1) M
ína Harperová toho znala hodně. Znala i věci, o kterých nikdo jiný nevěděl a ani vědět nemohl. Třeba že ten muž, co sedí vedle ní v autě, brzy zemře. Ale hodně věcí ani Mína Harperová nevěděla. Třeba jak má tomu muži sdělit, že mu hrozí smrt. „Míno.“ Pozorně si ji prohlížel z profilu. „Vůbec si nedokážeš představit, jak rád tě vidím. To je náhoda, že jsi mi sama zavolala. Právě jsem totiž na tebe mys lel.“ „Já tě taky ráda vidím,“ odvětila Mína. To byla lež. Vůbec neměla radost z toho, že ho vidí. Jak mu to má proboha říct? Zvlášť když vypadá tak špatně. Také neuvěřitelně páchnul. Nebo to možná bylo něco v jeho autě? Nemohla přijít na to, odkud ten zápach přichází. „Často jsem na tebe myslela,“ zalhala ještě trochu víc. „Díky, že ses se mnou sešel.“ Rozhlížela se po tmavé úzké uličce. Kvůli všem těm lžím měla velký pocit viny. Lež byla i to, že v téhle ulici sice bydlí, ale nemůže ho pozvat nahoru, protože její spolubydlící tam má na návštěvě rodiče. „Opravdu si nechceš dát někde kávu?“ zeptala se.
7