Klasicismus v hudbě
KLASICISMUS V HUDBĚ Pojem klasicismu a jeho užívání Pojem „klasický“ je odvozen z latinského „classicus“, „classis“, „classici“ a používal se při klasifikaci sociálních struktur ve filologii a v souvislosti s uměním. Tyto pojmy se v obecném používání prosadily už počínaje druhým stoletím po Kristu. V muzikologické literatuře, jak se formovala v průběhu devatenáctého století a v první třetině století dvacátého rozšířila metodologii svého výzkumu, se pojem „klasický“ významově stabilizoval jako charakteristika konkrétní slohové periody. Nebere se přitom v úvahu, že v průběhu dějin kompozice vznikají rozpory a protiklady mezi kompoziční praxí určitého období, individuálním stylovým záměrem, často spočívajícím ve skladatelově narušování normotvorných tendencí, a obsahem pojmu vyplývajícím z prozkoumání hudební produkce objektivními, vědecky obhajitelnými metodami. Abychom mohli s tímto pojmem zacházet snáze, je třeba si uvědomit, že pojem „klasický“ se vztahuje výhradně na umělecké aktivity včetně architektury, zatímco v dějinách vědy, techniky, ideologie a politiky mluvíme spíše o období osvícenství. „Klasickou“ obvykle nazýváme hudební tvorbu se sjednocujícím výrazovým projevem, jenž své dobové formotvorné prvky vyvažuje tak, že se tato tvorba stává hodnotou v nejvyšší možné míře paradigmatickou a trvale platnou. Pojem „klasický“ je v tomto případě roven pojmu „vzorový“. Výraz „klasický“ se dále pojí s představou vyrovnanosti, souladu, určité statičnosti vyplývající z harmonie užitých prostředků, respektive elementů spoluvytvářejících obsah a formu uměleckého „produktu“. V této souvislosti mluvíme o klasických fázích, jež se navracejí v rámci jednotlivých historických slohů. Při rozlišování mezi pojmy „klasický“ a „klasicistní“ výrazem „klasický“1 zpravidla označujeme cosi přehnaně strohého, případně něco, co napodobuje klasicismus. Víceznačnost obsahu tohoto pojmu se dostává do rozporu s kompoziční praxí, zvláště ve dvacátém století, kdy pojem „neoklasicismus“ přinesl celou paletu variant vztahu mezi pojmenováním a tím, co je pojmenováno – mezi verbálním reflektováním kompoziční aktivity a vlastní tvorbou. Pojem „klasicismus“ používáme rovněž v souladu s historiograficky kategorizujícím významem označujícím časově ohraničený úsek dějin hudební kompozice, počínající generací Johanna Sebastiana Bacha a končící tvorbou Ludwiga van Beethovena. Tady je prolínání kategorií epochy a slohu (tvorby) nejasné2. Přidržovat se pojmenování slohu před samotnou epochou by nemělo být na překážku vzhledem ke znakovému systému a celkovému kulturnímu obrazu 18. století, zahrnujícímu jak znaky barokní hudby, tak i hudby klasicismu, případně anticipace hudby romantického období. Muzikologie reagovala spíše na pojem „romantický“ než „klasický“. Tak má Heinrich Christoph Koch v Kurzgefasstes Handwörterbuch der Musik für praktische Tonkünstler und für
9