Page 1

PROLOG

Ve chvíli, kdy se od svého pultíku ozvala dozorčí s hlášením o letecké katastrofě, seděl šerif Webster Gayle v bowlingové hale a chystal se právě zabořit lžičku do maxiporce zmrzliny. Soustředil se na to, co mu Connie říká, a už s prvními záchvěvy soucitu s tušenými oběKmi a s následným žalem jejich blízkých – a také s myšlenkou, jakou hromadu problémů asi bude mít co nevidět nakydánu v kanceláři na stole – zároveň zalitoval, že ten sedmidolarový pohár zřejmě čeká cesta rovnou do výlevky. „Nějaké nouzové přistání?“ ověřoval si, jestli dobře rozuměl. Zakryl mikrofon telefonu dlaní, aby ztlumil rachot kácejících se a opět stavěných kuželek na konci dráhy poblíž jeho židličky. „Kdepak,“ uKala Connie jeho dotazy. „Žádný přistání. Letěli z nebe střemhlav jako kámen, dopadli a nadělali na zemi neskutečnou paseku. Ještě pořád nevím, jak velký letadlo to vlastně bylo ani odkud letělo. Dotaz řízení leteckého provozu ve Phoenixu a v Los Angeles už jsem odeslala. Dám ti vědět, jakmile se mi ozvou.“ „A je to určitě v našem rajonu?“ chytal se Gayle tenounkého stébla. „Myslel jsem, že letový koridor vede víc na západ od nás, někde kolem Arcony.“ „Zřítili se rovnou vedle dálnice, Webe. Na mou duši, já teR 7


na ten kouř dokonce koukám odtud z okna. Nejenže je to v rajonu, je to tak blízko, že od obchoRáku Gateway bys tam klidně došel pěšky. Doktorce Beattie už jsem volala. Mám zařídit ještě něco dalšího?“ Gayle zauvažoval. „Jo,“ řekl po chvilce. „Pošli Anstruthera, aK tam trapem zajede a ohradí celé to místo páskou, v pořádném odstupu. Tak daleko, aby nám tam lidi nechodili očumovat anebo fotografovat.“ „Co Moggsová?“ Na mysli měla Eileen Moggsovou, která ztělesňovala veškerý redakční štáb listu Peason Chronicle. Byla to žurnalistka ještě ze staré školy, osobně objížděla lidi a zpovídala je, dřív než něco pustila do tisku, dokonce si i sama všechno fotografovala monstrózní digitální zrcadlovkou, která Gaylovi pokaždé neodbytně připomněla přivazovacího robertka, jehož obrázek z nějakého katalogu erotických pomůcek mu neodbytně utkvíval v paměti. „Moggsová tam může,“ řekl Gayle. „Stejně jí takovouhle úsluhu za něco dlužím.“ „Anó?“ protáhla Connie způsobně a Gayle nedokázal odhadnout, jestli to byla narážka nebo ne. Pohár se zmrzlinou odstrčil jen nerad. Dezert s dlouhatánským jménem a s ještě delším seznamem ingrediencí měl rafinovanou chuK založenou hlavně na kombinaci vůní čokolády, ibišku a karamelu. Na Gayla tenhle mls působil přímo návykově, už dávno se ale s tímhle svým hříškem smířil. V každém případě to je o mnoho lepší než chlastat. A asi lepší než heroin a kokain, třebaže zrovna tohle Gayle nikdy nezkoušel. „Jedu,“ řekl. „Řekni Anstrutherovi, aK pásku natáhne čtyři sta metrů od epicentra.“ „Čtyři sta metrů od čeho, šéfe?“ Mávl na číšnici, že chce platit. „Od místa dopadu, Connie. AK je to ze všech stran dobrých pět minut chůze. Lidi se tam určitě pohrnou, jakmile se to roznese, a čím míň toho uvidí, tím dřív se zase otočí a pomašírujou domů.“ 8


„Dobrá. V okruhu pěti minut chůze.“ Gayle zaslechl škrábání, jak si to Connie kamsi zapisuje. Numera neměla ráda, prohlašovala, že je čísloslepá, tak jako jsou někteří lidé barvoslepí. „Je to všecko?“ „Prozatím ano. Zkus znova kontaktovat ta letiště. Zavolám ti, jen co dorazím na místo.“ Sebral ze sousední volné židle svého stetsona a nasadil si ho na hlavu. Servírka, pohledná snědá černovláska se jmenovkou hlásající MADHUKSARA, mu přinesla účtenku za pohár a za párek s hranolky, který si objednal úvodem. Při pohledu na nedotčenou zmrzlinu projevila ostentativně pohoršení. „Ale to víte, že bych si dal říct, když mě takhle krásně lákáte, jenomže i když vám řeknu, abyste mi to zabalila pro pejska, nebude mi to stejně vůbec nic platné,“ využil aspoň příležitosti. Pochopila a smála se víc a déle, než si žertík zasloužil. Zapraštělo mu v kolenou, když se od stolku zvedal. Jde na mě stáří a revmatismus, pomyslel si – dokonce i v tomhle našem suchém horkém podnebí. „Ma’am,“ odzdravil. Ťukl prsty o střechu klobouku a zamířil ven. Těkal v myšlenkách, když přecházel rozžhavený asfalt parkovišKátka za bowlingem k otřískanému modrému chevroletu Biscayne. Měl už dávno nárok na nový služební vůz z policejního rozpočtu, jenomže Biscayne byl něco jako ztělesněný modrý majáček. Kdekoli s ním zaparkoval, hlásal, kdo že je nablízku. Jakpak se ta Madhuksara vlastně vyslovuje? Odkud sem asi přišla a co ji přivedlo do arizonského Peasonu? Bylo to sice Gaylovo nejvlastnější město, tkvěl v něm hlubokými kořeny, nedokázal si ale představit, kdo a proč by se až do těchto končin mohl přistěhovat. Copak to tu má asi takovou přitažlivost? Nákupní centrum? Kino s třemi sály? PoušK? Žijeme ovšem, připomínal si, v jedenadvacátém století. Madhuksara vůbec nemusí být imigrantka. Mohla se narodit a vyrůstat přímo někde tady, v jihozápadním koutě Spoje9


ných států. Nemluví s cizím přízvukem. Na druhé straně ji tady ve městě ještě nikdy neviděl. Gayle nebyl žádný rasista, což mu v jeho policejní kariéře dodávalo punc jisté neobvyklosti. Měl docela rád tu rozmanitost v lidských typech stejně jako ve zmrzlinových pohárech. Měl ale také instinkty policisty a zvyk zařazovat si nové tváře všech barev pleti do jakéhosi myšlenkového registru, jelikož právě z těchto neznámých položek se později rodívaly problémy. Přivaděč 68 byl prázdný až po mezistátní dálnici, ale už dávno předtím, než dojel k nájezdu na ni, uviděl smolně černý sloup kouře stoupajícího k nebi. V sloupu oblakovém ve dne, v noci ve sloupu ohnivém, napadlo Gayla. Jeho matka byla členkou baptistické církve a Písmo citovala způsobem, jakým jiní lidé mluví o počasí. Gayle sám bibli neotevřel už dobrých třicet let, ale ledacos mu z ní uvízlo v paměti. Odbočil na úzkou asfaltku ohraničující Bassetovu farmu a pokračoval pak bezejmennou prašnou cestou napříč poli do míst, kde před mnoha a mnoha lety okusil svůj první polibek v životě, který nepocházel od nějaké té starší příbuzné ženské osoby. Zaskočilo ho a potěšilo, že přes cestu už je natažena černožlutá bezpečnostní páska, ještě dobrých sto metrů před místem, odkud už bylo možno spatřit změK zdeformovaného kovu, z níž dosud stoupal dým. Před plastovým pásem napjatým mezi dvěma borovými plotovými kůly stál Spence, jeden z jeho zástupců, skoupý na slovo, jehož nikdy nic nevyvedlo z míry, a dohlížel, aby řidiči náhodou nezkoušeli jet dál objížRkou kukuřičným polem. Zatímco Spence pásku odvazoval, aby ho nechal projet, Gayle stáhl okénko. „Kde je Anstruther?“ zeptal se. Spence pokývl hlavou příslušným směrem. „Tamhle nahoře.“ „Kdo je tam s ním ještě?“ „Lewscynski. Scuff. A slečna Moggsová.“ 10


Gayle přikývl a pokračoval v jízdě. Podobně jako heroin a kokain i letecké katastrofy existovaly až dosud jaksi zcela mimo Gaylovu zkušenost. V jeho představách by se byl letoun měl snést jako šíp a zabořit se do země, jen ocas by zůstal trčet vzhůru. Skutečnost nebyla zdaleka tak úhledná. Před sebou teR měl široký val vyryté půdy, snad dvě stě metrů dlouhý a dobré dva metry vysoký. Letadlo se celé roztříštilo, zatímco tu brázdu hloubilo, velké zprohýbané části podvozku přitom trousilo podél celé délky onoho devastovaného pásu země jako nějaké obří vaječné skořápky. To, co z podvozku zbylo, dohořívalo na konci rýhy a – jak si Gayle po stažení okénka uvědomil – otravovalo vzduch odporným pachem spáleniny. Jestli to byly plasty anebo lidské tkáně, co tak z plamenů čpělo, nedokázal určit. A nijak nespěchal si to ověřovat. Zaparkoval Biscayne vedle Anstrutherova černobílého vozu a vystoupil. Od vraku ho dělilo snad ještě sto metrů, sotva však vykročil ke skupince lidí stojících na vrcholku čerstvě vyryté hlíny, postavil se mu do cesty žár ohně jako nějaká závora ve dveřích. Anstruther, jeho první zástupce, si clonil oči dlaní, zatímco se snažil přes onen nově vzniklý násep nahlédnout dolů. Vedle něho stál Joel Scuff – sedmadvacetiletý bažant, který navzdory svému věku už dokázal nadělat policejnímu sboru víc ostudy než leckterý dvakrát tak starý mazák – a díval se stejným směrem. Oba byli celí nesví, vypadali jako lidé na pohřbu kohosi cizího, jehož nijak blíže neznali, v obavách, že by si s nimi někdo z truchlících mohl chtít popovídat. U nohou jim na hromádce syrové zeminy seděla jakási postava – Eileen Moggsová. Falickou kameru měla položenou na klíně, hlavu skloněnou. Zdálky a z daného úhlu bylo dost nesnadné zjistit, co právě dělá, její tvář však nesla neklamný výraz toho, kdo právě plakal. Gayle se jí zrovna chystal cosi říct, ale v tu chvíli – když došplhal pod vrchol náspu – dospěl hlavou nad jeho hřbet 11


a uviděl to, nač hleděli i oni. Stanul bezděky jako přimražený, mozek příliš zahlcený tím hrůzným pohledem, než aby ještě dokázal poručit nohám. Silnice číslo čtyřicet na severním okraji Bassettovy farmy byla poseta mrtvými. Na haldách rozryté zeminy ležela bez ladu a skladu těla mužů, žen i dětí. A ve vzdouvajícím se sloupu žhavého vzduchu nad požářištěm kroužilo oblečení rozsypané z roztříštěných zavazadel, jako by se tam v bujné maškarádě roztančili k oslavě náhle nabyté volnosti jejich duchové. Gayle se pokusil zaklít, ale v ústech měl náhle tak sucho, že ze sebe nedokázal vypravit sebemenší zvuk. V tom strašlivém žáru mu i slzy na tvářích usychaly dřív, než si jich stačil kdokoli všimnout.

12


ČÁST PRVNÍ

ROTGUT


(1)

Snímek zachycoval mrtvolu muže ležící u paty schodiště. Záběr byl přesný, dokonale ostrý a nikdo na něm zřejmě žádný zajímavější detail nepostřehl. Heather Kennedyovou však ani v nejmenším nenadchl. Zastrčila fotografii zpět do hnědé obálky a odsunula ji zpátky přes stůl. Uvnitř už stejně nic dalšího nebylo. „O tohle zrovna moc nestojím,“ řekla. Její protějšek, šéfinspektor Summerhill, jen pokrčil rameny. Gesto, které mělo napovědět něco jako Pochop přece, tu a tam nám v životě musí i zapršet. „Nemám nikoho jiného, komu bych to svěřil, Heather,“ řekl tónem uvážlivého nadřízeného, který jen koná, co je třeba. „Rozpisy v celém oddělení jsou našlapané. Vy v nich máte ještě relativně nejvíc volno.“ Nedodal už, třebaže by byl mohl, Však ty dobře víš, proč te# pořád taháš za kratší slámku, a víš taky, co bys měla udělat, aby to skončilo. „No tak dobrá,“ řekla, „pokud se vám zdá, že toho mám málo, tak mě přidělte k Ratnerovi nebo k Denningovi jako poskoka. Nenadělujte mi pomníček, který v mých výkazech bude strašit ještě pár let po soudném dni.“ Summerhill se ani nesnažil o vlídnější tón. „Pokud to není vražda,“ řekl, „tak to prostě uzavřete. Odepište to. A pokud budete mít své stanovisko řádně zdůvodněné, já se za vás postavím.“ 15


„A jak to asi mám udělat, když důkazní materiály jsou už tři týdny zasmrádlé?“ odsekla. Tohle zřejmě nemá šanci vyhrát. Summerhill už si evidentně umanul svou. Ale aspoň to tomu pacholkovi nedaruje. „Nikdo se neobtěžoval prohlédnout důkladně místo, kde k tomu došlo. Nikdo se nezabýval prozkoumáním těla, tak jak bylo nalezeno. Všechno, co budu mít, je pár fotek pořízených nějakým místním policajtským amatérem.“ „No, navíc ovšem je tu taky ten pitevní nález,“ řekl Summerhill. „Laborky přišly s natolik tlustým štosem nedořešených otázek, aby se ten případ znovu otevřel – a od nich asi budete moci začít.“ Rezolutně a neodvolatelně jí přesunul spis přes stůl zpátky. „A proč vůbec došlo k pitvě, když nikoho předtím nenapadlo, že by na té smrti mohlo být něco podezřelého?“ zeptala se ho s nelíčeným údivem. Proč se z téhle záležitosti vůbec musel stát náš problém? Summerhill zavřel oči, promnul si je palcem a ukazovákem. Nasadil unavenou tvář. Šlo mu zjevně o to, aby případ převzala a on aby už měl od něho pokoj. „Mrtvý měl sestru a ta naléhala a naléhala. Až teR konečně dosáhla toho, co chtěla – verdiktu o neukončeném vyšetřování, který obsahuje celou horu protivných detailů. Musím říct na rovinu, že momentálně nemáme na vybranou. Vypadáme dost hloupě poté, co jsme případ nejdřív ukvapeně odepsali jako úmrtí nešKastnou náhodou, a ještě hloupěji proto, že jsme pak hned na první podnět reagovali požadavkem pitevního ověření. Takže tu záležitost musíme otevřít znovu a absolvovat celý kolotoč, dokud nedospějeme k jednomu ze dvou konců: buR zjistíme skutečnou příčinu úmrtí toho chlápka, anebo to po vyčerpání všech možností vzdáme a prohlásíme, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách.“ „Což může taky trvat celou věčnost,“ prohlásila Kennedyová. Šlo o klasickou černou díru. U případu, kde od samého 16


0035553  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you