by to být on. Našel jsem telefon na vysoké hromadě dokumentů ležících vedle postele. „Pan Ryan?“ Nebyl to Alekův hlas. Zněl jako takový ten městský týpek, co si nechává podvazky na ponožky i v posteli. „Ano?“ Ostré bodnutí předtuchy se dá těžko ignorovat. Telefonní linka zaznamenala troubení automobilu a zprostředkovala mi i tlumené zvuky jakési rozhlasové stanice. Znělo to jako středovýchodní hip hop. „Jmenuju se Fitzgerald, pane. Peter Fitzgerald. Omlouvám se, že vás ruším.“ Mluvil pomalu, s  dů16

0035714  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you