Předmluva: Sám pes v divočině…
Byl teplý nedělní večer koncem března roku 2009. Slunce se sklánělo k obzoru a posledními paprsky omývalo korálové útesy a stovky tropických ostrovů roztroušených podél severního pobřeží australského Queenslandu. Na ostrůvku St. Bees vzdáleném zhruba třicet kilometrů od Mackay, ležícího na pevnině, se hlouček strážců národního parku a vědeckých pracovníků pozorně rozhlížel po písečné pláži. Konečně uviděli psa – nebo spíš siluetu středně velkého psa podobného vlčákovi, která se jasně rýsovala na pozadí obřího oranžového slunce a tmavnoucího oceánu. Běžel po břehu s hlavou skloněnou, krkem nataženým dopředu a ocasem drženým rovně dozadu. „Támhle je,“ řekl ranger Steve Burke doktoru Billu Ellisovi. „Sám pes v divočině,“ utrousil Bill. Bill si nemohl pomoct, ale nepřestával žasnout, neboť ten pohled vypadal jako scéna z filmu Volání divočiny. Pes jako by proplul otevřenou krajinou lhostejný k lidem, jichž si jen 13