(1)
„Děje se tady něco špatného, a já předpokládám, že s tím něco uděláte. Kvůli tomu snad máme policii, nebo ne?“ Seržant Troy kontroloval své dýchání. Byl to starý trik, který se naučil od kolegy v policejní škole, jenž se intenzivně zabýval technikou tai-či i jinými východními praktikami. Tato dýchací technika vcelku dobře fungovala, když šlo o jednání s arogantními řidiči, obtížnými puberťáky a také, jako právě v tomto konkrétním případě, se starými a starostlivými dámami. „To jistě ano, paní… éé..é…“ Seržant předstíral, že přeslechl její jméno. Tento jednoduchý manévr často zapůsobil tak, že si to dotyčný stěžovatel rozmyslel a žádnou žádost o vyšetřování ani nepodával. Aspoň seržantovi ušetřil spoustu zbytečného papírování. „Slečna Bellringerová.“ Troyovi to jméno něco říkalo, potěšilo ho, že má tak dobrou paměť. Snažil se zachovat absolutní klid. Dodal: „Ale jste si opravdu jistá, že je zde třeba něco vyšetřovat? Vaše přítelkyně byla už v letech, mohla třeba upadnout a něco si udělat, ne? To se přece stává.“ „To je nesmysl!“ Měla hlas, který by seržanta dokázal snadno vyvést z míry. Jasný, autoritativní, hlas ženy, jež pocházela nepochybně z nóbl vrstvy anglické společnosti. Určitě ji obskakovalo pár služek, jimž rozkazovala, napadlo ho. On sám i jeho žena se docela rádi dívali na konverzační komedie o vyšších vrstvách v televizi. „Byla silná jako býk,“ prohlásila pevně slečna Bellringerová. „Jako býk.“ Když to opakovala, hlas se jí 17