Page 1

1) M

ína Harperová toho znala hodně. Znala i věci, o kterých nikdo jiný nevěděl a ani vědět nemohl. Třeba že ten muž, co sedí vedle ní v autě, brzy zemře. Ale hodně věcí ani Mína Harperová nevěděla. Třeba jak má tomu muži sdělit, že mu hrozí smrt. „Míno.“ Pozorně si ji prohlížel z profilu. „Vůbec si nedokážeš představit, jak rád tě vidím. To je náhoda, že jsi mi sama zavolala. Právě jsem totiž na tebe mys­ lel.“ „Já tě taky ráda vidím,“ odvětila Mína. To byla lež. Vůbec neměla radost z toho, že ho vidí. Jak mu to má proboha říct? Zvlášť když vypadá tak špatně. Také neuvěřitelně páchnul. Nebo to možná bylo něco v jeho autě? Nemohla přijít na to, odkud ten zápach přichází. „Často jsem na tebe myslela,“ zalhala ještě trochu víc. „Díky, že ses se mnou sešel.“ Rozhlížela se po tmavé úzké uličce. Kvůli všem těm lžím měla velký pocit viny. Lež byla i  to, že v  téhle ulici sice bydlí, ale nemůže ho pozvat nahoru, ­protože její spolubydlící tam má na návštěvě rodiče. „Opravdu si nechceš dát někde kávu?“ zeptala se.

7


*Meg Cabo tová*

„Kousek za rohem je nějaká kavárna. Určitě to tam bude lepší než sedět v autě.“ Navíc v  tom zápachu. A  taky kvůli tomu, co mu musela sdělit. „Nedokážeš si představit,“ usmál se na ni, „jak jsi mi chyběla.“ To byla pro Mínu novinka. Neozval se jí už více než rok. Rozešli se docela přátelsky, i když byla v té době přesvědčená, že jí zlomil srdce. Pracovala tehdy jako autorka dialogů a  snažila se vydělávat na živobytí psaním scénářů pro dnes už neexistující televizní seriál. On byl zubař a specializoval se na vytváření dokonalého chrupu. Toužil se přestěhovat na předměstí a založit si rodinu. Jasně že to nemohlo fungovat. „Já si myslela, že jsi s  Briannou šťastný,“ řekla. „Máš novou praxi, syna, všechno, co sis přál.“ Tím to ale ještě zhoršila. Jak mu má teď sdělit zprávu o blížící se smrti, když on toho má tolik, pro co stojí za to žít? Hořce se zasmál a řekl: „Na Brianně mi už vůbec nezáleží.“ „Ale záleží,“ namítla překvapeně Mína. „Co mi to tu vykládáš?“ Mína se o  něj začala skutečně bát. David se s  ní rozešel právě kvůli Brianně. Byla mu tehdy vším. Určitě za to může ten nádor na mozku. Poprvé ho skoro zabil. Mína na něj ale přišla a varovala ho. Lékaři díky ní dokázali nádor včas diagnostikovat, což mu zachránilo život. Jen škoda, že ho tak vyděsilo, že ona o tom věděla. Utekl od ní, a to přímo do náruče jedné sestry z rentgenu. Ale to je už jedno. Mína si vybudovala nový život.

8


*Příliš velké sousto*

Ten jí ale zase zničil Lucien Antonescu. Muž, díky kterému poznala, co to znamená mít opravdu zlomené srdce. Dařilo se jí už na něj nemyslet. Skoro si na něj ani nevzpomněla. Jen v poslední době mívala strašné sny o Davidovi. Byl v nich mrtvý. Neviděla sice přímo jeho mrtvolu, ale zdálo se jí o jeho budoucnosti. A ta byla prázdná. Viděla jen temnotu. Když se probudila už potřetí v řadě za sebou ze snu tak, že sotva popadala dech z pocitu, že se k ní přibližuje temnota, tak pochopila, že jí nezbývá nic jiného než mu zavolat. Bylo jí také jasné, že mu takovou zprávu nemůže říct do telefonu. Musí se s ním setkat osobně. David byl z  nabízeného setkání překvapivě celý nadšený a nabídl jí, že se u ní zastaví cestou domů do New Jersey. Měl ve městě domluvený oběd a nějakou pracovní schůzku. Mína si byla dobře vědomá, že svou adresu už nemůže rozdávat jen tak na potkání, a to ani svému bývalému příteli, se kterým kdysi bydlela. Automaticky ze sebe vysypala falešnou adresu, a když ho viděla parkovat před udanou budovou, šla mu naproti. Teď toho začínala litovat. David se choval nějak divně. A co se to tu vznáší za zápach? „Ty jsi pro mě ta pravá, Míno,“ řekl. „Davide!“ Mína byla zmatená. „Rozešel ses se mnou kvůli Brianně. Prohlašoval jsi, že chceš být s někým, kdo rozdává lidem život. Ne s  někým, kdo předvídá jejich smrt. Pamatuješ se na to?“ „Měl jsem zůstat s  tebou,“ řekl David. „Byla to chyba. Bylo nám spolu tak dobře, mnohem líp, než je

9


*Meg Cabo tová*

mi s Briannou. Proč jen jsem nezůstal s tebou, Míno? Proč? Byla jsi tak záhadná, s těmi svými… kouzly.“ Konečně jí to došlo. Alespoň už věděla, co způso­ buje ten podivný zápach. Výrazně jí to usnadnilo ­práci. „Hm,“ zareagovala neurčitě a pohledem hledala na podlaze auta láhev. Nebo se snad opil u oběda? Kolik skleniček martini můžou zubaři při svých pracovních setkáních ve městě vypít? „Pamatuješ, když jsi na mě poprvé použila své kouzlo? Díky tobě mě vyléčili. Zkus to znova. Prosím tě o to,“ zapřísahal ji. „Takhle to nefunguje,“ řekla Mína a stále ještě hledala láhev. „Neříkám, že ti nemůžu pomoct. Můžu. Ale musíš mi taky pomoct a říct mi, kde je ta láhev.“ Nečekaně se k ní naklonil a políbil ji. V tu chvíli láhev objevila. Byla to placatice a nepříjemně ji tlačila do stehna skrz kapsu jeho kalhot. No dobrá, pomyslela si Mína. Tohle si zasloužím! Nemám si hrát na zachránkyni. Proč to dělá? Je to pořád a pořád dokola? Je to přece její práce. A je to tak správně, protože by nedokázala žít s pocitem viny, až by jí přímo před očima zemřela další lidská duše. Zakusila to už více než jednou. Zvláště poté, co se zapletla s Lucienem Antoneskem, z něhož se vyklubal jeden z  těch  démonů, které pronásledovala Palatinská garda. A  právě pro ně Mína pracovala.  Ze seriálu ji vyhodili. Ještě dřív než ho úplně zrušili. Lucien nebyl jen tak obyčejný démon. Byl to vládce všech démonů, samotný vládce temnot. Míně se v  jejím milostném životě vlastně nikdy moc nedařilo.

10


*Příliš velké sousto*

Většina lidí jí nevěřila, když jim svěřila tu neradostnou novinu, že brzy zemřou. A stejně tomu bylo u jejích přátel. Už si nepamatovala, co ji přesvědčilo o tom, že její bývalý přítel David Delmonico si zaslouží, aby byl zachráněný. Pokud se na to dívá dnešníma očima, tak kdyby se David ztratil, svět by na tom nebyl o  moc hůř. Ale bylo tu přece ještě jeho malé dítě. Dítě si zaslouží vyrůstat s otcem. „Míno,“ sténal dál David. Své rty milosrdně odtáhl od jejích a přisál se jí ke krku. Díkybohu. Jeho dech totiž páchl ještě víc než vnitřek auta. Najednou se jí ale pokusil strčit ruce pod výstřih srdcovitého tvaru. Ty šaty si s pomocí Yaleny vybrala ve slevách a sama si je obroubila. Mína sice pobírala na novém místě dost dobrý plat, musela si ale pořídit celý nový šatník. Ten její starý do posledního kousku zničil Dracul, banda příbuzných Luciena Antoneska. Vyhledávání levných kousků ošacení se stalo jejím novým koníčkem. „Davide,“ šťouchla ho loktem do ramene. Nijak silně, bylo jí ho trochu líto. Vlastně umírá. „Proto jsem ti nevolala.“ „Hm,“ zasténal. „Přesně o tohle jsem stál. Ty moje krásná Míno. Byl jsem naprostý blázen…“ „Davide,“ zvedla mu hlavu za vlasy a zadívala se mu do očí. Byly to oči opilce. „Co…?“ díval se na ni zakaleným zrakem. „Je mi líto, že se ti právě teď v osobním životě nedaří,“ řekla. „Ale dal jsi přednost Brianně, pamatuješ? Já jsem se už z toho vzpamatovala.“ „Ale…“ Jeho oči začaly trochu víc ostřit. „V telefonu jsi říkala, že s nikým nechodíš.“

11


*Meg Cabo tová*

Stále ještě držela jeho hlavu zvednutou za vlasy. „To nechodím.“ Je od něj hezké, že mi připomíná, že jsem teď sama. Jako by to byla její chyba, že její poslední láska se pokusila vypálit polovinu Upper East Side. „Jak sis ale mohl myslet, že mám zájem o nějaký flirt právě s tebou?“ Ukázal na ni prstem. „Přiznej si to, Míno,“ řekl. „To, že jsi stále sama, znamená, že ses z našeho rozchodu nikdy nevzpamatovala.“ „Nebo to možná taky může znamenat, že jsem se nikdy nevzpamatovala z rozchodu s klukem, se kterým jsem chodila po tobě,“ řekla Mína. „To tě nikdy nenapadlo? Ne, asi ne.“ Odstrčila mu hlavu a vytáhla klíčky ze zapalování. „Jdi domů pěšky, Davide, a koukej vystřízlivět.“ Dneska mu nic neřekne. V  tomhle stavu ne. Je úplně opilý a chová se naprosto příšerně. Taky by si nemusel nic pamatovat, až vystřízliví. Nemusel by to přijmout právě dobře. Kdo ví, co by dělal. Třeba by se vrhnul dolů z  mostu George Washingtona. Mína se už taky naučila, že vždycky existuje malá naděje, že se všechno spraví. Naše osudy nejsou neměnné. Podívejte se třeba na Davida. Jednou ho už upozornila, že by mohl zemřít, a on se začal aktivně zabývat svým zdravím. Teď ale je… No, možná David není ten správný příklad. Napadala ji ale spousta dalších. Třeba Alaric Wulf, člen Palatinské gardy, se kterým pracovala. Téměř každý den ho varovala před nějakou novou hrozbou, do níž se řítil, a protože jí naslouchal, byl pořád ještě naživu. Škoda jen, že ji neposlouchal i v jiných věcech. „Važ si toho, co máš, Davide,“ řekla Mína místo

12


*Příliš velké sousto*

varování, že je na řadě. Zase. „Máš toho hodně a je pravda… že to nepotrvá až tak dlouho.“ „Ale,“ díval se na ni zmateně. „Já chci tebe.“ „Ne,“ pronesla pevně Mína. „Když ses se mnou kvůli Brianně rozešel, byla to ta nejlepší věc, co jsi kdy udělal. Věř mi. Nebyli jsme si souzeni. Chyť si taxík na nádraží a nasedni na vlak, co tě doveze do tvého hezkého bezpečného domu v New Jersey. Tohle ti pošlu.“ Zacinkala mu klíčky před očima. „Jednou mi za to poděkuješ, to ti slibuju.“ Ale nebude to dřív, než vystřízliví, a ona mu zavolá tu špatnou zprávu, po které se znovu podrobí celkovému lékařskému vyšetření. Pomalu otevírala dveře auta, aby vystoupila a vypravila se směrem ke svému novému bytu, zpátky do svého nového života. Kdyby o něm David něco věděl, tak by určitě vzal nohy na ramena a utíkal pryč. Existovala spousta věcí, které Mína Harperová věděla a  o  nichž neměl její bývalý přítel ani tušení. Věděla, jak lidé zemřou. Přesvědčila se, že skutečně existují lovci démonů a  že v  každé bytosti na Zemi, ať už to démon je, nebo není, se snoubí dobro i zlo. A způsobit něčí pád do propasti, ať už je to kdokoliv, může i nepatrné postrčení. Škoda, že její věštecké schopnosti nebyly s to rozlišit, kdy je takové postrčení nezbytné a jak to udělat. Nebo kdyby se tak mohla dozvědět, kdy a jak zemře ona sama. Taková informace mu právě teď mohla být užitečná. Vystupovala z  Davidova auta, ale jeho ruka vystřelila k  jejímu zápěstí a  pevným stiskem jí ho sevřela. Nejhorší na tom ale bylo, že celou dobu nic neří-

13


*Meg Cabo tová*

kal. Jednou rukou jí svíral zápěstí a zíral na ni svýma mrtvolnýma očima. Pak doširoka otevřel ústa a odhalil kompletní sadu ostrých špičáků.

14


2) M

ína se řídila jen svým instinktem. Konci klíčů od auta, které stále ještě svírala v ruce, ho chtěla říznout do tváře. Na někoho, kdo byl tak opilý, zareagoval David překvapivě rychle. Zachytil jí paži dřív, než se k němu stačila s klíči jen přiblížit. Pak k ní klidně vztáhl ruku a brzy jí tiskl obě zápěstí k opěradlu sedadla. A to dokázal jen jednou rukou. Po chvíli zatáhl za páčku a její sedadlo se sklopilo dozadu, takže teď v autě téměř ležela na zádech. A její bývalý přítel ležel na ní. Prohlížela si ho se smíšenými pocity strachu, zlosti, ponížení a  překvapení. Jak se to jen mohlo stát? Jak mohla být tak hloupá? Jak je možné, že si včas neuvědomila, že všechny ty sny o  Davidovi ve skutečnosti neměly nic předpovídat, že ji měly varovat? Žádný další nádor mu v hlavě nerostl. Zato ho proměnili v upíra. Ale jak? A kdo? Palatinská garda, organizace, pro kterou nyní pracovala, posledních šest měsíců nedělala nic jiného, než že se pokoušela zneškodnit všechny démony, kteří by se v této oblasti mohli ještě vyskytovat. Dělo se tak se systematickou brutalitou, tak-

15


*Meg Cabo tová*

že i Mína, která měla všechny důvody je nenávidět, k  nim cítila trochu lítost. Nakonec, nebyla to jejich chyba, že je někdo nakazil. To přece nemůže být pravda! Jí se nic takového přece nemůže stát. Je snad dostatečně trénovaná na to, aby se v  přesně takových situacích dokázala ubránit. „Davide,“ zamumlala a  snažila se vyprostit ruce z jeho sevření. Kdyby se tak mohla dostat ke své kabelce a podařilo se jí vytáhnout zaostřený kolík, který stále nosila u sebe, a vrazit mu ho do srdce. Pak si vzpomněla, že se ani neobtěžovala brát si kabelku s sebou. Pospíchala a stačila si vzít jen svůj mobil a klíče, které strčila do kapes vlněného kabátu, jejž si na sebe při odchodu hodila. Netušila, že se jejich setkání tak protáhne. Šla mu přece jen oznámit, že mu zase hrozí smrt. Žádná mu ale nehrozila. Byl už totiž mrtvý. Proto se jí také nedařilo ruce vyprostit. Měl nadlidskou sílu. „Kdo ti to udělal?“ ptala se ho. „Jak k tomu došlo? Co po mně chceš?“ „Co si myslíš, že chci?“ cedil mezi zuby. Oči měl stále ještě přivřené. Vážil mnohem víc než ona. Jeho tělo na ní leželo jak mrtvá zátěž. Měl obrovskou sílu. A jeho dech stále strašně páchl. „Víš, pro koho já teď pracuju?“ zasyčela skrz sevřené zuby. „Radši mě nech na pokoji. Nemáš představu, do jakých trablů by ses mohl dostat.“ „Ne,“ zareagoval jednoduše a znovu jí hlavu zabořil do krku. Její šaty měly krátkou, širokou sukni. Snadno by mohla zvednout koleno a  zasáhnout ho tam, kde to bude cítit. Ale překážela jí v  tom přístrojová deska a obrovská tíha jeho těla. Těžko se jí dýchalo.

16

0035615  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you