0035688

Slunce nikdy

nevychází dvakrát stejně aneb Velk é naděje času krutosti, bolesti a smrti

T

ěžké dědictví mladého císaře – Velká kariéra korsického šlechtice – Cesta ke Slavkovu – Nová armáda proti starým vojskům – Bitva tří císařů – Habsburská monarchie na kolenou – Až přijde král Marokán... – Svoboda Evropy se utekla pod naše prapory – Nepoučená princezna proměněná v ženu – Zahořel přátelským srdcem a láskou k nejosvícenějšímu domu Rakouskému – Úpadek ducha až do krajnosti – Slunečná neděle u Přestanova a Chlumce – Zbloudilí Prusové a zajatý generál – Ledbíkům zašlapali hrách, vikev a zelí – Smutky a nástrahy v prachových peřinách – Kongres dotančil k nové Evropě

(9)

Žuráň, velitelské stanoviště Napoleona v bitvě u Slavkova

Druhý prosincový den roku 1805 vyšlo slunce na jihu Moravy v půl osmé. Jeho do ruda zářící kotouč se objevil nad Prateckým kopcem a stoupal stále výš nad hlavy mužů v bílých, zelených a modrých uniformách, kteří tu už druhý den čekali na chvíli, kdy se ozvou první výstřely a do pohybu se dají sevřené řady vojáků, aby vybojovaly velkou bitvu. Jak rakouský císař František I. s carem Alexandrem I. na jedné straně, tak na druhé straně francouzský císař Napoleon Bonaparte byli přesvědčeni, že vítězství bude patřit jim.

Rakouské a ruské vojsko mělo početní převahu a výhodnější postavení, francouzským oddílům zase velel muž, o jehož vojevůdcovské genialitě nepochybovali ani jeho největší nepřátelé, i když jinak pro něj měli bezpočet dehonestujících pojmenování, z nichž „malý kaprál“ patřilo k těm nejslušnějším. Slunce se už zcela vyšvihlo nad obzor, ale pod Prateckým kopcem dál zůstávala mlha, v níž se ztrácela nejen pole, louky i celé

(10)

vesnice, ale také muži čekající na rozkaz k útoku. Napoleon stál se svou suitou na vyvýšenině, kterou zvolil za své velitelské stanoviště už předchozí den. Říkalo se jí Žuráň a Bonaparte neměl ani tušení o tom, že jde o mohylu z doby železné, v níž už více než dva tisíce let spí svůj věčný sen významný muž, patrně mocný vládce a možná ve své době i velký vojevůdce. Francouzský císař se napjatě díval na protější Pratecký kopec obsazený ruskými vojáky a v duchu si říkal, zda nepřítel opravdu udělá to, co předpokládal a k čemu ho sám nenápadně navedl či možná přímo vybídl. Když se dala do pohybu první kolona a zamířila dolů směrem k Sokolnici a Telnici, v Napoleonových očích se objevil radostný záblesk.

Vše tedy proběhne tak, jak si předsevzal. Pohlédl do slunce, které ho na pár okamžiků oslepilo.

Možná ho už v té chvíli napadlo, že právě onen zářivý kotouč se stane symbolem jeho velkého vítězství. „Le Soleil d´Austerlitz“ neboli „slavkovské slunce“ mu opravdu zářilo ještě mnoho let, i když postupně ztrácelo na síle i pronikavosti svých paprsků. Ale onoho dne na počátku prosince roku 1805 bylo svědkem jednoho z největších a nejslavnějších Napoleonových vítězství. Nešlo zdaleka o zveličování či pouhé přání, když po bitvě napsal v provolání ke svým vojákům: „Postačí, když řeknete: Bojoval jsem u Slavkova, aby každý řekl: To je hrdina!“.

(11)

Bitva u Slavkova na dobovém mědirytu

Těžké dědictví mladého císaře

Císař František II. na podobizně z roku 1792

Františkův otec Leopold a strýc Josef na obraze z roku 1769

Na jaře roku 1792 nastoupil po smrti svého otce Leopolda II. na habsburský trůn jeho nejstarší syn František II. Již jako šestnáctiletý byl odvezen do Vídně, protože císař Josef II. si ho vyhlédl za svého nástupce místo bratra Leopolda, který mu připadal příliš „změkčilý“, a chtěl ho na to náležitě připravit. Pokud měl Josef II. dojem, že Františkovi se ve Florencii nedostává náležité výchovy a je proto „fyzicky i morálně velmi zaostalý“, potom to byl dojem mylný jen z části, naneštěstí té nejdůležitější: mladý Habsburk totiž nepatřil mezi nadané žáky, což se mělo ukázat i ve Vídni. Strýc to však nechtěl brát na vědomí a synovci připravil přísný a přesný systém výchovy a vzdělávání, který však byl nad jeho síly. František se opravdu snažil, vždyť se podle svých slov přišel do Vídně „stát císařským učněm“, ale i přes všechno úsilí a pomoc nejlepších učitelů a vychovatelů nemohl tolik vědomostí zvládnout. Mrzelo ho to, vztekal se sám na sebe i na okolí, ale tím nic změnit nemohl. Neznal vlastně žádné rozptýlení nebo hry, jeho den byl rozpočítán na minuty a možná začal strýce v koutku duše i nenávidět.

Měl zcela jinou povahu než Josef II., který by vše stále reformoval a měnil, zatímco František dával přednost ověřeným jistotám a klidu.

Jedno se však naučil velmi dobře – pohybovat se v prostředí dvora, kde se nevyplácela důvěra nebo otevřenost. Proto už jako mladík byl značně nedůvěřivý a uzavřený, choval se chladně, okolí ho nijak nezajímalo a vlastně ani neměl nějaký užší zájem nebo koníčky; mnozí mu proto říkali „starý mladý princ“. Současně byl velmi pracovitý a pečlivě vyřizoval spisy a díky úsilí učitelů měl i slušné znalosti, jenže velmi chaotické a neúplné, které navíc neuměl prakticky využít. Strýc ho v lednu 1788 oženil s nevěstou, kterou mu sám vybral a nechal vychovat v klášteře salesiánů poblíž Vídně: jmenovala se Alžběta Vilemína Würt-

(12)

temberská, a pokud uvěříme dobovým „drbům“, nebyla to právě žádná krasavice, spíše naopak.

Nedlouho po svatbě vzal Josef II. svého synovce do války proti Turkům, jenže František nejen neprojevil žádné vojevůdcovské nadání či alespoň snahy, ale dokonce se mu boje ani trochu nelíbily.

Nedivme se proto císaři, že byl synovcem značně zklamán a rozladěn a ve chvíli své předčasné smrti raději zvolil za nástupce „změkčilého“ mladšího bratra Leopolda.

Ten však po dvou letech zemřel a v březnu 1792 se stal císařem František, toho jména na habsburském trůnu už druhý. Bylo mu čtyřiadvacet let a vlády se ujímal v opravdu složité době, kdy se velká část Evropy ocitla ve víru revolucí, z nichž nejvýznamnější právě probíhala už čtvrtý rok ve Francii.

Pod vznešenými hesly o svobodě, rovnosti a bratrství byla velmi krutá a krvavá, plná zmatků a náhlých zvratů. Už Leopold II. nevěděl, jak na ni reagovat, začal se sice připravovat na možnou intervenci, ale smrt přišla dříve. Nyní si s dosud nepoznanou situací měl poradit jeho syn.

Po zajetí a faktické internaci krále Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty, která byla sestrou Leopolda II. a tetou Františka II., už ale nebylo možné otálet s odpovědí. Ve Vídni se objevilo velké množství emigrantů z Francie, především šlechticů, kteří zachránili většinou jen holé životy a toužili získat zpátky své majetky zanechané

(13)

Hrůzy francouzské revoluce na obraze Honoré Daumiera

Marianna, jeden ze symbolů francouzské revoluce

ve vlasti. Stejná byla situace také v Berlíně, metropoli Pruska. Právě to spolu s Rakouskem vytvořilo první protifrancouzskou koalici, která se chystala proti revoluční Francii vojensky zasáhnout..

Nejprve však přišly do Paříže ultimativní požadavky a jako odpověď na ně vyhlásilo Zákonodárné shromáždění 20. dubna roku 1792 Rakousku válku.

Ale ještě několik měsíců se nebojovalo, proto se mohl František II. nechat korunovat nejprve v Budíně na uherského krále, potom si v červenci ve Frankfurtu nad Mohanem nasadit korunu panovníka Svaté říše římské a v polovině srpna se konala korunovace i v Praze. Nebyla nijak slavná, válka už byla doslova na spadnutí, protože hned v září zaútočilo na Francii rakousko-pruské vojsko. Pokud na základě tvrzení francouzských emigrantů očekávalo jen slabý odpor, potom se velmi přepočítalo – 20. září bylo poraženo u obce Valmy, vytlačeno ze severu Francie a po další prohrané bitvě u Jemappes obsadili Francouzi nejen Rakouské Nizozemí, ale i část Porýní.

Velká kariéra korsického šlechtice V roce 1793, kdy byli popraveni Ludvík XVI. a Marie Antoinetta, přistoupily k rakousko-pruské koalici také Británie, Portugalsko, Španělsko, Nizozemsko a Neapolsko, ale v bojích zatím vítězili bránící se Francouzi. V prosinci tohoto roku na sebe při dobývání Toulonu, kde došlo k povstání proti revoluci, poprvé upozornil muž, který se měl zanedlouho stát na dvě desetiletí rozhodujícím hráčem na šachovnici evropské politiky i vojenství – Napoleon Bonaparte. Žádné jiné historické osobnosti nebylo věnováno tolik pozornosti a pouhý výčet prací o Napoleonovi by zaplnil zbývající stránky této knížky a patrně by se ještě na mnohé nedostalo. Stejně tak žádný jiný vojevůdce nepřinesl do vojenství tolik nových taktických, operačních

(14)

i strategických prvků, které byly, a dokonce stále jsou uplatňovány ve válečných konfliktech. A jestliže byl Napoleon opravdu geniální stratég a taktik, pak jako politik už zdaleka tak úspěšný nebyl, což bylo nakonec také hlavní příčinou jeho pádu a neslavného konce.

Když se 15. srpna roku 1769 Napoleon Bonaparte (či přesněji Buonaparte) narodil v korsickém Ajacciu jako druhý syn nepříliš majetného šlechtice, jistě nikdo netušil, že právě přišel na svět muž, který výrazně ovlivní dějiny Evropy.

Ale už jako dítě byl nebojácný a pěkně vztekavý (životopisci používají termínu „výbušný“), dostával se do častých konfliktů (i se starším bratrem Josefem předurčeným k duchovní dráze) a v roce 1778 ho otec poslal do Autunu ve Francii, aby se naučil dobře francouzsky. Napoleona ale přitahovali vojáci, a proto přestoupil na vojenské učiliště v Brienne. Když z něj po pěti letech odcházel, patřil k nejlepším absolventům: vynikal v matematice, dějepisu a zeměpisu, jen průměrný byl v latině a němčině. Jeho další cesta vedla na vojenskou školu v Paříži, kterou dokončil v hodnosti podporučíka dělostřelectva a nastoupil službu v armádě. Situaci zkomplikovala smrt jeho otce, protože se musel starat o matku a početné sourozence, ale současně dokázal plnit své služební povinnosti skutečně na výbornou. Žil sám či

(15)

Poprava krále Ludvíka XVI. 21. ledna 1793

Napoleonův idealizovaný portrét z roku 1796

Císařovna Josefina

Napoleon se svými vojáky pod egyptskými pyramidami

přesněji osaměle, neměl skoro žádné přátele, byl velmi skromný a stále se vzdělával – jako kdyby se opravdu narodil pro vojenskou kariéru.

Ve chvíli vypuknutí revoluce měl hodnost poručíka a přes svůj šlechtický původ se dal do služeb „nové Francie“, přestože se na krátký čas ocitl i ve vězení jako „nepřítel revoluce“. Když při dobytí Toulonu opravdu výborně řídil dělostřelbu, zdobila jeho epolety hodnost kapitána. Už tehdy o něm jeho nadřízený napsal, že jde o „mimořádného důstojníka“, který prokázal až neskutečnou hloubku vědeckého přístupu, naprosto přesně vystihl podstatu věci a projevil ještě více odvahy.

Následoval neskutečně rychlý postup, protože už o rok později mu byla udělena nejnižší generálská hodnost. Následující rok 1795 přinesl Napoleonovi další úspěchy: měl hlavní zásluhu na potlačení povstání roajalistů v Paříži, výhodně se oženil s Josefinou de Beauharnais, povýšil na divizního generála a stal se velitelem tzv. italské armády, která na severu Apeninského poloostrova bojovala s rakouskými vojsky. A vedl si velmi zdatně, vždyť jeho oddíly pronikly až do Štýrska a císařský dvůr poprvé opouštěl ve strachu Vídeň.

Bylo nepochybně i velkou Napoleonovou zásluhou, že první protifrancouzská koalice v podstatě zkrachovala a rozpadla se, a především Rakousko utrpělo výrazné územní ztráty. A ještě jedno bylo už na začátku oslnivé kariéry Napoleona zřejmé – dokázal si získat nejen veřejnost, ale především vojáky, pro které se stal opravdu miláčkem. Byli ochotni s ním a pro něj jít třeba i do pekla.

V roce 1798 se Napoleon v čele části francouzské armády vydal do Egypta. Jednalo se o součást širšího plánu na oslabení „tradičního“ rivala Velké Británie, který snad měl dokonce skončit dobytím Indie. Zdánlivé oslabení Francie se rozhodly vedle Británie využít také Rakousko, Rusko, Turecko a Neapolsko, které vytvořily druhou protifrancouzskou koalici, jež z počátku dosáhla některých úspěchů především v Itálii a Němec-

(16)

ku. Ale zejména postup ruských vojsk vedených slavným vojevůdcem Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem v Itálii vedl k neshodám s Vídní a ruská vojska nakonec Apeninský poloostrov opustila. Napoleon po návratu z Egypta provedl v listopadu 1799 s pomocí armády státní převrat, po němž přešla moc ve Francii do rukou tří konzulů; prvním (či také generálním) z nich byl Bonaparte, který se o tři roky později stal doživotním konzulem.

Ale to už druhá protifrancouzská koalice neexistovala. Nejprve ji v říjnu 1799 opustilo Rusko a Rakousko, druhý člen, který nesl hlavní tíhu bojů, muselo po porážce svých vojsk u italského Marenga v červnu 1800 a vpádu francouzských vojsk do Tyrolska žádat nejprve o příměří a v únoru následujícího roku podepsat v Lunéville mír, v jehož důsledku přišlo o Toskánsko a Modenu a muselo souhlasit i s trvalým odstoupením všech území na levém břehu Rýna Francii.

Druhý prosincový den roku 1804 se Napoleon Bonaparte na základě plebiscitu stal francouzským císařem Napoleonem I. Korunu mu nasadil v chrámu Notre Damme dokonce papež Pius VII. V květnu následujícího roku se Napoleon sám prohlásil také lombardským (italským) králem.

(17)

Napoleonova korunovace na francouzského císaře

Napoleon v Jaffě mezi nakaženými morem

To se však již rodila třetí protifrancouzská (a první protinapoleonská) koalice, jejímiž členy se vedle Velké Británie a Ruska staly také Rakousko a Prusko.

Cesta ke Slavkovu Na jaře roku 1805 se Napoleon rozhodl pro invazi do Velké Británie, která stála u zrodu všech protifrancouzských koalic. Koncem května se začaly jednotky soustřeďovat v táboře u města Boulogne-sur-Mer na pobřeží La Manche a 200 000 mužů – zatím nejvíce, kolik se podařilo Napoleonovi kdy postavit – procházelo intenzivním výcvikem. Britská flotila se sice pokusila tábor odstřelovat, ale výsledky byly minimální. V Británii zatím zavládla panika: formovala se domobrana, a dokonce pod vedením lady Jerminghamové vznikla i ženská jednotka, které spolu s armádou měly bránit ostrovní říši. Mnohem účinnější než všechny vojenské přípravy se však ukázal nápad staronového premiéra Williama Pitta mladšího zaměstnat Napoleona v Evropě. Výsledkem byla spojenecká smlouva s Ruskem z dubna 1805, slabým místem se ale ukázalo být Rakousko, které po řadě porážek nemělo nejmenší chuť na nové válečné dobrodružství. I to však nakonec britská politika zvládla slibem finanční pomoci na vy-

(18)

Idealizovaný generál Napoleon při přechodu průsmyku Velkého svatého Bernarda

zbrojení armády: za každých 100 000 vojáků slíbila Vídni 1 250 000 liber šterlinků – a Rakousko jich slíbilo postavit 350 000. I tato obrovská částka však byla pro Londýn mnohem výhodnější a levnější než riskovat boje na svém území a životy svých vojáků. Císař František II. sice dlouho váhal, ale 7. července Rakousko ke koalici přistoupilo a 24. srpna vyhlásilo Francii válku. Své nejlepší pluky soustředilo pod velením arcivévody Karla v Benátsku, kde se dal předpokládat první úder francouzských vojsk, druhá armáda vedená generálem Karlem Mackem měla obsadit Bavorsko.

Pokud koalice počítala s tím, že překvapený Napoleon nebude schopen okamžité protiakce, potom se mýlila. Když na počátku září zaútočilo rakouské vojsko na Bavorsko, spojence Francie, a hrozilo nebezpečí, že pronikne na francouzské území, dokázal ve velmi krátké době převést invazní armádu od kanálu La Manche proti postu-

(19)

Arcivévoda Karel Habsbursko-lotrinský byl schopný vojevůdce

Pohár s portrétem ruského cara Alexandra I.

Generál Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov

pujícím Rakušanům. Grande armée neboli Velká armáda měla na 200 000 mužů a 350 děl rozdělených do 7 samostatných armádních sborů vedených zkušenými maršály. Vojenští teoretikové upozorňují, že šlo svým způsobem o „bleskovou válku“, protože francouzská armáda dokázala za den postoupit v průměru o 30 kilometrů, což byl dvojnásobek denního průměru ostatních dobových armád.

Rakouské velení bylo rychlou reakcí Napoleona tak překvapeno, že se nezmohlo na účinnější odpor. Již 20. října přinutil Bonaparte kapitulovat hlavní nepřátelské síly – šlo o 25 000 mužů – vyčkávající u města Ulm v Bavorsku (druhý den bylo francouzské loďstvo zničeno britským v bitvě u Trafalgaru a všechny plány na invazi do Británie tím vzaly definitivně za své) a opět použil zcela nový druh manévru, který dokonce dostal pojmenování ulmský: předstíranou činností jízdy odlákal pozornost nepřítele, s hlavními silami obešel jeho postavení velkým obloukem a zaútočil ze směru, odkud ho nikdo nečekal. Tento prvek byl později použit několikrát, například při německém napadení Francie přes neutrální Belgii či – zatím naposledy – na počátku roku 1991 při zahájení operací proti Iráku.

Napoleon si u Ulmu otevřel cestu do Rakouska, které bez větších problémů také obsadil. Vídeň se vzdala bez boje 13. listopadu a císař tak splnil svá slova, která pronesl před začátkem tažení: „Nebudu-li za dva týdny v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni.“ Ve stejný den se ve Šternberku setkali František II. a car Alexandr I. Bránit v postupu se Francouzům pokoušela část ruské armády, která se původně snažila pomoct Rakušanům obklíčeným u Ulmu. Byla však proti Velké armádě mnohem slabší, a proto se její velitel Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov, žák slavného Suvorova, který zemřel v roce 1800, snažil ustoupit na Moravu, kde byla hlavní síla ruských vojsk i část ra-

(20)