P Ř E D M L U VA
V říjnových a prvních listopadových dnech roku 1918, kdy končila první světová válka, byl rozklad Rakousko-uherské monarchie v plném proudu. Mnohonárodnostní habsburský stát, obrovská říše, která po staletí rozhodným způsobem ovlivňovala dějiny Evropy, se rozpadla na jednotlivé (národní) celky. Tento proces později posvětily vítězné mocnosti dohodami ze St. Germainu a Trianonu. Karel I., poslední císař z dynastie Habsburků, která tento mnohonárodnostní útvar vytvořila, ovládala a nakonec se stále ubývajícími silami držela pohromadě, byl ke svému jednání přinucen tlakem událostí. Neodstoupil však jako císař Vilém II. z rodu Hohenzollernů, nezřekl se nároků na trůn a důstojenství. Dne 11. listopadu 1918 se zřekl pouze „jakéhokoliv podílu na státních záležitostech“. Aniž by to chtěl vzít na vědomí, rozloučil se touto právní kličkou habsbursko-lotrinský dům se svým podílem na světových dějinách. Už následujícího dne byla v historické budově parlamentu na vídeňské Ringstraße vyhlášena Republika německé Rakousko. Habsburkové, kteří v pozdním středověku (1282) přesunuli největší díl své moci z jihozápadního prostoru Německa k Dunaji, byli v Rakousku cizinci. Brzo však zdomácněli a se zemí se identifikovali tak, že se jako dynastie stali tím, čemu říkáme „domus Austria“, rakouský dům. Svá teritoria krok za krokem rozšířili válkami, dědictvími, smlouvami a obratnou sňatkovou politikou do všech končin, především však do střední, východní a jižní Evropy. Za válek s Turky v 17. a 18. století se stali evropskou velmocí.
7