1
„Jistě, pokud bude zítra hezky,“ odvětila paní Ramsayová. „Ale budeš muset vstávat se skřivánkem,“ dodala. Pro jejího synka ta slova znamenala nevýslovnou radost, jako by výprava už byla hotová věc a ten zázrak, na který se tak dlouho těšil – připadalo mu, že snad celé roky –, byl už na dosah, jen co pomine noční tma a za dne tam doplují. Jelikož už ve svých šesti letech patřil k velkému společenství těch, kdo nedokáží oddělit jeden cit od druhého, ale budoucí vyhlídky, s jejich radostmi a strastmi, musí zahalovat současnost, jelikož pro takové lidi i v nejranějším dětství jakýkoli posun kola pocitů má moc vykrystalizovat a zastavit okamžik, na němž se usadí chmura či nádhera, James Ramsay, jak tam tak seděl a vystřihoval si obrázky z ilustrovaného katalogu obchodního domu Army and Navy Stores, obdařil při matčiných slovech obrázek chladničky nebeskou rozkoší. Obkroužila ji radost. Kolečko, sekačka na trávu, ševelení topolů, jejichž listí se zabělelo před deštěm, krákání havranů, klepání smetáku, šustění šatů – to všechno dostalo v jeho myšlenkách takové zabarvení a význam, že už měl svůj soukromý kód, svou tajnou řeč, třebaže se jevil jako nesmlouvavě přísná osůbka s vysokým čelem a pronikavýma modrýma očima, bezelstně upřímná a čistá, která se maličko mračí při pohledu na lidskou slabost, takže matka, když ho sledovala, jak nůžkami pečlivě obstřihuje chladničku, si ho už představovala v červeném taláru s hermelínem na soudcovské stolici, nebo jak řídí obtížnou a veledůležitou událost veřejného života. 7