I. BOD ZLOMU
Tak už se to provalilo. Jednou to zkrátka muselo přijít. Procházelo nám to poměrně dlouho, říkala si Patrika Evanová, když tiše stoupala po schodech nahoru. Vešla do krémově vymalované ložnice, opatrně zvedla druhý telefon a přiložila si jej k uchu. Pochvalovala si staromódnost svých příbuzných, kteří stále dávali přednost pevné lince před mobilem, což jí umožňovalo sledovat situaci z první ruky. „Kolik je jí let?“ ptal se právě neznámý ženský hlas ve sluchátku. „Patnáct,“ odpověděla teta Zuzka. „To jsou nejhorší léta,“ poznamenal druhý hlas nespokojeně. „Patricie není problémová,“ ujišťovala teta Zuzka ženu přesvědčivě. „Je samostatná, prakticky nic nepotřebuje. Chceme ji jen dostat odsud, z vlivu té hrozné party…“ „Nic podobného jako tenkrát už se neopakovalo?“ „Kdepak. Je jako beránek. Byla tenkrát malá, nemohla si uvědomovat, co dělá…“ „Zas tak malá nebyla, bylo jí skoro šest…“ „Od toho incidentu je úplně v pohodě. Ani o ní nebudete vědět!“
8
9