Page 1

Ačkoli je velmi brzy ráno, den už ho zalil svým bohatstvím. Běží. Poslouchá Monteverdiho a běží. Je vysoký a má vypracované svaly. Utíká vyhládlý jako vlk. Listí se nad ním klene v královském baldachýnu. Slunce se přehouplo přes okraj světa. Jeho dny se dělí mezi „skutečnost“ a – jak sám říká – „skuliny“. Skutečnost mu zajišťuje identitu, pevnou zem. Ale skulinami do něj prýští život. Slunce se rozlilo po cestě. Běží dál, skvrnitý jasem. Propojen s Monteverdim, neslyší řvát ptáky ve větvích. Běží jak lesní šelma z doby před tím, než opravdu vznikl svět. Před tím, než kdo pojal myšlenku nejstarších velkých měst. Jak běží, cítí vlastní pyj. Proti němu běží hezká žena, jistě nejmíň o polovinu mladší. V okamžiku, kdy se mají minout, se očima vrhne do jejích. Ona zpomaluje, obrací se, běží zpátky, hledí na něho. Rozesměje se, když se po ní ohlédne přes rameno. Zvedne se vánek. Dnem třepotá Monteverdiho hudba. Rozesmátá se obrátí a vyběhne mezi stromy. Je to jak ve filmu, hraném nebo animovaném: je to nymfa, on jí hraje kentaura. To je ono: kentaura. Svět se v okamžení stáhne do jediného žhavého, zářivého bodu. Mezi stromy mimo cestu hltají své jazyky a zuby, lapají po dechu, kdykoli se vynoří nad hladinu. Přitiskne ji ke stromu; spojí se spolu. Žena ho pálí v samém centru života. Její kunda je nekonečným zdrojem potěšení. Veze se na něm a on zas na ní; utápí se a on do ní vpluje; celá rozechvělá slastně zasténá a znovu se zasměje, ale tichounce; vyklouzne z ní a půvabným, skoro nevnímatelným ges9


tem si srovná pyj; na moment zaváhá; hřbetem ruky ji něžně pohladí po tváři a řekne: „Promiň, zlato. Musím do práce.“ „Jasně.“ Přikývne a s rozkoší si ho prohlíží, jak se mu při zavazování tkaničky pletou prsty. Vzdychne si a taky se sebere. „A práce je co?“ zeptá se lehkým tónem. Aby to nevypadalo, že je zvědavá. Že ho potřebuje. „Psychoanalýza,“ odpoví a chce už pryč. Vypadá jak malá holka, říká si v duchu, vlasy v barvě slámy jen tak zachycené do gumičky. Roztomilá holčička. Sedmikráska – a je jich plná louka. „Tak čau, zlato,“ řekne a dá se do běhu. Ještě naposledy se obrátí, usměje se na ni, zamává: pozorným, šarmantním gestem, a přece… „Hej, zastav!“ volá za ním. Mizí jí v zákrutě. „Hej!“ Jsou ve velkém městě. Doma vleze do sprchy a pokryje se šamponem. Je jako Neptun ve zpěněném moři. Je jako bůh a vyskakuje ze skulin do skutečného světa. Vzpomene si, že pro bohy byly skutečným světem právě skuliny: běžecká dráha či zápasiště, zrcadlo nebes, scéna. Takovýhle je ráno po běhu vždycky: odráží se, pokryt pěnou, a buší do něj voda. Zůstane ve sprše hodinu a přetvoří se, promění se v novou bytost. Je to alchymický proces, napadá ho. Dnes se cítí zvlášť meditativně. Přemýšlí o ženské povaze. Luční sedmikrásky: tak snadno je lze ojet, tak snadno utrhnout. Ty, co volají Hej! a popuzeně zadupou jak kobyly. Ty, co rozkvetou již záhy a pak je zničí vlastní nervy. Ty, co se snadno vyplaší a během chvilky zhořknou; milovat se s nimi je jak vycucávat citron. Lenivé, zlhostejnělé ženy s potřebou pedikúr, které lze vidět, když se setmí, neupravené, jak se povalují v mexických barech. Stárnoucí herečky, co předvádějí svá půvabně zranitelná místa. Rozpálené alkoholičky, tísnivé jak horečnaté sny, pohádkové brzy po setmění, ale pak už ne. Chameleonky. Skvostné exotky s výbušnými sklony. Slaďounké Severoafričanky, kundu jak med. Neklidná antilopa – šukačka v letadle, v taxíku, v kupé. Nová ženská, kterou omrdáš, než odejdeš povečeřet s manželkou. Ženské, co vlévají odvahu (vzácné). Divošky 10


s fialovou hřívou, co nosí kozačky i v létě. Nevěstka, kvůli níž padl Enkidu: předvedla mu, co vše umí žena. Fanynky primitivismu, co rády skupinový sex. Ženské, co vždycky o Vánocích plánují sebevraždu. Ty hbité a svěží. Ty užvaněné. Vražedkyně mlčením. Milovnice rizika. Majitelky velkých myšlenek. Smrtonosné vulvy, co usmrcují pohledem. Něžné lásky, ostrovy v obezřetném osamění: masírují ti chodidla, jejich muž pije. Opouštíš je ohleduplně a s hrdliččím cukrováním. Klientky, co omrdáš ve jménu epochálního experimentu. Manželky, které podvedeš – a extravagantně. Současná manželka: Akiko. Ta, kvůli níž skuliny – alespoň načas – nahradila skutečnost. Akiko. Jejíž krása již ho neprobouzí ze sna. (Jeho svět je plný kund a už po ní nezatoužil celé věky.) Zestárlý Kníže temnot: to se z něho stalo. Zuby sedřené k dásním, jazyk oteklý námahou; a čurák i srdce se mu možná brzo zlomí.

11


1

Nevelký soukromý park, který Akiko proměnila ve výjev z Příběhu prince Gendžiho, vybíhá za dům a táhne se jím široká cesta, která vede k veřejně přístupným pěšinám, křovinám, bažinám a jezírku. Ráno z naší vily vybíhám do městského parku, často sám, v ranním příšeří. Můžu běhat třeba hodinu a odnikud nedoléhá městský hluk. Takhle na počátku dne je celé to území víc než královské: je podmaněno mýtem. Běžím vstříc minulosti: pozor, ne vlastní minulosti – minulosti vzdálené a pravěké. K minulosti, v níž moje vlastní dětství, celá podělaná současnost i to velké město za lesíkem jsou jednoduše nepředstavitelné. Když se dnes blížím k domu, vidím, že u Akiko v ateliéru se svítí. To znamená, že na mne v kuchyni bude čekat termoska horkého zeleného čaje. Je to milé gesto, když se vezme, jak jsem vůči ní vyhýbavý. Akiko začala mou vyhýbavost zaměňovat s introvertností. Podle ní jsem „mlčenlivý typ“. V mém mlčení se skrývá zástup světů, které je lepší nechat skryté. Jsme spolu deset let. Dost dlouho na to, aby zvláštnosti v mém počínání zmizely v nezřetelnu. Ale i Akiko se vytratila. Je z ní šum v pozadí, na jehož spolehlivost jsem si zvykl a bez kterého už možná nedokážu žít. Akiko je čarodějná, jasnovidná. Její podivuhodné sny jsou pronikavé, chirurgicky přesné. Nutí mne k obezřetnosti. Naše manželství nás oba vystavuje riziku. Ona je v nebezpečí, protože jí neustále lžu; tento lživý návyk otupil její talent a mate ji. Láska ji též přinutila nevěřit své intuici. Ale 12


v nebezpečí jsem i já, protože se nedokážu ovládnout a předhazuju jí stopy. Dřív anebo později nevyhnutelně klopýtnu, zajdu o krok za nejzazší mez, předhodím další náznak a oba nás to zničí. Až padnu, ona padne se mnou. Možná je to svého druhu útěcha.

13


2

Moje praxe patří na regál ďáblovy kuchyně. Izolován, zcela mimo podezření, beru si svou rozkoš nadnášen lítostí druhých. Jejich tělesností. Nekončícím vlněním přílivu lidské nestálosti, nedbalosti, zbabělosti. V tom světě, který znám, je každý dřív nebo později obětí podvodu. Praxi jsem nevytvořil sám. Tím chci říct, že to je svého druhu dědictví. Jejím bludištěm putuju už od útlého dětství. Neznám jinou možnost jak žít. Kéž bych nějakou znal, říkám si často. Praxe je nevyhnutelným rozšířením mého osobního dilematu. Je smrtící, a přece bych bez ní zahynul. Svědomitě šířím její jedy. Svědomitě vedu diář. Stejně jako šachová partie mi praxe skýtá nekonečno situací. Tedy vlastně ne doslova nekonečno. Neboť – a je to strašlivé přiznání – začínám chápat, jak se ty partie opakují, jak jsou zhuštěné. Moje klientela je frustrovaná, lačná a osamělá. Klientky, která to ode mě od první chvíle chtěla, se po čase nutně zmocním, proniknu jí. Anebo to třeba chvíli trvá, ale začala to chtít. Ošukat psychiatra bere klientka vždycky jako triumf. I když já jsem od začátku zvědavý. Tak mě pámbu stvořil. Když je klientka atraktivní, a klient koneckonců taky, nutně začnu dumat: Nechá se ošukat? Skandální kritérium. A přece – šukání je právě to, co rozhoduje. Soulož je determinismus, nevyhnutelný důsledek. A v tomto smyslu stojí přesně naroveň se smrtí. Víš, že budeš šukat a že tě oje14


bou; víš, že umřeš a možná budeš zavražděn. A možná budeš vrah. Poznal jsem i nadpozemský sex, ale dává příslib něčeho, co mě děsí. Rozkoš je zdroj neskonalých nebezpečí. Kojenec saje bláznivé matce u prsu, slastně sklouzává do spánku a bdění, a vtom facka. Facka, když saje – a rychle je odstaven. Jen chvilinka a on se umí přisát, kousat, odstavit se. Pozorně sleduje, kde visí háček, a vybaven ostrými, šikovnými nástroji se vydává na pouť do světa mužů. Stane se z něj násilník, maniak, voják; stane se z něj kněz, bachař, policajt. Dogmatik, patriarcha – ale určitě zdroj veřejného ohrožení. Stane se z něj psychoanalytik. Otevře si praxi. Naučí se předstírat. Bude se chechtat jak vlk. Protne městské ulice jak břit vodu. Jeho říší bude město, tajné zásobárny rozkoše, tajné vchody (mám šuple plné klíčů!), které vedou do zázračných síní, neznámých síní, ošuntělých pokojů. Ošuntělé pokoje ho přitahují i odpuzují. Úložiště kluka z ulice, zabordelený byt prodavačky, sytá změť transsexuálova holubníku s podlahou kluzkou od spreje na vlasy a pudru. (Musí tyhle vůně opatrně smýt, rozvířit za sebou prach, než se vrátí domů.) Muž v paruce, kluk čpící podvýživou si – na rozdíl od klientky – skoro jistě nezavolají právníka. Poslední léta jsem Akiko dost zanedbával. Dnes žijeme tak trochu v paralelních vesmírech. Občas ji zahlédnu, jak se – jako vždy zasněná – prochází po zahradě. Někdy zmizí na týden, někdy déle. Svá díla vystavuje ve vzdálených metropolích a jsou tam podle všeho vysoce ceněna. Právem. Jsou chvíle, kdy její představivost obdivuju. Jak ohromnou jí skýtá autonomii (a já tak potřebuju společnost!). Celé dny rázuje po ateliéru, v ruce nůžky, nádobku s lepidlem, ty obrazy, jež posbírala ze všech dob a míst. Je to bytost z pohádky – má Akiko: krásná, éterická, prožívá svůj život z velké části sama s nůžkami a mlčenlivě propojuje kousky papíru. Z cest se ke mně vždycky vrátí s příběhy a dárky. Například se vzácnými talismany necuke, ačkoli je můj zájem o estetické výtvory tak chabý. 15


3

Záměrně i mimoděk za sebou zanechávám stopy. Mimoděk, protože nechci být odhalen: nechci ublížit Akiko. Mám v sobě jisté já, které – alespoň občas, i když stále sporadičtěji – touží vést prostší, něžnější život. Anebo pokud se to vymyká mým silám, tedy procházet skulinami diskrétně, aniž bych poranil Akiko. Ano. Aniž by poznala bolest. A záměrně, protože už dlouho toužím být odhalen – tak jako jsem vždycky, už od dětství, toužil dostat trest, který mi náleží. Riskovat všechno. Flirtuju s vlastním zánikem. Podvádět je únavné. Vyčerpává to mé možnosti, mé síly, můj intelekt, můj čas. A mám v sobě jisté já, které by Akiko s potěšením zlomilo její útlý vaz. Kdoví? Třeba jednoho dne společně zahyneme ve zničujícím požáru. V našem vlastním požáru uprostřed světa, který na všech stranách hoří. Nedávno jsem se dostal do problémů kvůli prodavačce. Tyhle ženské nemají stud a žijí v mylném přesvědčení, že jiné ženy – ženy jako Akiko – stud mají. Proč jim tu iluzi brát. Mohla by to být moje dcera, tahle rujná samice jak z Wycherleyho. (Hrála by Lucy, služku té baculaté dámy.) Neurotička, chytlavá, pompézní, chvástavá. Měl jsem to tušit. Další dívčí asistentka rámaře mé ženy. Moje jasnozřivá Akiko ji nesnášela na první pohled, zatímco já od ní nedokázal odlepit oči. Šukali jsme očima. Transakce skončila špatně – Lucy rozlila kávu na manželčiny archy. Za to letěla, i když ne nadlouho. Pár dnů nato mi zavolala 16


do ordinace a prosila mě, abych se jí zastal. Jelikož se Akiko v doposud nevídaném návalu vzteku přestěhovala s prací jinam, takže o ničem nevěděla, udělal jsem, co se ode mě chtělo. Takže Lucy vítězná, čehož jsem prostě musel využít. Její drobný přečin potěšil toho grázla, jehož v sobě mám. Po jednom žhavém odpoledni mezi dvěma provinilci to správně mělo skončit, ale já se nechal chytit. Podobná setkání dávají dnům šťávu. A tak poměr trval dál. Lucy byla jak rozmazlené děcko; řádili jsme spolu. Pošťuchovala mě, popichovala, chtěla vidět dům, chtěla vědět, jak s Akiko bydlíme. Tekly jí sliny jak kočce lačnící po rybě prostřené na pánově stole. Takže jakmile Akiko odjela pryč, na druhý konec země, kočky si opravdu vystrojily scénu domácího štěstí. (Měl bych dodat, že Lucyina průhledná povaha mě sice dokázala pobavit, ale to její popichování mě zas proti ní zatvrdilo. Ve skulinách by vždycky měla jen druhořadé místo.) Věděl jsem, že ji tahle hra odrovná. Že začne závidět – a začala. Když jsem viděl, jak jí ze zlomyslných očí vyskakují zelenkavé uhlíky, lekl jsem se, že jsem už zase zašel příliš daleko. (Jako když jsem přefikl tu blondýnku, co nám dělá daně.) Převalovali jsme se po domě jak pandy. Točil jsem si s ní jak na obrtlíku. Kroutil jsem s ní sem a tam. Podařilo se nám zprznit každou místnost bez výjimky a skopnout rudou lakovanou skříňku, i když je dům vyzdoben jen střídmě. Měl jsem dost rozumu na to, abych ji držel mimo ateliér, ale když nad postelí uviděla viset velkou koláž, začala běsnit: Ta kunda si tohle všechno nezaslouží! V tu chvíli jsem jasně viděl, jaká bude za deset let: brunátná, na hranici obezity, zahořklá. Potřebovala utěšit. Namíchal jsem jí kir, vyndal chlebíčky, a pak, když padla tma, ji vzal do manželské postele. Tahle svrchovaná zrada Lucy uklidnila; jako strýčku Skrblíkovi se jí nad hlavou sklenula duha, hrnec zlata. Nechal jsem ji snít její sen, i když jsem se jí mínil zbavit; bylo zjevné, že je pěkně praštěná, možná na hranici psychózy. Bál jsem se, a právem, že svoji povahu nemá pod kontrolou. Zvládnout tuhle aféru by byla dřina. Začal jsem si prohlodávat cestu ven. 17


Zatímco jsme se tulili a šeptali si až do noci, odhalil jsem jí svou politováníhodnou existenci: život lékaře je život služby. Každou chvíli hrozí všem klientům kolaps, ne-li něco horšího. Půlnoční telefonáty z nemocnice, od hasičů, od policie. Jasně jsem prohlásil, že tenhle čas můžeme trávit společně jenom díky zcela zvláštní shodě okolností: Akiko má vernisáž v New Yorku, ode mě před pár dny odešel klient. Odletěl do Austrálie, kde si chtěl otevřít vlastní praxi zaměřenou na činnost, ve které se dokonale vyznal, totiž na zneužívání dětí a mládeže dospělými, kteří nad nimi mají držet ochrannou ruku. Lucy – ta nebohá, podmanivá fiflena – se rozbrečela! Na začátku dospívání ji ochmatával strýček. Má štěstí, řekl jsem jí, že k tomu nedošlo dřív. „Dřív?“ vznesla se z rozpěněných peřin jak delfín. „Takže později to je v pořádku? Jdi do prdele! Nechápu, jak můžeš něco takovýho říct!“ Když jsem se ale natáhl a chtěl jí olízat prsa, vzdychla si a zívla, že prý se nad ránem musí prospat. (To ona rozbila tu lasturu, vím to spolehlivě!) Jakmile se Akiko vrátila, okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Umělecky naservírovaných suši z restaurace se skoro nedotkla, jen chodila po domě a mumlala, že to vypadá divně, že se tu cítí divně. Uvažovala, jestli se dům – a třeba jenom jemně – nepohnul v základech. Došlo tu k slabému zemětřesení? Byla průtrž mračen? A pak našla tu lasturu. Drahocennou lasturu z Indonésie, skvrnitou, se dvěma výběžky; věc, kterou jsem nikdy nevnímal. Byla to vzácnost, a teď je rozbitá. Po jistý čas se Akiko tvářila popuzeně; do ladného čela se jí vryla rýha. Musím přiznat, že mě tím vzrušovala. Často je to kuriózní, co všechno mě vybudí.

18

0035669  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you