Kapitola 1
S
tanul jsem na prahu neštěstí a nahlížel brankou dovnitř. Před domem mého bratrance stály čtyři policejní vozy a sanitka s výhrůžně se otáčejícím modrým majákem. Otevřenými dveřmi sem a tam vážně spěchali cizí lidé. Studený podzimní vítr smutně honil suché hnědavé listí po cestě a černá mračna, která se hnala po obloze, nevěstila nic dobrého. Shropshire, Anglie, pátek, šest hodin večer. Bílé světelné záblesky v oknech svědčily o tom, že v domě někdo fotografuje. Shodil jsem z ramene brašnu a postavil ji na zem vedle kufříku, na okraj trávníku. S oprávněným pocitem zlé předtuchy jsem došel k domu. Přijel jsem vlakem na víkendový pobyt. Bratranec se na nádraží neukázal, aby mě odvezl domů, jak slíbil, tak jsem se na ty zhruba dva kilometry vydal pěšky. Byl jsem přesvědčený, že se co chvíli přiřítí ve svém zabláceném peugeotu, samá legrace, samá omluva, plný plánů. Žádná legrace. Stál v hale, šedivý v obličeji a jako omámený. Postava v úhledném obleku se hroutila do sebe, ruce mu visely podle těla, jako by zapomněl, že je má. Hlavu měl otočenou k obývacímu pokoji, odkud bylo vidět ty bílé záblesky, a v očích černý děs. „Done?“ došel jsem až k němu. „Donalde!“ Neslyšel mě. Zato mě zaslechl jeden z policistů. Z obývacího pokoje přispěchal člověk v tmavomodré uniformě, chytil mě za ruku a bez okolků mě táhl zpátky ke dveřím. „Jděte odtud, prosím,“ rozkázal, „ale rychle.“
(7