L I B B Y D AYOVÁ DNES
M
ám v sobě zlolajnost, skutečnou jako tělesný orgán. Rozřízněte mi břicho a nejspíš vyklouzne ven, masitá a tmavá, a spadne na podlahu, abyste ji mohli rozšlápnout. Dayové to mají v krvi. Něco se mnou není v pořádku. Nikdy jsem nebyla hodná holčička a po těch vraždách se to ještě zhoršilo. Malá sirota Libby vyrůstala nerudná a bezpáteřní střídavě u různých vzdálených příbuzných – bratranců z druhého kolene, pratet, přátel a jejich známých – v mobilních domech či chátrajících venkovských barabiznách po celém Kansasu. Do školy jsem chodila ve zděděném oblečení po mrtvé sestře: košile se zažloutlými fleky v podpaží, kalhoty s pytlovitými nohavicemi, komicky plandavé a přidržované odřeným opaskem zapnutým na poslední dírku. Na všech školních fotografiích jsem byla rozcuchaná – ze zplihlých vlasů mi trčely sponky jako nějaké smetí, co tam uvízlo ze vzduchu – a pod očima připomínajícíma pohled opilé hospodyně jsem vždy měla velké váčky. Možná neochotně zkřivené rty tam, kde měl být úsměv. Možná. Nebyla jsem roztomilé dítě a vyrostl ze mne hodně nesympatický dospělý. Nakreslete obrázek mé duše a vyjde vám čmáranice s ostrými tesáky.
9