Podzim 1191, několik mil od Weißenfelsu
P
ůl dne už lilo jako z konve. Promáčení jezdci zdánlivě lhostejně řídili koně po stezce a vítr jim vháněl déšť do obličejů. Po pláštích jim stékaly potůčky vody, mokrý praporec zplihle visel, od koňských kopyt stříkala voda z louží. Už dlouho nikdo nepromluvil ani slovo. Jen občas se ozvalo odkašlání nebo kašel. Především dva rytíři v čele malého průvodu – asi třicetiletý hrabě a rytíř něco přes dvacet let, oba opálení a šlachovití, s vážným, zachmuřeným výrazem – se zjevně ponořili do úvah. Myšlenky jednoho letěly vpřed, k tomu, co ho asi čeká, když se po dvou a půl letech nepřítomnosti vrací na svou usedlost. Naopak mladší byl zcela v zajetí minulosti – myslel na všechno, co prožil na křížovém tažení, z něhož se vracejí. Vzpomínal na muže, jež viděl umírat, mezi nimi i svého nejlepšího přítele, na nevýslovné oběti, které si tažení vyžádalo kvůli zradě a neblahým sporům. Hrabě z Weißenfelsu se otočil a pohybem ruky k sobě přivolal vůdce ozbrojenců, které po cestě najal do svých služeb. „Tři míle cesty před námi by měla být vesnice a v ní 17