1
Kósaku Tokita vstoupil do ředitelny. Vážil dobře přes sto kilo. V místnosti bylo vedro na padnutí. V ředitelně Psychiatrického výzkumného ústavu seděli pouze Kósaku Tokita a Acuko Čiba. Pracovních stolů zde ovšem bylo pět. Dva stály vzadu u okna. Ředitelna byla spojena s místností určenou ostatním vědeckým pracovníkům, a protože byly spojovací dveře neustále otevřené, splývaly obě místnosti v jednu. Na stole Acuko Čiby ležely sendviče a káva zakoupené v místním bufetu. Zřejmě na ně neměla chuť. Už dlouho si k obědu dávala stále to samé. V ústavu byla i jídelna, kterou využívali jak zaměstnanci, tak hospitalizovaní pacienti, avšak vařili tam úděsně. Nedostatek chuti k jídlu byl pro Acuko na jednu stranu výhodný, jelikož alespoň nehrozilo, že přibere na váze a přijde tak o svou krásu, kterou tolik milovaly televizní kamery, před nimiž se musela každý den objevovat. Naneštěstí však Acuko na přízni kamer ani vlastní kráse nezáleželo – pokud ji ovšem nevyužívala k léčení svých pacientů. „Tak prý je to nakažlivá paranoia. Personál z toho šílí strachy,“ pravil Tokita a nasměroval přitom svou mohutnou tělesnou schránku k Acuko. Jednoho z místních pracovníků právě skolily halucinace. „Nikdo nechce sahat na skenery a reflektory.“ „To je špatné.“ Acuko už podobnou zkušenost měla. Většina místních psychiatrů žila ve strachu, že se nakazí duševní chorobou, a někteří dokonce šířili zvěsti, že k jejich přenosu může dojít dotykem sliznic, podobně jako u oparu. Od té doby, co se na 7