Issuu on Google+

I. BOD ZLOMU

Tak už se to provalilo. Jednou to zkrátka muselo přijít. Procházelo nám to poměrně dlouho, říkala si Patrika Evanová, když tiše stoupala po  schodech nahoru. Vešla do  krémově vymalované ložnice, opatrně zvedla druhý telefon a přiložila si jej k uchu. Pochvalovala si staromódnost svých příbuzných, kteří stále dávali přednost pevné lince před mobilem, což jí umožňovalo sledovat situaci z první ruky. „Kolik je jí let?“ ptal se právě neznámý ženský hlas ve sluchátku. „Patnáct,“ odpověděla teta Zuzka. „To jsou nejhorší léta,“ poznamenal druhý hlas nespokojeně. „Patricie není problémová,“ ujišťovala teta Zuzka ženu přesvědčivě. „Je samostatná, prakticky nic nepotřebuje. Chceme ji jen dostat odsud, z vlivu té hrozné party…“ „Nic podobného jako tenkrát už se neopakovalo?“ „Kdepak. Je jako beránek. Byla tenkrát malá, nemohla si uvědomovat, co dělá…“ „Zas tak malá nebyla, bylo jí skoro šest…“ „Od toho incidentu je úplně v pohodě. Ani o ní nebudete vědět!“

8

9


Ženský hlas na druhém konci telefonu si unaveně povzdechl. „Zrovna když se odstěhoval Ivoš, náš nejmladší, a  máme konečně klid.“ Po  kratší odmlce: „Chtěli jsme ten pokoj pronajmout. Víš, jak na tom jsme s penězi.“ Teta však vycítila, že má vyhráno. „No tak, Pavlo, aspoň na  nějaký čas. Pak se uvidí. Pro dobro té holky. Vždyť jsme jedna krev.“ Aha, takže teta Pavla z Prahy, pomyslela si Patrika. Její babička měla devět dětí, z toho šest dcer. Patrika o nich nikdy neměla pořádný přehled. Babička zemřela před jejím narozením a  ona celou rodinu nikdy pohromadě neviděla. Ale o jakém incidentu to mluví? A co se stalo, když jí bylo šest, kromě toho, že se přistěhovala k  tetě Zuzce? To už ale slyšela ve  sluchátku odevzdaný hlas: „No tak dobrá. Kdy nám ji sem chcete poslat?“ „Jsi zlatíčko! Pošleme ji, jak nejdříve to půjde. Co třeba za týden? Se školou si nedělejte starosti, stejně musí opakovat ročník kvůli – ehm – častým absencím, takže jsme domluvili, že do konce roku se bude učit doma a v září začne znovu v nové škole tam u vás…“ Zbytek rozhovoru Patrika slyšet nepotřebovala. Věděla dost. Teta a  strýc se jí po  tom průšvihu rozhodli zbavit. Pro její vlastní dobro. Vážně škoda, že je chytli. Přitom Matěj a  Lukáš byli z jejich party nejšikovnější. Nejspíš to bylo tím, že se Matěj den předtím vysekal na skejtu a bolela ho ta noha, a  Lukáš na  něj solidárně čekal. Jinak by jim spolehlivě utekli. Následovalo vyšetřování ve škole, které k ničemu ne-

vedlo. Kluci nikoho z nich neprozradili. Škola však oznámila jejím příbuzným, že se s dopadenými chlapci stýkala. A výsledkem byl ten telefonát do Prahy… Když jí večer sdělili, že se „na nějakou dobu“ přestěhuje k  tetě Pavle, jen pokrčila rameny. V  podstatě jí to bylo jedno. Byla zvyklá na stěhování. Tentokrát rozhodně nebude brečet, z toho už vyrostla…

10

11


I I. Doktorka Nina Reinerová, primářka dětského oddělení jedné velké pražské nemocnice, si stáhla gumičku z dlouhých světlých vlasů a navlékla si ji na štíhlé zápěstí, aby ji neztratila. Právě jí skončila celodenní směna a před sebou měla po dlouhé době volný večer. Přemýšlela, co by tak mohla dělat. Třeba si přečíst nějakou pěknou knížku. Nebo zajít do kina. Právě se chystala svléknout si bílý plášť, když do její kanceláře nakoukla pootevřenými dveřmi černovlasá sestřička Lenka: „Paní primářko, můžete, prosím vás, rychle na  ambulanci? Mají tam příjem a  prosí o  konzultaci někoho z dětského!“ A dodala omluvně: „Doktor Janda je u toho nového chlapce ze čtyřky a doktor Wolker uvázl v dopravní zácpě…“ „Jistě, už běžím,“ přikývla lékařka s úsměvem. „Stejně nemám na večer žádný zvláštní program.“ Zamířila na ambulanci a cestou si znovu stahovala vlasy gumičkou. Na ambulanci bylo rušno. Záchranář právě pod dohledem doktora Kučery z chirurgie ukládal na vyšetřovací lehátko dospívající dívku napůl v bezvědomí. Měla zsinalý obličejík plný pih a dlouhé rusé vlnité vlasy. Byla celá od krve a prakticky bez sebe.

„Vběhla pod auto, řidič nemohl stihnout zastavit, smetl ji z cesty,“ vysvětloval lékař. „Vynořila se z keřů a vstoupila rovnou do silnice v místě, kde není přechod, jsou na to svědci,“ potvrdil jeho slova neznámý muž, jehož si Nina teprve teď všimla. „Jmenuje se Patricie Evanová,“ dodal. „A vy jste kdo?“ zeptala se ostře primářka. „Ach, pardon, pardon! Detektiv Robert Karas z pražské kriminálky,“ pronesl se sebevědomým úsměvem. Byl to pohledný muž kolem čtyřicítky, na  její vkus ale působil trochu arogantně. Jeho světle hnědé vlasy by potřebovaly přistřihnout, a  nelíbila se jí ani jeho ošoupaná černá kožená bunda a úmyslný vzhled tvrdého chlápka. Takové typy znala a většinou se jim obloukem vyhýbala. „Proč s  ní přijela kriminálka, provedla snad něco?“ podivila se. „Kdepak, jen chci vědět, co s  ní je,“ vysvětlil detektiv. „Znám ji od  vidění, často si chodila číst do  parku, u kterého došlo k  nehodě. Viděl jsem ji tam nad knížkou i včera odpoledne, krátce předtím. Bydlí kousek odtamtud u příbuzných, už jsem tam poslal lidi, aby jim dali vědět, co se stalo,“ upřesnil. Doktorka Reinerová pokývala hlavou. „Fajn. Teď ale běžte ven, na ošetřovně nemáte co dělat,“ řekla stroze. Když detektiv odešel, přistoupila k  dívce, která mezitím přišla trochu k  sobě a  mžourala na  ni modrýma očima. Měla opuchlá oční víčka, na svůj věk divné kruhy pod očima a ve tváři byla popelavá. Na hlavě jí zela

12

13

NINA


otevřená tržná rána, která se bude muset sešít. Zdravotní sestra z ambulance jí čistila ránu dezinfekcí. Nina dívku prohlédla a nařídila, aby ji odvezli na rentgen, udělali sonografické vyšetření břicha, odebrali krev a moč a zjistili, zda nemá vnitřní zranění. Vtom si s údivem uvědomila, že dívka je opilá. Z jejího dechu byl cítit alkohol. Přitom byla skoro ještě dítě. Udiveně nad tím zavrtěla hlavou a svěřila se s tímto objevem kolegům. „Ano, také jsem si všiml,“ pokýval hlavou doktor Kučera. „Mladí začínají pít stále dřív.“ Ukázal na cyklistickou láhev z  umělé hmoty, která ležela na  stolku vedle dívčina batůžku. „Je v tom whisky,“ prohlásil. Nina překvapeně pokývala hlavou. „Asi šla z nějakého večírku,“ poznamenal záchranář. „V šest večer?“ opáčila doktorka Reinerová. „Později by ji třeba rodiče nepustili,“ namítl. „Ten detektiv říkal, že bydlí u nějakých příbuzných,“ připomněl doktor Kučera. „Až vystřízliví, snad nám to vysvětlí sama,“ pronesla doktorka Reinerová. Následné vyšetření odhalilo, že dívka má otřes mozku a zhmožděné ledviny. Zároveň měla zvýšené hodnoty jaterních testů, což však podivně nezapadalo do celkového obrazu po utrpěném úrazu. Primářka se rozhodla dívku pro každý případ na nějakou dobu hospitalizovat. Vzhledem k vyšším hodnotám jaterních testů měla obavu z případné infekční choroby, a tak ji umístila do samostatného pokoje.

14

* * * Do  jednolůžkového pokoje dopadalo pootevřenými dveřmi světlo z  chodby. Primářka stála v  šeru a  dívala se, jak dívka neklidně spí. Vypadala tak zranitelně. Stále měla nateklá oční víčka a skoro černé kruhy pod očima. Lékařka instinktivně cítila, že s ní něco není v pořádku. Zatím jí však unikalo, co by to mohlo být. Doktorka Reinerová zasvětila celý svůj život práci na dětském oddělení. Ve svých devětatřiceti letech patřila k nejmladším primářkám, jaké tato nemocnice měla. Přestože na první pohled působila se svou štíhlou postavou a  dlouhými vlnitými blond vlasy poměrně křehce, na oddělení měla od samého začátku velký respekt. Kolegové by ji popsali jako uzavřenou ženu, která umí jít za svým. Která si nechává svá trápení i zlost v sobě, při konfliktech nevybuchuje, umí však být ledově chladná a případně šlehnout slovem tak, že se s ní nikdo nechtěl pouštět do  křížku. Ke  kolegům i  všem dětským pacientům se vždy chovala hezky, byla na  děti laskavá, ale udržovala si od  všeho jakýsi chladný odstup. Když došlo k nejhoršímu a nějaké dítě zemřelo, nikdy ji neviděli reagovat pohnutě. Chovala se vždy zcela profesionálně. Ani o její minulosti či soukromí si neuměli udělat žádný obrázek – většinou se shodovali na tom, že kromě práce na dětském oddělení žádný život nemá. Sama doktorka Reinerová si nedovedla vysvětlit, čím ji tato malá pacientka tak neobvykle zaujala. Rozhodla se, že si o  ní zjistí něco víc. Zamířila do  své kanceláře

15


a usedla k telefonu. Vytočila číslo detektiva Karase, který dívku po převozu do nemocnice doprovázel, a pak si zavolal o výsledky vyšetření. „Už jsme kontaktovali její příbuzné,“ oznámil jí policista, jakmile ji ve sluchátku poznal. „Dal jsem jim telefonní číslo do nemocnice. Ještě nevolali?“ „Ne. Třeba jsou na cestě sem.“ „To je možné. Řekl jsem jim, jak to s Paty vypadá, že její zranění nejsou zase tak vážná, přestože to na první pohled vypadalo hrůzostrašně. Holka má zjevně tuhý kořínek.“ Detektiv Karas mluvil samolibě, jako by za takový výsledek mohl on. Šel jí tak trochu na nervy. „Jak dlouho ji znáte?“ zeptala se ho. „Pár týdnů, od doby, co se sem přistěhovala ze západních Čech.“ „Měla nějaký problém s policií?“ zajímalo ji. „Kdepak,“ zasmál se pobaveně. „Prostě jsme se poměrně často potkávali, až jsme se jednou dali do řeči.“ Doktorka Reinerová se mu se svým znepokojením ohledně dívky nesvěřila. Jen ho požádala o kontakt na Patričiny příbuzné. Poděkovala za informace a zavěsila. Vzápětí nově získané číslo vytočila. Ve  sluchátku dvakrát krátce zazněl oznamovací tón, po něm se spustil záznamník: „Dovolali jste se k  Pavle a  Davidovi. Právě nejsme doma. Jestli jsi to ty, Ivošku, další peníze nedostaneš, ty kluku líná. Koukej si najít lepší práci. Jestli nejste Ivoš, po zaznění signálu zanechte, prosím, vzkaz (smích). Ozveme se vám, jakmile to bude možné.“ Nina počkala na pípnutí, pak se představila a necha-

Následující ráno se Nina nejprve stavila na sesterně. Opět sloužila sestra Lenka. „Volali Patričini příbuzní,“ oznámila jí sestřička, jakmile primářku spatřila. „Nadiktovali všechny potřebné údaje a  slíbili jí co nejdříve doručit balíček.“ Primářka pokývala hlavou a  vzala si od  Lenky list s  údaji. Patricie se narodila prvního dubna devatenáct set devadesát pět. Sevřelo se jí srdce. Skoro jako Štěpánka… Urychleně se opanovala, zaplašila bolestnou vzpomínku a vrátila se znovu do současnosti. Dívka tedy před několika dny oslavila patnácté narozeniny. To by mohlo vysvětlovat ten alkohol – zřejmě oslavovala. „Jen se převléknu, a pak za ní hned zajdu. Už je vzhůru?“ zeptala se. „Před chvílí jsem jí zanesla snídani a léky,“ potvrdila Lenka. Dveře do Patričina pokoje byly otevřené.

16

17

la vzkaz, jak dopadlo vyšetření a že Patricie bude v pořádku, jen si ji chvíli v nemocnici nechají. Dodala, že by potřebovala zaslat pár osobních věcí, jako pyžamo a kartáček na  zuby. A  požádala o  Patričino datum narození a číslo zdravotní pojistky. Nechala na sebe číslo mobilního telefonu s tím, že mohou volat v kteroukoli dobu. Když tohle vyřídila, usoudila, že je čas jít domů. Teď už tady ničemu neprospěje a případem se může dále zabývat zítra.

* * *


0035618