Issuu on Google+

Mluvnické rody Angličtina nemá mluvnické rody (ten stůl, ta chřipka, to slunce). Asi to víte. Navíc „mluvnický rod“ se označuje „gender“, což také znamená „pohlaví“. Pojem „rod“ je nám tedy nejen cizí, ale také máme sklony vnímat „rod“ jako funkci pohlaví. Maskulinum, femininum, neutrum: sex můžete dělat mužsky, žensky nebo vůbec. Pořád je to všechno o pohlaví. Pro nás je něco ženského rodu, pokud to umí rodit děti a má to k tomu nezbytné orgány; a mužského, pokud to vlastní orgány, které jsou schopné přimět ženské orgány rodit děti. Mužského rodu je ovšem také to, co jeví výjimečný zájem o  automobily, pivo a sport. Jazykovědci tomu říkají „přirozený rod“. V zásadě v angličtině existuje pravidlo, že pokud má něco pohlavní orgány odpovídající určitému pohlaví, pak to k  tomu pohlaví přísluší i  mluvnicky. Moje kočka má pohlavní orgány samičí, tudíž je she. Váš pes má samčí pohlavní orgány, tudíž je he. Určitě vám neušlo,

30 )


že například slunce žádné pohlavní orgány nemá, tudíž je to it. V angličtině totéž platí i pro tamhleten stůl. Nebo vaši kuchyni. Nebo pro váš záchod, dveře, podlahu, auto, fotoaparát, počítač a  tak dále a  tak dále. Pro nás jsou všechny tyto věci it. Pravidlo zní: Nemají pohlavní orgány, takže jsou it. Takhle jednoduché to je! Ale angličtina tuto logiku rozvíjí ještě dále. Vidíte psa, který běží ulicí dvě stě metrů od vás, ale nevidíte jeho pohlavní orgány. A protože je nevidíte, je pro vás tento pes dle anglické logiky it. Nevidíte, jestli je to samec, nebo samice? Pak je it. To samé platí pro miminka v kočárku, pokud nám ovšem růžové nebo modré serepetičky kolem neprozradí, jestli je to (ano, it) holčička nebo chlapeček. A  zase: když nevíte, jestli je „on“ nebo „ona“, je to „ono“. „Is it a boy or a girl?“ Samozřejmě vím, že pro vás je žába ta žába, ale musíte pochopit, že je to ta žába jenom proto, že slovo „žába“ je v  češtině ženského rodu. Ruku na srdce, kolik z  vás dokáže opravdu rozeznat žábu chlapečka od žáby holčičky? V češtině pohlaví neurčují orgány, nýbrž gramatika. Abych pravdu řekl, my anglicky mluvící jsme z  vašeho „systému“ úplní jeleni. Někteří z nás si dokonce myslí, že si představujete, že stoly mají penisy a židle vagíny.

( 31


Pro nás je celá ta věc s  rodem naprostá šílenost. Když se nad tím ovšem pořádně zamyslíte, tak pro vás by měla být taky! Mark Twain napsal jednu esej nazvanou „Úděsný jazyk německý“, v  níž zeširoka rozebírá mimo jiné německá pravidla o gramatickém rodu, která se nám jeví totálně praštěná. Twaina to šokovalo natolik, že napsal: „Muž nakonec zjišťuje, že ve skutečnosti vlastně vůbec ­není mužem, protože je jenom souhrnem mužských úst, ­krku, loktů, prstů, nehtů a  chodidel; nos, rty, ramena, prsa, ruce a prsty na nohou jsou ženského rodu, zatímco jeho vlasy, uši, oči, brada, nohy, kolena, srdce a vědomí jsou úplně bezpohlavní!“ Zrovna tak ovšem mohl psát o  češtině. Co je proboha logického na tom, že děvče je neutrum, když každý ztepilý mladík v  sousedství na něm (něm!?!) může oči nechat a  chtěl by si s  ním (není logičtější „s  ní“?) domluvit rande? Proč je to, co je jasně ona, gramaticky ono? Jaký logický důvod můžete uvést pro skutečnost, že neutrum je i dítě (ještě ke všemu podle vzoru kuře), ale děti už jsou ženského rodu (podle vzoru kost)? Stále nejste přesvědčeni? Ještě že má čeština alespoň maskulinní penisy a  femininní vagíny – Bůh je přece jen někdy milosrdný. Ale proč tedy ten nejmužnější objekt na světě je to varle a naprosto nejženštější orgán je ten

( 33


­vaječník? U  vás jsou prsa neutrální! PRSA!!?! Být Češkou, tak bych se urazil! Tohle je nějaká logika? To tedy není. Ale buďte v klidu – čeština nemá monopol na gramatické šílenství. Například taková gaelština považuje dívku za maskulinní a hřebce za femininní. Myšlenka tří mluvnických rodů je ve skutečnosti svévolná konstrukce, ovšem ještě zajímavější je, že pro lingvisty znamená koncept rodu druh a nikoliv pohlaví, takže kromě maskulina, feminina a neutra tu jsou i další možnosti, jak to ještě víc zašmodrchat. Čeština si vystačí se třemi rody. Španělštině dokonce bohatě stačí jen dva – maskulinum a femininum. Hindština, dánština, litevština, paňdžábština, arabština a  další mají také dva rody. To jsou ty nudnější jazyky. Opravdová legrace nastane, až když se podíváte například na dyirbal, jazyk australských Aboriginců. Má čtyři rody: pro živé věci, muže a ženy, pro jedlé věci, ovoce a zeleninu a rod pro věci, které nespadají do kategorie prvních tří. Luganda (jazyk východní Afriky v  Nigeru a  Kongu) má „rodů“ deset a  africký bantuský jazyk kivunjo dokonce šestnáct! Mým oblíbencem je ale kavkazský jazyk adygejština, protože má speciální rod výhradně pro hmyz! Při vší té podivnosti české gramatiky a jejích rodů je ale jedna věc, která mě pokaždé naplňuje obdivem, a to je způsob, jakým bravurně přiřazujete rod cizím slovům,

34 )


převzatým zejména z  angličtiny. Jakým zázrakem se z whisky jedné krásné noci, zatímco všichni spali, stala ta whisky? Podle jakého pravidla se mladíci, které jsem onehdy slyšel v  tramvaji, rozhodli s  naprostou jistotou, že nová počítačová game, kterou si jejich kamarád koupil, je ta nová game? Já vím, vy namítnete, že to tak musí být, protože game je česky hra, a hra je ženského rodu. Dobrá, ale pak mi prosím vysvětlete, jak je možné, že když je pošta ženského rodu, proč se mění v mužský, když putuje po internetu – jako ten e-mail, co jste minulý týden dostali?

( 35


Vývar z přídavných jmen Není to tak dávno, co jsem měl den, kdy jsem neustále narážel na tentýž problém. Napřed mi jeden student vyprávěl o svém „ten-years-old son“ (desetiletém synovi), pak jiný mluvil o své „two-weeks holiday“ (dvoutýdenní dovolené) a  pak jsem viděl něco obzvlášť bizarního, když jsem šel kolem jedné restaurace: nabízeli totiž „vegetables soup“. A to všechno během jediného dopoledne! Nenechte se mýlit, nestěžuji si. Takovýmhle chybám říkám záruka zaměstnání: dokud budou lidé takové chyby dělat, budu mít vždycky dost práce. Kde je tedy zakopán pes? Jako vždycky je chyba v tom, že se Češi snaží dělat angličtinu komplikovanější, než ve skutečnosti je. Nejdřív bychom si měli zopakovat jednu důležitou věc: jeden ze základních rozdílů mezi angličtinou a  češtinou

36 )


totiž spočívá v tom, že čeština je vybavena spoustou gramatických přípon a koncovek, které vám řeknou, co se ve větě děje a jaký slovní druh je právě používán. V mém jazyce ale může slovo „work“ být podstatné jméno (I love my work!), sloveso (I work on the weekend.) a přídavné jméno (I bought new work clothes.). Angličtina se nespoléhá na koncovky, aby podle nich rozeznala slovní druhy; mluvčí používají pořadí slov, a  přídavné jméno většinou poznají podle toho, že předchází podstatnému jménu. Bez specifických koncovek pro vás může být těžké rozeznat, že slova před „son“ a „holiday“ v našich příkladech jsou přídavná jména. Ale přesně těmi jsou. A tím se právě dostáváme k oné záludné nezáludnosti angličtiny, neboť všechny tři uvedené příklady jsou marnými pokusy vytvořit množné číslo pro anglická přídavná jména. Rychlé opáčko: přeložte „bílá kniha“. „White book“, že? A  co „bílé knihy“? Jestli jste řekli „whites books“, měli byste si jít stoupnout do kouta, protože všichni přece víme, že správně je „white books“. Jde o  to, že v angličtině přídavná jména vůbec žádné množné číslo nemají. Správně je tedy „ten-year-old son“ a „two-week holiday“. Těžko říct, proč v té restauraci přeložili „zeleninová polévka“ jako „vegetables soup“. Jediné, co mě napadá, je snaha poukázat na to, že do té polévky dali více než jen jeden druh zeleniny. Dosáhli však pouze toho, že udělali z angličtiny pěkný guláš.

( 37


Máme binec ve slovese have Jedna z věcí, kterých se tady jako učitel angličtiny vážně děsím, je okamžik, kdy mě dychtivý student či studentka vyzve, abych mu objasnil problém s  anglickým slovesem to have. Pokaždé se na mě dívají takovýma důvěřivýma štěněčíma očima a  čekají, že já budu ten spasitel, který konečně dá věcem prostý a  jasný řád. Pokaždé mě bolí, když musím zrovna já být nositelem špatné zprávy, že angličtina má právě v této jednoduché myšlence bohužel v podstatě naprostý binec. Nejprve si dovolím vyložit základy: I have a book je statisticky spíš americká angličtina, kdežto I’ve got a  book je vnímáno spíš jako britská. Držíme-li se amerického vzoru, máme zápor I  don’t have a  book a  otázku Do I  have a  book? s  pomocí pomocného slovesa do. Technicky vzato chápou Britové předpřítomný čas slovesa get (dostat) – ­have got – jako totéž co přítomný čas „mít“. Na otázku, proč si to myslí, si může každý zkusit odpovědět sám.

38 )


První zádrhel, který se objeví, je ten, že jak britská, tak i  americká verze používá pomocné sloveso – pro české mluvčí naprostý nezvyk. Tato skutečnost působí potíže, protože vznikají věty jako I  haven’t a  book a  Have I a book?, které se vám zamlouvají. Jenomže nejnovější užití záporu I haven’t, které jsem v angličtině dohledal, se datuje do dvacátých let minulého století, a  způsob tázání Have you…?, byť se doposud dochoval, je vyhrazen k  použití pouze pro arogantní a  namyšlené mluvčí britské angličtiny, takže vám nezíská moc kamarádů ani v Británii. Ještě horší však je, že mnoho českých příruček obsahuje vysvětlení, která jsou k vaší škodě jednoduše nejméně osmdesát let zastaralá, a  speciálně ony vás vedou k  tomu, abyste používali I  haven’t a  book a  Have you a  book? Jediné, co mohu říct, je: poslužte si, pokud chcete vypadat a) natolik staromódní, že rodilí angličtí mluvčí k vám budou svolávat úplně cizí lidi na ulici, aby si přišli poslechnout, jak archaicky mluvíte, nebo b) tak nabubřelí, že se kolem vás ihned srotí antikapitalističtí demonstranti a  uspořádají na vaší části chodníku hromadný protest. Podívám-li se na problém americkým pohledem, kdy have je jednoduše normální sloveso, které se časuje jako každé jiné (I have/I don’t have/ Do I have; I live/I don’t live/Do I live; I eat/I don’t eat/Do I eat), pročpak se asi Britové rozhodli, že předpřítomný čas slovesa „dostat“

( 39


0035559