Page 1

POJISTKA SMRTI

/ 7

Prek Vllasi se dotkl pravým ukazováčkem jizvy na horním rtu, kde mu byl v útlém dětství primitivně sešit rozštěp. Krasnojarsk, Rusko Dělal to bezmyšlenkovitě několikrát den14. března 2011, 16.22 ně a ještě častěji, když byl ve stresu. Právě teL stál ve špinavé místnosti v desátém patře zchátralého věžáku ze sovětské éry v ruském městě Krasnojarsku a byl s každou minutou nervóznější. Znovu se podíval na hodinky a pohlédl na Gentiho Hajdiniho. Genti se opíral o rozkládací stůl, občas si zívl a přitom si kapesním nožem čistil nehty. Kdykoli Prek viděl svého zástupce Gentiho, znovu ho překvapila výrazná linie jeho zobákovitého nosu. Z tohoto úhlu vypadal jeho nos spíš jako ostří sekery. Ano, Čečenci přijdou, jak ho Genti ujistil už snad desetkrát. Zaručili se za ně spolehliví lidé tam doma v Albánii. Prek si znovu sáhl na pistoli Makarov zastrčenou vzadu za opaskem, přestože ji tam mohl dobře cítit. Brašna značky Puma s pěti sty tisíci eury ležela na podlaze. Genti sem dopravil ty peníze a zbraně ukryté v kamionu s tureckým ovocem, který řídil celou cestu až hluboko do Ruska. Žádný div, že byl unavený. Nedalo se dělat nic než čekat. Mrzlo – teplota už teL dosahovala téměř třiceti stupňů pod nulou a za hodinu a půl zapadne slunce. Obloha měla stejnou špinavou barvu jako domy a země. Prek začal přecházet po velké místnosti, která kdysi zřejmě byla společným prostorem v panelovém domě na kraji města. Prek byl puntičkář; předem si o Krasnojarsku přečetl. Asi pětašedesát kilometrů na jih na řece Jeniseji leželo město Železnogorsk, známější pod svým starým sovětským jménem Krasnojarsk-26. Bylo to uzavřené město, sídlo závodů, které zpracovávaly bůhvíjaké exotické a nebezpečné materiály a vyráběly bůhvíjaké ničivé prostředky. Ve zdejších třech jaderných reaktorech, z nichž poslední byl zavřen teprve nedávno, se vyrábělo plutonium využitelné pro výrobu jaderných zbraní. Sověti po léta jednoduše vypouštěli radioaktivní odpad z těchto jaderných elektráren přímo do řeky, než přišli na lepší nápad a vyvrtali stovky vrtů, aby odváděli smrtící odpad pod zem. Prek také věděl, že v úložištích tady okolo je stonásobně vyšší radioaktivita než v Černobylu, další důvod, proč by už rád z tohohle místa vypadl. Dovnitř tiše vešli dva muži. Šlachovití a drsní, ve stejných černých zimnících. Genti k nim vzhlédl.

Prolog


8 /

ROBIN COOK

„Artur? Nikolaj?“ Jeden z nich vykročil vpřed a zastavil se necelé tři metry od Preka. „Jsem Artur,“ představil se a ukázal dozadu na svého společníka. „To je Nikolaj.“ Prek se ohlédl na Gentiho, který přikývl. To byla jména, která předem dostali: Artur Zakojev a Nikolaj Dudajev. „Požadujete spoustu peněz,“ řekl Prek rusky. „Tu věc není snadné získat,“ odpověděl Artur. „Kdyby to bylo snadné, nač byste nás potřebovali? Mimochodem, k čemu to chcete? Chystáte se někde provést velký výbuch?“ ušklíbl se Artur. Narážel na to, že tato látka by mohla být použita pro aktivační mechanismus jaderných zbraní. Prek sebou škubl. Horší zuby neviděl ani u mezka. „Je naše věc, co s tím uděláme,“ odsekl Prek. „Jak poznáme, že to je pravé? Musí to být kvalitní, ne nějaké staré svinstvo, které se vám povalovalo kdesi ve skladu.“ „Musíte nám věřit. Proto nám platíte. Máte ty peníze?“ Prek se podíval dolů na brašnu a kopl ji směrem k Arturovi. Pak pohlédl na Nikolaje, který stál vzadu po pravici svého šéfa. Už podruhé se podíval na hodinky, uvědomil si Prek. Artur vykročil vpřed a dřepl si s rukama před sebou. Všichni tento postup znali: drželi ruce spuštěné k boku a tak, aby byly na očích. Artur rozevřel zip brašny, vytáhl balíček stoeurových bankovek a prolistoval je palcem. Prek si všiml, že se Nikolaj znovu podíval na hodinky. Na někoho čeká, pomyslel si Prek. Podíval se na Gentiho, který sledoval, jak Artur počítá peníze. Na někoho čeká a ten se opozdil. „TeL musíte věřit vy mně,“ řekl Prek. Spěchal. „Peníze tam jsou všechny, takže si vezmu zboží.“ Artur se postavil a zvedl ruce. „Dobře, dobře.“ S pravou rukou stále vztyčenou, jako by skládal přísahu, sáhl Artur levou rukou do pravé kapsy a vytáhl malý předmět. Prek se zhoupl na patách – sám by neměl čas reagovat, ale věděl, že Genti by mohl v sekundě střelit oba Čečence do hlavy. Ale Artur nevytáhl zbraň – byla to malá aluminiová ampulka asi sedm a půl centimetru vysoká a dva a půl centimetru v průměru. Prek popošel dopředu, ampulku si vzal a uložil do kapsy kalhot. Nikolaj řekl něco, čemu Prek nerozuměl, načež se oba Čečenci bez dalšího slova otočili a odešli, Artur s brašnou s penězi v ruce. „Jdeme,“ zavelel Prek albánsky. Když došel ke dveřím, zabočil doleva, opačným směrem, než odkud přišli a kam teL mířili Čečenci.


POJISTKA SMRTI

/ 9

„Auto máme tam vzadu,“ upozornil Genti, ale Prek se už rozběhl ke schodišti na protější straně budovy. Ze druhého schodiště uslyšeli rozléhající se zvučné hlasy a dusot okovaných vysokých bot na betonu. To byli ti lidé, na které Čečenci čekali, a jistě se nejednalo o zástupce obchodní komory, kteří by přišli poděkovat Albáncům za jejich obchod. Naštěstí se dochvilnost v Rusku od pádu komunismu nijak nezlepšila. Prek a Genti s vytaženými zbraněmi se řítili dolů po schodech. Prek vpředu uviděl zaparkované policejní vozy a černé dodávky s otevřenými dveřmi. Prudce se otočil a utíkal kolem zadní části budovy, s Gentim těsně v patách. Čečenci byli před nimi a běželi k osamělému autu stojícímu v rohu dvora obehnaného zdí. Pitomí amatéři. Prek v tom uviděl příležitost. Čečenci naskočili do auta, Artur zařadil zpátečku, zacouval a otočil auto čelem dopředu. Než se Artur stačil rozjet, Prek a Genti už byli u auta a každý z nich třikrát vystřelil do předního skla. Artur byl zasažen a vržen dozadu do sedadla a přitom nohou sešlápl pedál plynu, takže motor běžel na neutrál. Prek a Genti otevřeli dveře a vyvlekli Čečence ven. Artur byl mrtvý, měl prostřelenou hlavu. Nikolaj byl dvakrát zasažen do krku, krev mu s bubláním vytékala z dýchacích cest a život z něj rychle unikal. Prek se s autem prudce rozjel a přitom hledal jinou cestu ze sídliště. Hlasitě nadával a srdce mu bušilo tak, že mu div nevyskočilo z hrudi. Seděl na rozbitém skle a musel se předklánět, aby se hlavou nedotkl zbytků Arturova mozku rozstříknutého na opěrce. „Co se stalo?“ vykřikl. „Práskli nás,“ odpověděl Genti. „JeL tamtudy…“ Ukázal před sebe na prašnou cestu vedle přístupové silnice vedoucí z obytného komplexu. Věděl, že by netrvalo ani pět minut, než by si jich v autě bez předního skla na hlavní silnici někdo všiml. „Hele…,“ řekl Genti, když Prek zpomalil na nedlážděné cestě. Prek se ohlédl a Genti otočil hlavu a podíval se na zadní sedadlo. Brašna, by[ zakrvácená, naprosto bezpečně ležela vzadu. Prek uhodil do volantu, otočil se zpět ke Gentimu a oba muži se hlasitě a dlouze rozesmáli.


ČÁST PRVNÍ


POJISTKA SMRTI

/ 13

Dívka, dvanáct let, se s leknutím probudí. Leží na tenké matraci na nízké úzké posteli a kolem ní v kruhu stojí houf dalZdravotní centrum ších dívek. Jsou starší – šestnáct, sedmColumbijské univerzity náct – a jak se kradmo přibližují, upřeně New York na ni hledí se zjevně zlověstnými úmys28. února 2011, 07.23 ly. Některé potlačují chichotání, jiné se usmívají, ale ty úsměvy nejsou známkou štěstí, jsou to úsměvy dychtivého očekávání. Je stále ještě noc. V dlouhé místnosti jsou další lůžka a dívka ví, že ostatní obyvatelky jsou vzhůru, ale nepřijdou jí na pomoc, protože vědí, co se bude dít. Dívka bez sebe hrůzou není schopna zareagovat, když se na ni smečka vrhne. Když ji táhnou z postele, vidí svou hlavní mučitelku, vůdkyni party s tváří zkroucenou v maniakálním šklebu. Přesto dívka dobře ví, že nesmí volat o pomoc. Najednou se kdesi v ubytovně rozlehne hlasité bouchnutí. A znovu.

Kapitola 1

Pia Grazdaniová, šestadvacet let, se probudila v panice zalitá studeným potem a na okamžik nevěděla, kde je. Když si uvědomila, že je v bezpečí ve svém pokoji na studentské koleji zdravotního centra Columbijské univerzity, vydechla si úlevou. Někdo bouchal na dveře. Pia se ještě jednou zhluboka nadechla, vyskočila ve flanelovém pyžamu z postele, udělala tři rychlé dlouhé kroky ke dveřím, odsunula zástrčku a otevřela. Jak čekala, byl to George, její spolužák ze čtvrtého ročníku medicíny. „Pio, víš, kolik je? Dneska určitě nechceš přijít pozdě.“ Jeho tón nebyl tak úsečný, jak naznačovala jeho slova. George Wilson se svými sto pětaosmdesáti centimetry byl o kus vyšší než Pia, ale nějak se v její přítomnosti vždycky cítil menší. Vysvětloval si to tím, že Pia má silnou, odvážnou osobnost, jak to nazýval, a někdy dovede být velmi náladová. Pia přidržela dveře otevřené, George udělal několik kroků a vešel do malého studentského pokoje. Pia dveře zas pustila, otočila se, proběhla kolem George a přitom si už přes hlavu přetahovala vršek pyžama. George se podíval na Piina nahá záda, na rýsující se odhalené lopatky pod dokonalou olivově snědou pletí. Stála před nízkou komodou a vybírala si oblečení pro tento den. Přitom v zrcadle zachytila Georgeův upřený pohled. „Promiň, Georgi, nemohla jsem usnout, a když jsem konečně usnula, zdály se mi ošklivé sny. Běž napřed a já tě během dne někde dohoním.“


14 /

ROBIN COOK

Po těch slovech Afrodita Pia Grazdaniová věnovala veškerou pozornost tomu, aby se připravila. Když si svlékla kalhoty od pyžama, George otočil hlavu a zadíval se z okna. Raději by se díval na Piu, ale bál se to udělat. Místo toho se soustředil na působivý výhled, který se on i ostatní studenti medicíny naučili považovat za samozřejmý. Viděl obří most George Washingtona spojující Manhattan s New Jersey. Doprava tam teL v ranní špičce stála jako obvykle v obou směrech. „To je v pořádku, Pio,“ promluvil George, „počkám.“ Pak, aby ještě něco řekl, dodal: „Myslím, že jsi ještě pořád nepřišla na to, jak používat ten budík, co jsem ti koupil. Nemůžu tě budit každý den – musíš se postarat sama, abys chodila včas. Mohla bys přece používat budík v mobilu, jestli ti to víc vyhovuje.“ George se odmlčel. Otočil se zpátky do místnosti a zůstal okamžitě jako přikovaný pohledem na Piu, která si rozčesávala dlouhé vlasy černé jako uhel. Ucítil zdrcující smutek. Při těch několika příležitostech, kdy se spolu milovali, přesně čtyřikrát, ho Pia hned potom požádala, aby odešel, než usne. A pokaždé stála u stejné komody k němu zády a česala si vlasy jako teL. Časem si George s bolestí uvědomil, že při těch drahocenných čtyřech příležitostech se spolu ve skutečnosti nemilovali, jen prostě měli sex: byla to z její strany v podstatě pouhá fyzická záležitost. George byl sportovně založený a pohledný konvenčním stereotypním způsobem, s neposlušnou hřívou světlých vlasů a pohotovým úsměvem. V době, kdy studoval na prestižní vysoké škole, se k němu doneslo, že ho mnoho studentek považuje za „velmi sexy“. Ochotných přítelkyň neměl nikdy nedostatek. Ale George se už dávno rozhodl stát se doktorem a nechtěl se vázat. V důsledku toho byl jeho milostný život jen řadou lásek na jednu noc a krátkých románků bez velkého emocionálního závazku. Uvědomoval si, že lidem ubližoval, zvláš[ teL, kdy se situace obrátila a on byl ten „ubližovaný“ a ne „ubližovatel“. S Piou to bylo úplně jiné. Zdálo se, že jí na něm vůbec nezáleží, a to ho dohánělo k šílenství. Mnohokrát si říkal, že na ni zapomene, že je Pia beztak zkažená, ale nešlo to. Naopak, stal se jí do určité míry posedlý. George zoufale toužil mít s touto ženou milostný vztah, ale netušil, co Pia chce a proč se mu nepodařilo ji získat. Snažil se o to celé tři a půl roku studia medicíny. „Dělej, na co čekáš?“ vyštěkla Pia, když vyběhla z maličké koupelny a ještě se malovala světlou rtěnkou, kterou měla spíš pro ochranu rtů než kvůli barvě. Popadla bílý pláš[ pro mediky, oblékla si ho a na krk si pověsila visačku zdravotního centra. Pak za sebou přidržela otevřené dveře, jako by ona čekala na George.


POJISTKA SMRTI

/ 15

George, jako obvykle vyvedený z míry, se probral z jakéhosi menšího transu a následoval Piu ven ze dveří. Musel běžet, aby ji dohonil, protože už spěchala po chodbě k výtahům. Pia pokračovala rychlým krokem dál i poté, co vyšli ze studentské koleje a zabočili doprava ke komplexu zdravotního centra. Zdravotní centrum Columbijské univerzity leží ve Washington Heights na Broadwayi, která probíhá na sever jako páteř horního Manhattanu. I v tuto ranní dobu tu bylo rušno. Ti cílevědomější lidé v bílých pláštích různých délek, ubírající se po 168. ulici, byli doktoři, studenti a zaměstnanci nemocnic a výzkumných zařízení. Pacienti a jejich příbuzní, kteří sem přijížděli, byli váhavější, jak se snažili zjistit, kam mají jít, a zjevně vystrašení tím, proč tam jsou a co jim ten den asi přinese. George si vyhrnul límec bundy před ostrým větrem, který vanul od řeky Hudson a přes ohyb na Haven Avenue proudil na 168. ulici. Zítra už začínal březen, měsíc, kdy kterýkoli den může teplota přesáhnout patnáct stupňů, anebo může sněžit. V tuhle chvíli nebylo zvláš[ chladno, ale vítr připomínal, že zima ještě neztratila svou sílu. George a Pia zamířili každý k jiné budově, aby zahájili svůj měsíc volitelného předmětu ve čtvrtém ročníku. Čtvrtý ročník na lékařské fakultě byl sérií jednoměsíčních praxí v různých specializacích, které zahrnovaly období s volitelným předmětem, kdy si jednotliví studenti mohli vybrat to, co je zvláš[ zajímalo. V tomto měsíci se Pia měla věnovat výzkumu, stejně jako to udělala během svého volitelného měsíce ve třetím ročníku. George chtěl pracovat na radiologii, také stejně jako předchozí rok. Jejich zvolené obory byly zvláš[ vhodné, protože před třemi týdny se George, Pia a ostatní z ročníku 2011 dozvěděli výsledky svého umístění pro postgraduální studium. Pia i George získali místa ve zdravotním centru Columbijské univerzity díky vynikajícím studijním výsledkům a přesvědčivému doporučení fakulty: Pia na interní medicíně a George na radiologii. Na zvláštní povolení měla Pia také zahájit souběžný doktorandský studijní program v molekulární genetice, což by jí umožnilo pokračovat v laboratorní práci a přitom plnit požadavky jako lékař-rezident. Na Piu to ráno čekal v budově Williama Blacka pro lékařský výzkum významný molekulární genetik doktor Tobias Rothman, nositel Nobelovy a Laskerovy ceny. Kromě toho, že byl doktor Rothman známý svými výsledky, byl ve zdravotním centru ještě proslulejší jako člověk, s nímž je těžké spolupracovat pro jeho pověstné nespolečenské chování. Rothman nesnášel hlupáky. Vlastně kromě svého dlouholetého asistenta výzkumu,


16 /

ROBIN COOK

doktora Junichiho Yamamota, nesnášel Rothman nikoho. Původně byl George vzhledem k Rothmanově pověsti nervózní kvůli Pie, když zahájila v Rothmanově laboratoři svůj volitelný předmět ve třetím ročníku, ale jeho obavy mírnila vlastní zkušenost, že si Pia nenechá nic líbit. A věřil, že se může spolehnout, že si Pia poradí v téměř každé situaci. Jak se ukázalo, k překvapení všech, včetně samotné Pii, vycházela se slavným a obávaným vědcem výborně. Dokonce Rothman sám navrhl, aby Pia absolvovala praxi pro své doktorandské studium na Columbii právě v jeho laboratoři. Než přišla Pia, Rothman nikdy nikoho neučil. Jejich vztah byl na čas hlavním tématem klepů v celém zdravotním centru a lidé vášnivě spekulovali o tom, co se asi odehrává mezi tou exoticky krásnou studentkou medicíny a všeobecně neoblíbeným, ale respektovaným bručounem, který byl největší vědeckou celebritou tohoto centra. „Pio! Počkej!“ vykřikl George. Pia, typicky soustředěná sama na sebe, předešla George v davu. George kličkoval mezi zástupem mediků v bílých pláštích, kteří ze všech stran přicházeli do Blackovy budovy, a spěchal, aby dostihl Piu těsně předtím, než vejde dovnitř. Odtáhl ji stranou. Pia k němu vzhlédla velkýma hnědýma očima, široce rozevřenýma, jako by ji překvapilo, že vidí George, o němž předpokládala, že jde vedle ní. „Chceš jít na oběd? Je to první den, takže by k nám mohli být shovívaví. Vím, že odedneška budu mít práce nad hlavu.“ „Já nevím, Georgi. Rothman je… Rothman je, víš…“ „Rothman je asociální kretén, to je mi známo.“ „Nehádejme se! Vím, co si ty a prakticky všichni ostatní myslíte, ale byl ke mně hodný. Ostatně netuším, jaké má se mnou plány pro dnešek nebo na tenhle měsíc. Vím jen, že si nemůžu domlouvat schůzku na oběd, než zjistím, co dnešek přinese.“ „Můžu ti říct, co si většina lidí myslí, že má s tebou za plány.“ „Ale prosím tě!“ utrhla se na něj Pia. „Nezačínej s tím zase. Už jsem ti mockrát řekla, že mi Rothman nikdy neudělal nějaký nevhodný návrh, ani v mé přítomnosti neřekl žádnou nepatřičnou poznámku. Je to génius, který si myslí, že je obklopený pitomci, a možná má pravdu, aspoň ve srovnání s ním. Zajímá se jen o svou práci a já se o ni taky zajímám. Dobře vím o jeho pověsti asociála, ale mám to štěstí, že mě toleruje. Nemůžu se dočkat, až tam budu. Jestli budu mít během dne chvilku, zavolám ti na mobil.“ George na krátký okamžik uviděl rudě. Jeho mozek byl zaplaven nesmyslnou žárlivostí na toho parchanta Rothmana. Každý toho chlapa nenávidí a žena, do které je George zamilovaný, mu v podstatě říká, aby

0035548